„Já jsem záměrně šel tam, kde problémy životního prostředí a lidstva je možné spojovat, zejména v sociální oblasti. To není otázka přírodovědná. Přírodní věda nám poskytuje základní informace o tom, jak funguje příroda; technika umožňuje hledat technická řešení; ale klíč k tomu je v sociálních vědách, počínaje filosofií přes psychologii, sociologii. Propojení sociálních, technických a přírodních věd je prostě nevyhnutelné, protože to nutí lidi uvažovat v souvislostech.“
Josef Vavroušek
České filosofii přírody a vztahu českých myslitelů nebo umělců k přírodě byla již věnována řada dílčích i shrnujících prací; z nich některé zařazují české dění i do širšího duchovního a praktického kontextu. Lze samozřejmě nalézt i literaturu specificky zaměřenou na ochranu přírody nebo na ochranu přírody ve spojení s kulturním dědictvím. Z pochopitelných důvodů, především proto, že jde o téma velmi mladé, však až na dílčí zmínky nejsou k dispozici stati hodnotící myšlenkovou linii, směřující v českém přírodním a kulturním prostředí ke strategii trvalé udržitelnosti. Tento text se v přesvědčení, že historické souvislosti zde skutečně existují, pokouší alespoň základní linku načrtnout.
Tradice cílené a stále hlouběji promýšlené ochrany přírody a později životního prostředí, jež jsou založeny na uvědoměných hodnotách, patří v českých zemích dokonce k nejstarším v Evropě i na světě. Reprezentativní skupina českých šlechticů, ač decimovaných exodem v procesu protireformace, například jako jedna z prvních odpověděla již v roce 1816 na výzvu Alexandra von Humboldt evropské šlechtě, v níž německý přírodovědec upozorňuje ty, jež pokládá za stále ještě podstatnou část rozhodující vlivové vrstvy v mocně se rozvíjející průmyslové epoše, ale především za část duchovní elity světadílu, že evropské přírodní dědictví je vážně ohroženo. Humboldt tuší výrobní expanzi, která hrozí vyčerpáním zdrojů a znečištěním ovzduší, vody, půdy, ale daleko nejvíce ohrožuje živou přírodu a její rozmanitost, a proto upozorňuje na tlak, jemuž jsou vystaveni živočichové i rostliny, lesy, krajina a venkov vůbec. Z české strany se mu dostává odpovědi, ale později i skutků. V roce 1838 vznikají první dvě přírodní rezervace, Žofínský prales a Hojná Voda v Novohradských horách, jako druhé v Evropě. Obě jsou chráněny rozhodnutím vlastníka, jímž je hrabě František August Buquoy; v kontextu udržitelného rozvoje není bez zajímavosti, že jeho hlavním zájmem nebyly obory týkající se živé přírody, ale filosofie, fyzika a dokonce ekonomie. Do 1. světové války pak následuje řada porostů pralesního typu, tzv. „krasolesů“, jejichž vlastníci se dobrovolně zřekli výnosu, aby je ponechali přirozenému vývoji. K roku 1914 je zákonem ustaveno 12 přírodních rezervací, výnos vydaný v souvislosti s pozemkovou reformou v roce 1933 jich zahrnuje přes sto a oficiální vyhlášení se k°roku 1935 týká jedenadevadesáti. Současné čtyři národní parky představují v České republice zřejmě na dlouhou dobu konečný počet. Srovnatelný plošný rozsah jako ony má celkem 1820 maloplošných zvláště chráněných území ve čtyřech kategoriích a největší plochu zabírá 24 chráněných krajinných oblastí. Některé z uvedených forem ochrany tedy podléhá zhruba 15 % plochy České republiky. Obecné ochrany přírody se týká především zřízení Státní ochrany přírody jako orgánu státní správy v roce 1948 a zákon o státní ochraně přírody č. 40 z roku 1956. Zasluhují zde zmínky zejména jako doklad faktu pro další text podstatného, že totiž nejefektivnějším zřízením je totalita, je-li osvícená, a že prospěšné vedlejší efekty mohou dokonce výjimečně přinášet i totality krajně neosvícené. (Nevýhodou je pak jistě to, že z prvého typu se zákonitě rychle stane ten druhý.) Zmíněný zákon totiž ve veřejném zájmu výrazně usnadňoval různé postupy při ochraně přírody až po vyvlastnění.
Jen zdánlivým paradoxem je fakt, že opatření, která svou motivací i vytčeným cílem přesahují horizont pouhé ochrany přírody a mají mnohem komplexnější charakter, časově daleko předcházela nejdůležitější ochranářské počiny uvedené v předchozím letmém výčtu. V pozdním středověku byl les daleko nejdůležitějším energetickým zdrojem, nepostradatelným stavebním materiálem zejména pro střední a malé stavby na venkově, ale i ve městě a základní surovinou s mnohačetným využitím v hospodářství i pro potřebu domácností. Vedle toho byl i jednou z významných možností, jak uložit kapitál. Šlechta však chápala i roli řady jeho dalších funkcí, které dnes nazýváme mimoprodukční: oceňovala les jako útočiště zvěře, jež sama měla svůj význam hospodářský, ale cítila i jeho nezastupitelnost v přirozeném krajinném prostředí a jeho kvality kulturní a estetické. Tento souborný význam lesa jako nepostradatelné hospodářské i přírodní hodnoty pro budoucnost dokázal pochopit a vyváženě legalizovat již Karel IV svým návrhem dekretu o ochraně lesů (Codex Carolinus, resp. Maiestas Carolina, kolem r. 1350), který se snažil trvale uchovat les jako takový bez ohledu na formu vlastnictví a osobu vlastníka pro potřeby budoucnosti, tedy v podstatě ve veřejném zájmu. Edikt především ochraňoval lesní porosty před klučením a vypalováním a stanovil rozsah kácení a používání dřeva, ale zakazoval už i loupání stromů. Svým ohledem na budoucí generace tedy naznačoval princip odpovědnosti v dlouhodobém časovém horizontu.
Promyšlené a výslovné potvrzení tohoto záměru formuluje v polovině 18. století lesník von Karlowitz, působící na území Rakouska a českých zemí (1752). Jako hospodář a intuitivní přírodovědec, který lesní ekosystémy rukama, sekerou i pilou nejen pěstuje, ale i poznává, shrnuje svou každodenní empirii do požadavku trvale udržitelného výnosu, jenž je charakterizován vyrovnaností, nepřetržitostí a trvalostí. Tato v podstatě hospodářsky založená podmínka se tak přirozeně opírá nejen o předpoklady, které musí být splněny, aby bylo lesní společenství trvale zachováváno ve stavu dynamické rovnováhy a lépe tak odolávalo nepříznivým vnějším vlivům, ale usiluje i o minimalizaci vkladů v podobě lidské práce, techniky, času i kapitálu, jež je nutné při využívání dřeva k trvalé obnově hospodářského lesa průběžně vynakládat. Tato prostá selská moudrost, která vlastně v důsledku odmítá rozměrné holoseče a preferuje výběrný les a výběrný nebo alespoň podrostní hospodářský způsob, přirozené zmlazování, les s bohatým zastoupením různých druhů dřevin, nejen plně odpovídá dnešnímu pojetí šetrného, trvale udržitelného hospodaření v lesích, ale je i jedním z prvních historických důkazů, že postupy šetrné k životnímu prostředí mohou být i ekonomicky efektivnější. Řečeno slovy občanských aktivistů, „co je ekologické, je i ekonomické“. Je tedy možné říci, že princip trvale udržitelného výnosu svou komplexností nepředstavuje jen opatření ochranářské, ale že je spíše v českých zemích jedním z prvních významných souhrnných, v čase i v prostoru s velkým rozmyslem rozvržených řešení sociálních potřeb, hospodářských postupů a přírodou daných omezení. Zároveň však myšlenka trvale udržitelného výnosu zdůrazňuje i princip, jenž se o více než dvě staletí později stane hlavním motivem strategie trvale udržitelného rozvoje. Je jím mravní hledisko, princip odpovědnosti vůči budoucím generacím. V tomto smyslu tedy náleží mnohem spíše tradici trvalé udržitelnosti než prostého ochranářství.
V téže době, kdy úvahy o takovém uspokojování lidských potřeb, které by nebylo založeno na poškozování přírody, vznikají při všednodenním obstarávání spontánně „zdola“, formuluje potřebná omezující pravidla i vladař. Je jím Marie Terezie, která v letech 1754 až 1756 vydává postupně tři patenty (lesní řády) pro Čechy, Moravu a Slezsko, známé souhrnně jako tereziánský lesní kodex, jenž již poměrně podrobně upravuje pravidla hospodaření v lesích. Konečně o století později, v roce 1852, vzniká souborný rakouský lesní zákon, císařský patent č. 250 říšského zákoníku. Shrnuje dosavadní lesnickou zkušenost tak promyšleně a stanoví natolik vyvážená a účinná opatření, že dokáže odolávat vývoji přírodovědného poznání, ale dokonce i zásadním společenským změnám s nevelkými korekcemi a doplňky více než století; žádný z novodobých lesních zákonů nevydrží ani dvacetiletí (166/1960, 61/1977 a nejnověji 289/1995).
Podobné úvahy samozřejmě v českých zemích vznikají i v oblasti polnohospodářství; vzhledem k tomu, že zemědělská činnost představuje vždy principiálně větší zásah do přírodních procesů než hospodaření v lesích, jsou motivy udržitelnosti daleko méně zřetelné. Objevují se tedy pochopitelně nejčastěji tam, kde se jedná buď o společenstva méně pozměněná a přírodě bližší než jsou rozsáhlé polní monokultury, tedy například princip únosné zátěže pastviny dobytkem, ale příznačně i u kultur, jejichž doba obměny přesahuje horizont jednoho ročního cyklu, jakými jsou například sadovnictví nebo vinohradnictví. Zvláštní zmínku zasluhuje tak zásadní a plošně rozsáhlé, skutečně (v dobrém slova smyslu) „inženýrské“ přetváření krajiny, jakým je jihočeské rybníkářství. Krajina modelovaná rukama desetitisíců dělníků a záměrem J. Štěpánka Netolického z Netolic, Mikuláše Rutarda z Malešova nebo Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan nám připadá nejen na pohled malebná, krásná a naprosto přirozená, ale často vyniká i vyšší biologickou rozmanitostí a dokonce i daleko vyšší úživnou hodnotou pro člověka.
Proto je kulturní krajina českého a moravského venkova světově unikátním svědectvím o jaksi samozřejmém vtištění struktury společnosti a jejích každodenních zvyklostí i duchovních, uvědoměných i intuitivně tušených hodnot do tváře kraje. To, co dnes nazýváme krajinným rázem, má zde velké množství podob a jejich variet, jež jsou dány na jedné straně relativní stísněností české kotliny, na druhé straně neobyčejnou rozmanitostí krajinných, výškových a stanovištních poměrů, krajinného reliéfu i odlišného etnika na tak malém území. Krajinný ráz každého jednotlivého prostoru tak má svou nezaměnitelnou specifiku v celku rozvržení lidských sídel, hospodářských i církevních stavení a budov, hřbitova i návsi, mezi lesy, loukami, sady a pastvinami. Cesty v této krajině jsou vedeny logikou lidské potřeby stejně jako tvářností kraje; a lidský dotek v každém detailu drobné krajinné architektury, jakým jsou Boží muka i patník u cesty, je součástí stejného řádu, jemuž podléhá i stodola, kaple, škola, kostel, společnost i krajina.
Bylo by možné dokázat i to, byť snad méně přesvědčivě, že dokonce i průmyslová architektura, ať už v podobě továren, skladů, těžebních či energetických zařízení nebo liniových staveb počínaje vodními kanály a konče železnicemi, respektuje ještě v době přesahující horizont 19. století ten základní limit, jenž je pro koexistenci přírodních a umělých složek životního prostředí nepřekročitelnou podmínkou, totiž měřítko. Důvodem v té době již zdaleka nejsou technické limity, do nichž by se vešly i stavby a krajinná řešení obřích rozměrů, ale dobrovolné sebeomezení lidského inženýrského důmyslu respektujícího i na průmyslovém a stavebním poli rovnou měrou celek i zdánlivě zanedbatelnou část. Jedním z dobrých důkazů z té druhé strany, totiž z pohledu detailu, by mohla být řemeslná poctivost a vybroušenost, jež ještě například v běžných měšťanských secesních domech po přelomu století neulpívá na pouhém naplnění funkce, ale péčí o poslední kolík na zábradlí schodiště spoluvytváří organickou jednotu celé stavby.
Celá tato ve velké zkratce naznačená linie sleduje samozřejmě jistý cíl. Snaží se na několika klíčových dokumentech a prostřednictvím poněkud specificky nahlížené historie obstarávání lidských potřeb (samozřejmě jen s namátkou vybranými doklady a bez soustavného dokazování) ukázat, že obsahem a poselstvím české praxe – i duchovní tradice – až na výjimky potvrzující pravidlo není a až do tohoto století nikdy nebyla velkoplošná exploatace přírody, dokonce ani tam ne, kde by pro to byly podmínky, např. v úrodných nížinách velkých řek nebo na Hané. V našem prostoru nedocházelo k nevratným změnám přírody v důsledku rychlého a bezohledného drancování krajiny a přírodních zdrojů jako například již ve starověku v okolí Středozemního moře. Mnohem spíše můžeme pozorovat jakési sedlácky usedlé spočinutí v řádu věci nebo hloubavé zamyšlení nad podmínkami, v jakých může fungovat celek a ne jeho vytržená část. Dokonce i tento inženýrsky přetvářející princip, jak bylo naznačeno na případu jihočeského rybníkářství, jako by si v Čechách a na Moravě vždy kladl svá dobrovolná omezení daná respektem k celku i k okolí a citem pro měřítko. Proto se zdá, že až do nedávné minulosti, kdy již i chování české společnosti začíná výrazně ovlivňovat globalizující se svět, pro české ochranářství nebyla nikdy typická bojovná obhajoba přírody ve jménu jí samotné nebo ve jménu nějaké vnější ideologické konstrukce. Českému myšlení zvažujícímu vždy poměr užitku k vynaloženému úsilí, české šetrnosti a myšlení „na zadní kolečka“ i pokud jde o stav pastviny, pole, louky nebo lesa se zdají odjakživa podivuhodně intuitivně blízké principy trvalé udržitelnosti. A právě z této tradice také vyrůstají osobnosti, rozdílné a přitom tímto dědictvím spřízněné, jež mají na formulování zásad trvale udržitelného rozvoje v českém, ale i světovém měřítku významný vliv.
Prvními třemi jsou Josef Vavroušek, Bedřich Moldan a Ivan Dejmal. Všichni tři se stali zcela po zásluze krátce po listopadu 1989 ministry životního prostředí tehdejšího Československa (Vavroušek), respektive jeho tehdejší federální části, České republiky (postupně Moldan a Dejmal). Ve jménu jiné logiky, ale stejně zákonitě, jimi také brzy (Moldan po roce, Vavroušek a Dejmal po volbách v červnu roku 1992) bohužel být přestali. Nelze zde však pominout alespoň příkladmo ani řadu přírodovědců, kteří svou celoživotní vědeckou prací český koncept trvalé udržitelnosti podložili – náleží k nim například Emil Hadač, Jan Jeník nebo Jan Květ, který se vší skromností botanika neváhal vstoupit na pole politiky a přímo „v jámě lvové“ se podílet na tvorbě základů environmentální legislativy. Nelze nezmínit Igora Míchala, jehož lesnické vzdělání a praxi a celoživotní ekologické a ochranářské studium i tvorbu podivuhodně završují studie z ekologické etiky. Tento text však naprosto nemá a vzhledem k rozsahu ani nemůže být historiografickým shrnutím zásluh nebo rozborem posloupnosti událostí, rozhodně se nepokouší o úplnost výčtů nebo objektivitu v hodnocení důležitosti a významu jednotlivých počinů a fakt. Nemůže se nedotknout právě těchto zákonitostí nejposlednější desetileté minulosti; hlavně se však snaží alespoň ve zkratce popsat určitou osobitost myšlení, duchovní a myšlenkový přínos, snad i zmíněnou českou specifičnost. Proto nezbylo než věnovat tento text jediné osobě s vědomím, že další se na její práci podílely, a s nadějí, že k plodnému srovnání s dalšími dojde příště.
Volba není zcela jednoduchá. Přesto má osobnost Josefa Vavrouška přednost nejen z důvodů pietních nebo kompetenčních (byl federálním ministrem; rubem této nadřazenosti byly vzhledem k povaze věci podstatně menší pravomoci v tvorbě legislativy), ale především proto, že bytostně tíhl k systémovosti a komplexnosti – někdy paradoxně i na úkor věci.
Snad proto, že se ještě v chlapeckém věku rozhodl pro strojní průmyslovou střední školu, Vavroušek vystudoval i Strojní fakultu ČVUT. Zjistil tam, že vypracovávání konstrukčních detailů ho prostě neuspokojuje, získal však při své vrozené důkladnosti a svědomitosti prohloubený smysl pro technická řešení a jejich možnosti, pro vztah celku k částem. Jeho myšlení tam nabylo vědomě systémového charakteru: jeho tíhnutí k výčtům, seznamům, strukturám a hierarchiím hraničilo s posedlostí a někdy až bránilo pragmatickým, účinným, ale pro něho příliš jednostranným rozhodnutím. Potřeba vidět les skrze stromy a nahlížet stromy jejich úkolem pro les se mu stala jakýmsi obecným životním mottem ještě dřív, než jej zaujala problematika životního prostředí. Proto se také příznačně ke své povaze zabýval teorií systémů; proto také již na prahu sedmdesátých let pomohl Bedřichu Moldanovi s překladem i vydáním, dnešní terminologií řečeno, kultovní zprávy Římského klubu „Meze růstu“ Donelly a Dennise Meadowsových; o dvě desítky let později s autory na jiných projektech spolupracoval. Český překlad, tištěný rozpitým fialovým písmem cyklostylu „jen pro vnitřní potřebu“ i šíření anglického originálu znamenaly v uzavřeném normalizačním prostředí Československa takřka osvícení stovek, snad tisíců lidí, z nichž mnozí se problematikou životního prostředí nebo nověji globalizace zabývají dodnes.
Sám Vavroušek byl inspirován jinak. Památná africká expedice k podpoře nemocnice Alberta Schweitzera v Lambaréné v lednu až srpnu 1968, na jejíž organizaci se od počátku podílel, znamenala pro něho zásadní iniciační zážitek a obrovskou zkušenost, o níž nikdy nepřestal hovořit. Metafora lesa nabývá plnější oprávněnosti: příroda se stala nejen materiálem pro příměr, ale i oním systémem, který bude Vavrouška zajímat nejvíce. Stav přírody a ohrožení životního prostředí však ve skutečnosti nebyly jedinými oblastmi, jimž se Vavroušek věnoval. Opravdovým otřesem pro něho byly životní podmínky a chudoba Afričanů; když Fidel Castro, mistr sedmihodinových projevů, zhustil podle striktního reglementu pořadatelů na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro v červnu roku 1992 svůj projev na méně než požadovaných sedm minut a celý jej opřel o výrok, že „největším problémem životního prostředí je lidská bída“, byly to nejen země chudého geopolitického Jihu a Group 77, které mu nadšeně aplaudovaly, ale přitakal mu i Josef Vavroušek, vedoucí delegace tehdejší ČSFR. Dokládá to dvě vlastnosti, pro něho příznačné: zarytou neústupnost paličatého kluka, který lpí na své pravdě, a odvahu muže. Vavroušek vzešel ze šťastné i tragické generace, jejíž mládí bylo formulováno zvláštní atmosférou šedesátých let; ta ostatně dosud čeká na své historické i sociologické zhodnocení. Léta uvolňování přinášela zejména mladým lidem netušené objevy a zážitky umělecké, společenské, kulturní; řada z nich je pak doživotně poznamenána, v dobrém i zlém, bolestným pocitem a zážitkem ztráty. Vavrouška jako by se to netýkalo: v nejvypjatějších měsících byl mimo domov a z Afriky si přinesl dojmy, které zaneprázdnění vrstevníků domácím děním i pozdější deziluzi a pocit uzavřenosti přehlušily. Naopak – další z jeho vlastností, s nimiž se člověk rodí a jimiž je obdařena nebo zatížena jen několikaprocentní část populace, byl zájem o věci veřejné, ten pud, jenž již od malička nutí hájit kamarády proti nespravedlivým nařčením a dělá z kluků vůdce part. Tato vlastnost spolu s oním plebejsky přirozeným sociálním cítěním také přivedly strojaře Vavrouška ke studiu společenských věd. Osobnost Alberta Schweitzera se mu stala vzorem, motivem, inspirací; úcta strojního inženýra k renesanční osobnosti lékaře, vědce a hudebníka a schweitzerovská úcta k humanismu a k životu ve všech jeho formách diktovaly mu diktovat tuto úctu všude, kde to bylo možné.
Josef Vavroušek snad zasluhuje předchozí odstavec nejen proto, že se právě ve dnech, kdy je psán, blíží pětileté výročí jeho tragické smrti v tatranské lavině, ale především proto, že bez těchto několika poznámek nelze pochopit dílo ani odkaz, které zanechal. Bylo již řečeno, že jeho myšlení ani aktivity neměly nikdy charakter jednosměrného násilného odporu nebo vzpoury; jeho předlistopadové diskuse o zákonném právu na informace o životním prostředí (úspěšné) nebo o stavbě vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros (neúspěšné) byly vedeny z pozice vědeckého pracovníka na oficiální rovině establishmentu, na jehož sklonku nicméně Vavroušek spoluzakládá Kruh nezávislé inteligence (září 1989) a v listopadu Občanské fórum. Proto se také jeho myšlenky mohly v celé šíři a systémovém rozsahu plně uplatnit až ve svobodné společnosti; jejich dopad a ohlas je však poté bez nadsázky evropský a v některých vrcholech i světový.
Nejprve je však nutné uvést Vavrouškovu obsáhlou studii vydanou v roce 1990, jež byla pochopitelně připravena již před listopadem. Kniha „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ skutečně předznamenává vše, co její autor v následujících pěti letech činí, a zůstává dílem nedoceněným. S vavrouškovskou důkladností je zde vyčerpávajícím způsobem systematizován a rozebrán trojstranný vztah člověk – životní prostředí – společnost. Dále zde Vavroušek předznamenává metodický přístup, který se v následující dekádě dočkal díky mnoha autorům i institucím postupného detailního rozpracování a širokého uplatnění, totiž princip dekompozice problému na hnací síly (motivaci) subjektů, způsob nebo podobu zátěže, stav ovlivňovaného prostředí, dopad na ně a konečně systémovou odezvu. A konečně zde poprvé uvádí svou představu ekologie člověka, již chápe – s příznačnou odvahou – jednak jako plnohodnotný vědní obor, a opět příznačně jako transdisciplinární obor neobyčejné šíře. Ve Vavrouškově pojetí měla se ekologie člověka zabývat skutečně celým komplexem vzájemných vztahů mezi člověkem jako jedincem, jeho společností a jeho životním prostředím, a to skutečně obousměrně. Právě odborná náročnost ve smyslu požadavku vědeckosti při tak širokém (multi-, inter-, trans-disciplinárním) záběru vedla k dlouhotrvajícímu odmítání Vavrouškovy koncepce i na půdě jeho nového „odborného domova“ po volbách v roce 1992, totiž na půdě Fakulty sociálních věd University Karlovy. Dnes se zdá, že právě požadavek komplexní obousměrnosti byl snad přece jen přílišný. Vlivem životního prostředí na člověka by se měly spíše zabývat přírodovědné a lékařské obory v rámci ekologie člověka nebo antropoekologie jako součásti ekologie; naopak předmětem sociální ekologie jako společenskovědně, především na pilířích sociologie, filosofie, etiky, sociální antropologie a kulturologie založeného oboru by mělo být zkoumání vlivů lidské společnosti na životní prostředí a dopad stavu prostředí, především globálních problémů, na společnost jako celek. Přesto (nebo snad právě proto) zůstává Vavrouškovo průkopnické úsilí zcela zásadní a je naprosto jisté, že bez něj by obor sociální ekologie nebo sociální a kulturní ekologie v Praze, ale možná i humanitní environmentalistiky, jak mu přezdívají v Brně, nebyl etablován po léta.
Zmínka o brněnské Masarykově universitě není v této souvislosti náhodná. Právě koncepce humanitní environmentalistiky Hany Librové je totiž mj. založena na Vavrouškově odkazu, jenž je citován nejen v českém prostředí, ale ve světové literatuře. Je jím v širším smyslu Vavrouškovo pojetí trvale udržitelného rozvoje, v užším Vavrouškova analýza společenských a individuálních hodnot trvalé udržitelnosti.
Otázka udržitelnosti se v posledním čtvrttisíciletí postupně objevuje ve sféře sociální, ekonomické, přírodní; posléze začíná být kladena i obecně, systémově a nakonec se stává politikem prvořadého významu. Vědomí těchto faktů vedlo v roce 1983 Organizaci spojených národů k ustavení komise vedené norskou političkou Gro Harlem Brundtlandovou, jež se měla pokusit nalézt cestu k dalšímu, trvale udržitelnému vývoji lidstva. V zakladatelském díle trvalé udržitelnosti „Naše společná budoucnost“, jež komise vydala v roce 1987, pak nacházíme koncept i první definiční pokusy trvale udržitelného rozvoje (sustainable development). Nejčastěji bývá citována věta: „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“ Tato definice obsahuje především základní princip trvalé udržitelnosti, jakýsi etický leitmotiv, totiž princip odpovědnosti vůči budoucím generacím. Jejím určitým nedostatkem je však právě proto vysoká míra antropocentričnosti, přílišný důraz na postavení člověka jako specifického organismu ve světě přírody. Proto ji Josef Vavroušek ve své interpretaci rozšiřuje o „ideály humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou“ a „úctu k živé i neživé přírodě“ („Trvale udržitelný způsob života – je to takový způsob života, který se přibližuje ideálům humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou, a to v časově neomezeném horizontu. Je založen na vědomí odpovědnosti vůči dnešním i budoucím generacím a na úctě k živé i neživé přírodě.“; 1994). Oč je Vavroušek systematičtější a inženýrsky přísnější ve svých analýzách a systémových návrzích, o to více zde věří v lidskost a harmonii. Jsou mu skutečným klíčem k „časově neomezené“ budoucnosti; a jeho úžas nad darem života je tak velký, že mu vědomě obětuje i jiné klíčové slovo, jež je původním obsahem pojmu, totiž slovo „rozvoj“ a nahrazuje je slovem většího étosu – slovem „život“. V přátelských přích býval Vavroušek ochoten přistoupit na kompromis v podobě „způsobu života“, ale ač jeho důvěra technika v možnosti lidského důmyslu rozhodně nebyla z nejmenších, za životem si vzdor původnímu anglickému „sustainable development“ (rozvoj) neochvějně stál. Jeho definice však nepatrně trpí jinou nevyvážeností, jež však v jiných než euroamerických kulturních kontextech může být pociťována tíživěji. Schweitzerovský ideál humanismu akcentuje opět v jiné podobě lidskou bytost a úctu k životu ve všech jeho formách přidává, aniž by bral do úvahy, že původní přirozený a pokorný vztah člověka k přírodě, do jejíhož řádu se cítil plně ponořen, je dodnes v živé podobě organicky přítomen v řadě východních filosofických směrů i v myšlení četných přírodních národů. Tuto výtku je snad možné vznést k definici, ne však k samotnému Josefu Vavrouškovi. Jeho vyprávění o domorodých samotářích, kteří dokázali přežít ve východoafrické poušti pouze s velbloudem, mečem a měchem na vodu, a jeho nepředstíraná zvídavost a úcta ke všem přirozeně rostlým lidským kulturám přetrvává alespoň v paměti a motivaci jeho studentů.
Jakousi syntézou zmíněných a četných dalších definičních snah a zároveň východiskem další úvahy nám může být následující definice. „Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických nástrojů a technologií uspokojovat sociální potřeby lidí, materiální i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné nově redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich instituce a procesy.“ Přijmeme-li tento pomyslný definiční čtyřstěn a jeho snahu o komplexnost, s jistým překvapením zjistíme, že přes snadnost, s jakou Vavroušek dokázal nastudovat a přesvědčivě modelovat technické parametry a úskalí nejrozmanitějších kauz počínaje třeba jadernou elektrárnou černobylského nebo temelínského typu a konče dlouhodobými důsledky socialistického stavařského gigantismu například na Dunaji, jeho odkaz Evropě v oblasti technologií a ekonomických nástrojů nespočívá. Vavroušek bývá označován za ekologa, ale sám by se, v přísně vědeckém smyslu vzato, takovému vymezení bránil, kdyby neustupoval mnohem obecnějšímu profánnímu užívání tohoto slova. Měl také vždy ve velké vážnosti přírodovědce a jejich specializace a samozřejmě také jejich odbornosti využíval, ať v ochranářském hnutí, v Kruhu nezávislé inteligence, ve své funkci ministra i později ve Společnosti pro trvale udržitelný život, již založil a jíž dal název, zaměření, ducha i váhu své odborné i lidské autority, bez níž Společnost po jeho smrti někdy ztrácí hloubku a bloudí po hladině. Skutečný význam Josefa Vavrouška, význam a ztráta pro Českou republiku i Evropu je v pochopení a promyšlení strategie trvale udržitelného rozvoje jako celku a v jeho prosazování politickém.
Josef Vavroušek byl totiž vizionář. Byl to on, kdo dokázal skutečně takřka na koleně, v nezkušeném prostředí postnormalizovaného Československa, uspořádat již v červnu 1991 konferenci ministrů životního prostředí evropských zemí „Životní prostředí pro Evropu“ s hosty z celého světa. Federální vláda do poslední chvíle o Vavrouškově záměru nevěděla a schválila jej vlastně až v okamžiku, kdy se již nedalo couvnout. Zdálo se, že bude úspěch, když nebude ostuda. Konference však vedle věcných jednání o politice životního prostředí vzdor všem diplomatickým zvyklostem a tradici předchozích ochranářských akcí věnovala plný půlden času ministrů a vědců etické a axiologické diskusi, debatě o hodnotách nezbytných pro dosažení trvale udržitelného života člověka v harmonii se životem všech ostatních živých tvorů. Bylo fascinující pozorovat, jak jsou přizvaní zástupci světových bank zaskočeni rozhovorem s delegací nevládních organizací, které po čas konference rokovaly nedaleko Dobříše; a snad bychom mohli být ušetřeni mnoha současných povrchních a nepoučených sporů o globalizaci, kdyby jejich aktéři bývali měli příležitost účastnit se tří dnů na Dobříši na jaře 1991. Konference však přinesla také sborník dokumentů o váze dvou a půl kilogramu „Europe’s Environment – Dobříš Assessment, vydaný bohužel až s velkým zpožděním v březnu 1995 při příležitosti Světového summitu pro sociální rozvoj v Kodani. Nejvýznamnějším přínosem z dlouhodobého hlediska je však nesporně stopa, již konference v evropském vědomí zanechala. Velmi brzy se na evropské diplomatické i odborné úrovni začalo spontánně hovořit o „postdobříšském procesu“. Jeho výsledkem je Celoevropský systém ochrany a obnovy životního prostředí a Environmentální program pro Evropu, otevřený dokument a dynamický program, jenž by se měl interaktivně rozvíjet a uskutečňovat v rámci evropského integračního procesu. Dobříš založila i tradici setkání evropských ministrů životního prostředí ve zpravidla dvouleté, tedy poměrně krátké periodě; schůzka v roce 1993 se konala v Luzernu, ročník 1995 na podzim v Sofii, kde byl také distribuován dobříšský sborník. Čtvrtá konference konaná v dánském Århusu v červnu 1998 již svedla k jednacím stolům i zástupce Severní Ameriky a střední Asie a uctila vavrouškovskou tradici mimo jiné tím, že jako základní dokument projednala Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
Zmínka o tradici je zde naprosto na místě. Josef Vavroušek, úspěšný ministr, člen vlády, jako jeden z mála kompetentní a připravený čelit jednostrannosti paradigmat neoliberální ekonomické teorie, přešel po volbách, v nichž za jeho neúčasti v červnu 1992 jeho Občanské hnutí neuspělo, z role představitele zastupitelské demokracie do řad nevládních organizací. Jejich význam v participační demokracii docenil a zdůraznil již v práci „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ za totalitního režimu; v září 1992 tedy zakládá Společnost pro trvale udržitelný život. Současně vstupuje na akademickou půdu University Karlovy, kde přednáší základy ekologie člověka a pokouší se ustavit ji jako samostatný vědní obor. Úkol se ukazuje ve sporu s poněkud rigidními sociologickými scientisty a reálnými možnostmi Fakulty sociálních věd náročnější, než si Vavroušek představoval. Ve spolupráci s několika kolegy se mu však daří položit teoretické základy jakési konstruktivní vnitřní opozici tradiční politiky, veřejné politice. Sborník „Zrod teorie veřejné politiky“ z roku 1994 vychází vlastně v nejobecnějším rámci z popperovského chápání otevřené společnosti, respektive z konceptu otevřené liberální občanské společnosti ve smyslu spojení svobody a emancipace jednotlivce s individuální občanskou odpovědností a s jejich procesuálním vyústěním do budoucna. Analýzy tvorby politiky životního prostředí mezi jednotlivými politikami v dalších dílech po Vavrouškově smrti chybějí…
Vavrouškova nepřítomnost v Československu v době vrcholící volební kampaně v červnu 1992 měla dobrý důvod. Jako vedoucí československé delegace byl pověřen přednést sedmiminutový projev o postoji své země k životnímu prostředí a trvale udržitelnému rozvoji; jako ministr životního prostředí referát o stavu životního prostředí své země. Vavroušek své příležitosti využil způsobem, který jeho přátele, informované předem, poněkud děsil, ostatní posluchače ze 178 zemí světa zaskočil. Ve velké stručnosti, ale v jasných základních konturách přednesl návrh na redefinici základních globálních institucí, konkrétní systémovou představu o možné budoucí podobě Organizace spojených národů. Návrh vyvolal v mnohonárodním prostředí zkušených diplomatů a státníků i shovívavé úsměvy nebo dokonce rozpaky. Zůstává však podivuhodným příkladem vize podložené teorií řízení a systémovým myšlením, který byl o pět let později, v roce 1997 na konferenci „Rio po pěti letech“ v New Yorku již zmiňován s plnou vážností a který zdaleka nemusí být a s největší pravděpodobností nebude přesně v předložené podobě uskutečněn, ale dnes již zcela nepochybně bude inspirací, podnětem a seriózním podkladem pro skutečnou reformu.
Decentralizovanou strukturu OSN podle Vavrouškovy představy měly tvořit čtyři specializované subsystémy, jež by vlastně odpovídaly uvedené komplexní definici trvale udržitelného rozvoje a jež by zvýšily efektivitu práce i akceschopnost organizace. Jsou jimi:
1. bezpečnostní systém OSN s úkolem nalézat a prosazovat řešení mezinárodních konfliktů mírovou cestou. Měl být řízen Radou bezpečnosti OSN;
2. ekonomický systém OSN, umožňující geopoliticky vyvážený globální ekonomický rozvoj prostřednictvím spravedlivých globálních ekonomicko-právních pravidel v podobě závazných úmluv, finančních, obchodních a jiných opatření, plně tržně kompatibilních, prováděných Ekonomickou radou OSN;
3. sociální systém OSN, podporující sociální jistoty, vzdělanost, kulturu, zdravotní péči, osvětu a příbuzné oblasti prostřednictvím Sociální charty OSN;
4. environmentální systém OSN, soustředěný jednak na klasickou ochranu přírody a krajiny a jejich revitalizaci, jednak specificky na tvorbu životního prostředí člověka. Environmentální systém měl být řízen Radou pro životní prostředí OSN.
Všechny tyto pilíře měly být vzájemně nezávislé, ale zároveň ve strategii trvalé udržitelnosti úzce spolupracující. Participační princip a současně nezbytnost implementovat obecná paradigmata trvalé udržitelnosti se zřetelem k místním přírodním i kulturním podmínkám vedly k návrhu dvou rovin řídících struktur. Primární (a centrální) měla být odvětvová struktura; sekundární řez měl být tvořen druhotnou, tedy kontinentální nebo regionální strukturou OSN. Řada uvedených a mnoha dalších nezbytných institucí již ve skutečnosti ve struktuře OSN existuje, návrh proto zdaleka není tak nereálný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Obrovskou předností této maticové konstrukce, takřka kvadraturou kruhu, je možnost skloubit decentralizaci a principy participace v relativních lokálních autarkiích s nezbytností globální jednoty a globálního řízení v řešení globálních problémů. Toto skutečně odvážné uplatnění principu subsidiarity v globálním měřítku by také nově osvětlilo problémy po Vavrouškově skonu stále aktuálnější, totiž například vztah lidských práv k právům státních celků, a to zdaleka ne jen v souvislostech ochrany životního prostředí. Ač to tak nikdy výslovně neformuloval, Vavroušek byl nepochybně přesvědčen o tom, že subsidiarita nespočívá jen v tom, že o problémech se má rozhodovat v místě a čase jejich vzniku, ale i v tom, že stát nemá dělat nic, co může udělat někdo jiný. Věděl jistě i to třetí: že totiž stát je povinen dělat to, co nikdo jiný udělat nemůže; a byl ochoten prosazovat, že v globálním světě musí být i celosvětový orgán, který bude povinen dělat to, co nemůže učinit žádný stát nebo nadnárodní podnikatelská korporace. Josef Vavroušek měl odvahu, a měl proto i politickou váhu. V dnešním politickém ringu stínových přežvykovačů pseudoproblémů chybí nejen jeho rozmysl, ale osobní vklad, s nímž dokázal již v roce 1991 veřejně mluvit o potřebě třetí cesty jako alternativy ekonomistickým standardům dvacet let starým. Třetí cesta, neblaze zatížená dědictvím kompromisnictví mezi centralisticky manipulovaným státem a náznaky trhu, nebyla pro Vavrouška kompromisem; byla prostě jiným řešením, o němž si dovolil mluvit navzdory konotacím k roku 1968, jež byly krátce po listopadu vnímány valnou většinou negativně. Třetí cesta znamenala pro Vavrouška novou věcnost; a na Vavrouška musel nevyhnutelně vzpomenout každý, kdo o osm let později četl společný text Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera „Sjednocená Evropa: třetí cesta – nový střed“. Proto také není přehnané tvrzení, že Josefa Vavrouška postrádá nejen česká, ale skutečně evropská politika.
Vavroušek přitom, jak už bylo řečeno, byl průkopníkem radikálních řešení, nikdy však nebyl zastáncem násilných postupů. Na toto téma se vyjadřuje zcela jasně: „V úvahu dnes přicházejí tři základní scénáře budoucího vývoje.
· Konzervativní alternativa: dílčí vylepšování existujícího uspořádání světa bez jeho podstatných změn.
· Evoluční alternativa: systematická příprava a co nejrychlejší provádění zásadních změn zaměřených na řešení klíčových globálních problémů.
· Revoluční alternativa: nezvládnutelná exploze v důsledku stupňování existujících i nově se objevujících globálních problémů.
Nevěřím tomu, že by konzervativní alternativa nalezla řešení problémů lidstva, a jsem přesvědčen o tom, že ponechání prostoru pro revoluční alternativu by znamenalo nejen rozpad lidské civilizace, ale také ohrožení života na Zemi. Doufám proto, že lidstvo využije šanci vytvořenou v Riu a najde v sobě sílu a dobrou vůli realizovat evoluční alternativu.“ A tím se dostáváme k předpokladům, totiž k Vavrouškově koncepci hodnot trvalé udržitelnosti.
V referátu předneseném na valném shromáždění Světové unie na ochranu přírody (IUCN) v lednu 1994 v Buenos Aires se Vavroušek pokouší v pouhých deseti bodech popsat vztah příslušníka euroamerické civilizace nebo společnosti ke klíčovým veličinám lidské existence. Podoba těchto vztahů má určující formativní význam pro podobu dané společnosti; Vavroušek proto vždy nejprve uvádí vztah charakteristický pro globální svět do značné míry ovládnutý atlantickou kulturou a na druhém místě vztah, jenž by byl slučitelný s trvale udržitelným životem.
1. Vztah člověka k přírodě:
A. Kořistnický vztah k přírodě;
B. Vědomí sounáležitosti s přírodou.
2. Vztah lidského individua ke společnosti:
A.
a) Jednostranný důraz na individualismus a soutěživost (typický pro „reálný kapitalismus“);
b) Jednostranný důraz na kolektivismus (typický pro „reálný socialismus“);
B. Vyvážený důraz na jednotlivce a kolektiv, doplnění soutěživosti kooperací.
3. Vztah k toku času a smyslu dějin:
A. Posedlost ideou kvantitativního růstu;
B. Důraz na kvalitativní rozvoj lidské společnosti.
4. Vztah ke smyslu vlastního života:
A. Hédonistická orientace na konzumní způsob života;
B. Důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných.
5. Vztah ke svobodě a odpovědnosti:
A. Jednostranný důraz na lidská práva a svobody, eroze vědomí spoluodpovědnosti za
běh věcí;
B. Rozvoj lidských práv a svobod při respektování vědomí odpovědnosti, která je
s nimi spojena.
6. Vztah k úrovni našeho poznání:
A. „Pýcha rozumu“ spočívající v jednostranném důrazu na racionalitu a v přeceňování
rozsahu, hloubky a spolehlivosti znalostí lidí i jejich schopnosti předvídat a
usměrňovat budoucí vývoj;
B. Opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti.
7. Vztah k vlastnímu životu:
A. Odcizení člověka vlastnímu životu, oslabení pudu sebezáchovy a zpětných vazeb
umožňujících korigovat nesprávné nebo neúspěšné jednání;
B. Obnovení pudu sebezáchovy lidí.
8. Vztah k budoucím generacím:
A. Preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými a trvalými, život na úkor
budoucích generací;
B. Respektování dlouhodobých důsledků lidských činností.
9. Vztah k odlišným názorům a jiným civilizacím:
A. Netolerance k názorům jiných, ideologická, náboženská, rasová či jiná
nesnášenlivost a snaha o řešení problémů silou;
B. Vzájemná tolerance, snaha o vcítění se do situace občanů jiných zemí, řešení
problémů jednáním.
10. Vztah k věcem společným:
A. Rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech;
B. Rozvoj participativní demokracie spojující přednosti reprezentativní demokracie se
samosprávou.
Citované schéma je samozřejmě doprovázeno podrobným výkladem.
Vavroušek tedy na rozdíl od některých moralistních aktivistů nehledá neměnný kanonický systém hodnotových dogmat. Ve světě nachází uzlové body, k nimž člověk jako dějinná a odpovědná bytost přistupuje; samy tyto uzly jsou zde hodnotově neutrální. Ne na jejich podobě, ale na našem vztahu k nim, tedy na něčem, co jedinec i společnost mohou aktivně ovlivnit, záleží podoba konkrétní kultury. Tato dynamika tedy zahrnuje možnost, tu možnost, jež je dána nám a již jsme povinni zachovat i příštím generacím. Zároveň se však Vavroušek vyjadřuje k nezastupitelnosti hodnot: „Ekonomických teorií a nástrojů je třeba využívat všude, kde to přichází v úvahu. Ale potom je řada věcí, které nelze převést na peníze. Bohužel, mnoho lidí podléhá klamu, že právě peníze jsou měřítkem úspěchu, dokonce měřítkem kvality člověka, a kdo víc vydělává, je lepší člověk… Je třeba si znovu položit základní otázku, co je smyslem života, a žít tak, abychom tento smysl někde v něčem našli, abychom ho naplnili.“
Uvedený soubor deseti uzlových bodů tedy není diktátem přírody, jakýmsi ekologickým imperativem. Člověk má možnost volby; a tato volba není poslušností příkazu, ale hledáním smyslu. V posledku tedy vzdor terminologii samotného Vavrouška přece jen jde o rozvoj, totiž o rozvoj kvality života, o možnost a úkol potlačovat všechno špatné, čím jsme od zrodu zatíženi, a posilovat a rozvíjet to dobré, čím jsme jeden každý z nás nadáni. Je to prastaré poselství, protože v tomto nejzákladnějším smyslu není nových. Je však vyřčeno v zásadně novém globálním světě člověkem, který se jej pokouší pochopit a který navzdory všem civilizačním hrozbám usiluje dát návod – a dává i naději.
Praha 13. března 2000 Ivan Rynda
Článek je krácenou verzí kapitoly připravovaného sborníku Evropského literárního klubu "Co daly naše země Evropě a lidstvu - III. část", který vyjde v první polovině letošního roku.