Společnost pro trvale udržitelný život

Nesdílím nechuť části veřejnosti a politiků k navrácení části hmotného majetku ani k vyplacení finanční kompenzace za majetek zničený nebo zcizený, odebraného za vlád komunistů církvím. Jsem rád, že skončila jedna ostudná kapitola téměř čtvrtstoletí našich polistopadových dějin, kdy se alespoň na papíře restituovalo, co bylo možné, jen ne majetek církví. Považuji za „chucpe“, chce-li církevní restituce u Ústavního soudu napadnout ČSSD, která se sama rvala za navrácení Lidového domu v Praze a dalších nemovitostí po celé zemi velmi asertivně. Zdůrazňují, že se majetek vrací i církvím a náboženským společnostem, které před rokem 1948 neexistovaly, ale mlčí o tom, že se těmto předává dohodou mezi církvemi část bývalého majetku z vlastnictví katolické církve – nikoliv tedy něco navíc „ze státního“. Potřebují to pro své hospodaření po plánované odluce církví od státu stejně, jako církve „zavedené“. Je to výraz velkorysosti té nejbohatší církve, nikoliv ústupek státu. Nesdílím také názor, že církevní restituce zakládají nerovnost restituentů, protože nikomu se nevracelo vše a nikdo nedostal slíbenou tak štědrou finanční kompenzaci. Ani církvím se nevrací vše – ono to při úrovni hospodaření s jejími lesy, polnostmi, statky a dalšími objekty za vlády komunistů ani nejde – dostanou jen dodnes zachovanou a ne vždy udržovanou část, u níž prokáží vlastnictví. Dostanou majetek většinou nikoliv zhodnocený řádným užíváním, údržbou a opravami, ale značně „vybydlený“. Dokonce i nemovitosti zapsané v seznamu památek, které se předchozí režim zavázal formálně chránit, se buď nezachovaly vůbec, nebo budou vyžadovat stomilionové vklady na záchranu a opravy. Stát z tohoto majetku desítky let těžil a církvím na platech duchovních a na údržbě církevních památek vracel jen zlomek výnosu, který by jejich bývalý majetek přinášel při řádném spravování a hospodaření. Už vůbec nedokáže stát jakkoliv kompenzovat nemajetkovou újmu z pronásledování církví. Nejen duchovních, ale i komunit věřících. Majetek církví přece nepatří jen duchovním či Vatikánu. Patří i komunitám věřících, našich občanů, voličů. Také jim byl ukraden. Ukradena jim byla část života. Bránění ve studiu, v kariéře, ve svobodném přiznání víry, dostupnosti a svobodném životě náboženských komunit. I kdyby vracený hmotný majetek a finanční kompenzace za nevracený byly vysoké a v současném hospodářském útlumu bolestivé, už kvůli „vyprání svědomí“ bychom měli být velkorysí a rádi, že máme tento také morální dluh alespoň formálně vyrovnaný.

Vymlouvat se, že ani po 23 letech není vzhledem ke krizi vhodná doba, je nechutné. Nebo snad může přistiženému zloději stačit prohlášení, že se mu nevede zrovna nejlíp, aby nemusel vrátit, co ukradl? Kritici zákona také cudně mlčí o tom, že se tím stát zároveň výhledově zbavuje povinnosti trvale platit duchovní církví a náklady na údržbu, opravy a modernizaci stavebních fondů, tedy části závazků dosavadního státního rozpočtu, a že církve byly schopné v minulosti a jistě budou schopné i v budoucnosti z výnosů z navráceného majetku hradit i mnohé společensky prospěšné aktivity, které byly dosud pouze břemenem státu a jen pomalu přecházejí na nevládní neziskové organizace, nedisponující žádným hospodářským zázemím. Děje se tak v oblasti sociální, zdravotní, školské, kulturní a společenské, kde se veřejným rozpočtům prostředků chronicky nedostává a v dobách útlumu nejsnáze škrtá. Málo se zdůrazňuje, že se tím odblokuje dispoziční právo nad obrovskými plochami pozemků ve městech a obcích, což podvazovalo, deformovalo nebo znemožňovalo jejich optimální urbánní rozvoj. Tyto přínosy budou, na rozdíl od nákladů, trvalé. Shrnuto, podtrženo a sečteno – kritikům nejde o veřejný zájem, ale o lítost ze ztráty moci a opratí nad částí majetku, výnosu z něj a závislosti lidí na péči státu v jejich rukách.

Zamýšlím-li se nad případnými nebezpečími, která mohou z restitucí církevního majetku vyplývat, jedno jako územní plánovač a urbanista vidím zcela zřetelně:

Již první restituce necírkevního majetku, tedy zemědělské půdy, lesů a dalších pozemků nevedly automaticky k obnově jejich původního využití, protože mnozí restituenti, dědici nebo jejich právní nástupci na nich už hospodařit jako jejich rodiče či prarodiče nechtěli a nabytého majetku se zbavovali prodejem nebo pronájmem komukoliv, kdo o ně projevil zájem. Vedlo to k jevu, který jsme nazvali „restituční urbanismus“. Mnohé zemědělské pozemky byly nabídnuty k zástavbě v rozporu se schválenými územními plány i se zdravým rozumem, ačkoliv třeba ani nesousedily se zastavěným územím měst a obcí, vytvořily „ostrovy zástavby“ v polích, obtížně napojitelné na řádné inženýrské sítě, na dopravní komunikace, veřejnou dopravní obsluhu, postrádající jakoukoliv občanskou vybavenost. Úřady tomu nedokázaly čelit a výsledkem jsou dnešní tisíce hektarů zabrané krajiny, přírody, zemědělské nebo lesní půdy, obrovské provozní náklady měst a obcí, související s obsluhou a zásobováním takových novotvarů v krajině, dopravní, environmentální, sociální a další problémy. Lze se obávat, že pokud si církve všechen restituovaný majetek neponechají (a je to více než pravděpodobné, protože zajistit řádné převzetí a hospodaření najednou nemusí zvládnout) a část proto nabídnou obcím nebo soukromému sektoru, objeví se druhá, stejně hloupá vlna restitučního urbanismu. Byl bych rád, kdybych se mýlil a stát, kraje i města a obce byly tentokrát více předvídavé a připravené, aby tomu ve svém vlastním zájmu zabránily. Jenže ačkoliv na to upozorňuji už dlouho, zatím nevidím nikde známky toho, že by tomu tak opravdu bylo. A to je na pováženou. Nebo je tomu jinak?

V Hradci Králové 25. 11. 2012