STUŽ

Společnosti pro trvale udržtelný život

logo_s_textem

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License

Společnost pro trvale udržitelný život zakládali v 90. letech minulého století lidé nejrůznějších povolání, vzdělání a životních zkušeností - technici, přírodovědci, právníci, pedagogové i laičtí milovníci přírody, krajiny a další lidé se zájmem na kvalitním životním prostředí obecně. Podle názvu společnosti a jejích stanov měla spojovat a navenek reprezentovat lidi chápající dlouhodobou udržitelnost života na naší planetě a v naší zemi jako výsledek korektního, objektivního a od ideologických klišé oproštěného dialogu mezi reprezentanty zájmů ekonomických, sociálních a environmentálních.

 

Zamlčeným předpokladem úspěšnosti takového snažení byla a je dodnes určitá míra tolerance, empatie, schopnosti nejen naslouchat, ale i porozumět odlišným názorům, hledat přijatelné kompromisy, které nejsou chápány jako porážka vlastního ega, ale příspěvek k společenskému smíru a srozumění ve věcech veřejných a dlouhodobých zájmů. Schopnost vést takový dialog a dobírat se společně přijatelných stanovisek k nejrůznějším problémům ovšem závisí i na vychování, na úrovni vzdělání a životních zkušeností, na schopnosti rozeznávat různé hierarchické úrovně problémů a jejich řešení, různé míry obecnosti či konkrétnosti řešené problematiky nejen dle věcné podstaty, ale i podle kompetencí orgánů k jejich řešení příslušných. Bohužel jsme často svědky a nechtěnými účastníky polemik, které nejenže z těchto principů nevycházejí, ale popírají je sektářstvím a netolerancí, neschopností empatie, neschopností věcné a úplné debaty, nezamlčující účelově nic z kladných či záporných stránek jevů, z příležitostí z nich vyplývajících či ohrožení, neschopnosti pochopit, že v praktickém životě a zděděných reáliích často nevybíráme mezi krystalicky čistým dobrem a zlem, ale mezi různými odstíny šedé to „menší zlo“ nebo „větší dobro“. Řešením pro STUŽ však podle mého mínění není (nebo by nemělo být) vyhýbat se kvůli problémům s odlišnými názory (z dílčích hledisek jednotlivých účastníků takové debaty) snaze dobrat se přesto společně přijatelných stanovisek k nim. Buď jakéhosi „nejmenšího společného jmenovatele“ u témat, kde rozpory přetrvají, nebo v lepším případě dojít k výsledku, kdy jedna z původně sporných stran ty ostatní věcnými nevyvratitelnými argumenty opravdu přesvědčí a ke společnému stanovisku tak dojdou tímto způsobem. Jsem přesvědčen, že aspiruje-li STUŽ na pověst objektivní apolitikářské (nikoliv apolitické) organizace, hodné svého jména, nemůže setrvale ustrnout na uplatňování pouze environmentálního pilíře dlouhodobé udržitelnosti života. To mělo smysl za vlády komunistů a v prvních letech po sametové revoluci, kdy bylo třeba překonat ignoranci minulého režimu k životnímu prostředí. Dnes ale musí stejnou váhu přiznat i argumentům z pilířů ekonomického a sociálního, docenit navíc dynamiku jevů v čase a v širších věcných i časových souvislostech a podrobit se faktu, že nakonec rozhodují (alespoň v demokratických poměrech) k tomu určené orgány státní moci, státní správy a soudy, nikoliv zájmové nebo nátlakové skupiny jakéhokoliv vybarvení a usilování. Naše úloha je v aktivním uplatňování vlastních lidských a občanských práv, v odborné osvětě a v přesvědčování veřejnosti, politických reprezentací a exekutivy, že musejí při svém životě a práci vycházet z řádně zjištěných stavů a trendů v rozhodované věci. Že musejí rozhodovat po řádném zhodnocení všech kladných i záporných důsledků v environmentální, ekonomické i sociální oblasti. Že musí nad krátkodobé soukromé a skupinové zájmy stavět zájmy veřejné a dlouhodobé, všem občanům dotčené komunity společné, protože právě toto jim bylo svěřeno do působnosti a jen při plnění tohoto úkolu je ospravedlnitelné jejich odměňování z peněz daňových poplatníků. Jestliže jsme si navíc sami uložili úkol zřídit tzv. „Platformu udržitelného vývoje“, sdružující i jiné nevládní neziskové organizace, založené na obhajobě zájmů ekonomických a sociálních, aby náš záběr a účinnost naší práce byly vyšší a výstupy komplexnější, tím spíše musíme zahrnovat do svých úvah i zájmy ekonomické, sociální a jejich vyváženost, aby byly stravitelné i politicky - pro veřejnost, volené orgány a pro exekutivní sféru.

Chtěl bych pro názornost ukázat na několika konkrétních sporných tématech, kde jsme nebyli s to se zatím dobrat nějakého společně přijatelného stanoviska, jak si takové výstupy představuji, aby to nevypadalo, že STUŽ se právě pro neschopnost se na něčem shodnout vlastně nejožehavějším tématům na veřejnosti vyhýbá.

Kauza sporů o způsobech hospodaření a zásazích proti kůrovci v lesích Šumavy

 

Tento vyhrocený spor mezi zastánci „bezzásahovosti“, návratu „divočiny“, podle nichž příroda sama ukáže, jak se s disturbancemi (s kořeny v dvousetleté historii managementu zdejších lesů, ale i chyb z posledních dvou desetiletí) sama vypořádá, a zastánci řízeného (a tudíž promyšlenými zásahy urychleného) převodu z 86 % nepůvodních a stejnověkých smrkových monokulturních lesů (náchylných ke kalamitnímu rozšíření kůrovce zejména po vichřici Kyril) k větší druhové i věkové pestrosti a tím i k původnímu charakteru zdejších lesů, je typickou ukázkou nezvládnutého dialogu. Nezvládnutého jednak proto, že se na obě strany a misky vah kladou nesouměřitelná kritéria a fakta, řádově se lišící významem v hierarchii hodnot, které třeba brát v úvahu, a ignorují se širší časové i věcné souvislosti a dopady s důsledky daleko důležitějšími, než jsou úzké a dokonce pro samu ochranu přírody kontraproduktivní zájmy jedné ze spor vedoucích skupin přírodovědců. Ale také proto, že se spor nepřípustně zpolitizoval, namísto věcných argumentů se odborný diskurs zvrhnul ve vzájemné obviňování a osočování a namísto řešení, jak ze současného tristního stavu ven, se hledají viníci.  

Začněme tedy chronologicky od založení národního parku Šumava počátkem 90. let minulého století. Na počátku tohoto „hlubokého nedorozumění“ bylo obecné a možná poněkud vágní společenské zadání, co je vlastně předmětem ochrany v nově vyhlašovaném parku. Zda je to právě onen „zděděný stav“ po minulých čtyřech desítkách let, s vylidněním většiny obcí, pouze s ukončením existence širokého pohraničního pásma a omezení či vyloučení přístupu veřejnosti, ale s takovými lesy a dalšími společenstvy rašelinišť, mokrých luk a pastvin, jaké se tam nacházely v době vyhlášení, tedy i s již zmíněnými 86 % nepůvodních a dožívajících stejnověkých smrkových monokultur, jak o ně do té doby pečovaly většinou Vojenské lesy a statky a v části Státní lesy ČR. Nebo zda se po Listopadu 1989 očekává nasazení  jiného kurzu, který je možné si představit ve více variantách - tedy buď umožnit obcím a hospodářům na Šumavě přiměřený rozvoj, ale přírodu a krajinu mimo obce nadále jen pasivně chránit ve zděděném stavu, nebo přírodní území národního parku vhodnou zonací rozdělit na ta území, kde zděděné hodnoty odpovídají přirozeným podmínkám, jde o autochtonní společenstva a není třeba do nich zasahovat (původní autochtonní smrčiny a rašeliniště hřebenových partií a plošin, horské louky - tedy logicky a souvisle, ne jako dnes vymezená I. zóna NP), a kde je v ostatním území třeba nepřirozené stejnověké a monokulturní smrkové porosty co nejdéle chránit před rozvratem a škůdci běžnými lesnickými metodami a zachovat zde vysoký les z důvodů klimatických, hydrologických, půdoochranných, krajinotvorných, rekreačních i ochranářsko-přírodovědných a jen postupně, s probírkou napadených jednotlivých stromů či malých skupin, přeměňovat druhově i věkově tento les na stabilnější a kalamitám odolnější společenstvo, bližší původní pestřejší druhové skladbě lesa odpovídající stanovištním podmínkám. Jak Územní plán velkého územního celku Šumava Ing. arch. Svatopluka Cingroše z Terplanu a. s. z 90. let minulého století, tak vládní nařízení o zřízení NP a CHKO Šumava z té doby nebránily žádné z těchto variant.

Praktický management území i lesů v NP za ředitelování Ing. Kece a Ing. Žlábka se vydal onou druhou, lesníkům logicky bližší cestou, chovat se k nepřirozenému, původně hospodářskému lesu tak, jak to požaduje lesní zákon, tedy zasahovat ihned, ale jen v nezbytném rozsahu proti škůdcům všemi dostupnými prostředky včetně kácení napadených stromů, a vzniklé světliny a mýtiny malého rozsahu hned osazovat už s ohledem na žádoucí větší druhovou pestrost jinými dřevinami místní provenience. Tak se blížit cílové přeměně postupně, jak porost dozrává a podléhá větrným či jiným destrukcím, aby nevznikly rozsáhlé holiny a stále byly zachovány dostatečný vysoký kryt a zastínění lesní půdy, půdní a mikroklimatická vlhkost, ochrana keřového i bylinného patra a tím i stanovišť na tento ekosystém vázaných druhů rostlin a živočichů.

Do tohoto vývoje ovšem zasáhly zevně negativně vlivy, které tento evoluční vývoj přerušily. Podařilo se s využitím (zneužitím?) některých ekologů rozeštvat navzájem dvě skupiny lesníků - těch, kterým se nelíbil osud vytěženého dřeva, ponechávaného zčásti  po odkornění v lese a podle nich zpeněžitelného tak, aby se zlepšil poměr nákladů a výnosů v hospodaření Správy NP, a na druhé straně těch, kterým vůbec nešlo o prodej dřeva, ale o nepřerušené plnění právě těch již výše jmenovaných mimoprodukčních funkcí lesa. Bez ohledu na odlišnost motivace odporu proti „bezzásahovosti“ byl však některými přírodovědci a aktivisty a také některými problém zjednodušujícími publicisty a sdělovacími prostředky všechen lesnický management hozen do jednoho pytle a označen jako „dřevařská lobby“, které nejde o národní park, ale o prodej dřeva. Není divu, že pro tento boj byly využity i zájmy některých přírodovědců, které lákalo vyčlenění velkých ploch národního parku jako jakési „laboratoře přírodního samovývoje“ nepůvodních lesních společenstev. Odpor proti dalšímu používání ochranných prostředků a kácení proti kůrovci pozdržel ochranná opatření a důsledkem bylo šíření kůrovce a škod na čím dál větší plochy. Zpočátku byly, v souladu s lesním zákonem, opětovně uměle osazovány novou výsadbou, ale zastánci „bezzásahovosti“ trvali na tom, že i toto má být ponecháno samovývoji - zarůstání holin jen pomocí přirozeného náletu semen z dosud rodících stromů. Přitom musí být každému soudnému člověku zřejmé, že tím se zpomaluje proces obnovy vč. žádoucí pestřejší druhové skladby, protože spontánní obnova se děje převážně zase jen nepůvodním smrkem a jiná semena mají z větších vzdáleností mnohem nižší šanci se na tyto holiny dostat a v kyselém prostředí jehličnatého spadu z mrtvých souší vzejít a přežít okus zvěří. Exkurzím se ukazovaly Žlábkovy výsadby jako doklad „samoobnovy“ lesa, ačkoliv každý soudný člověk rozezná umělou výsadbu od náletu na první pohled.

 Dalším vnějším faktorem, který situaci na Šumavě dále radikalizoval, byl orkán Kyril a jím způsobené rozsáhlé polomy v oněch smrkových monokulturách, po kterých hrozilo a také nastalo další masivní rozšíření kůrovce. Zejména po změně ministra ŽP a následně i vrcholového managementu na Správě NP Šumava za Ing. Krejčího přitom bylo zřejmé, že situace je kritická, vymkla se díky obstrukcím aktivistů při zásazích proti kůrovci kontrole a namísto probírky a maloplošných těžeb se začaly tvořit pod uschlými stromy rozsáhlé holiny, nechráněné už před sluncem, větrem, před vysoušením, ani vodní a větrnou erozí, se všemi důsledky na celý ekosystém lesa, půdním edafonem počínaje a ohrožením chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů zde do té doby žijících konče. Vynucené těžby dřeva vzrostly oproti době ředitelování Ing. Žlábka mnohonásobně, ale to kupodivu kritikům předchozího vedení Správy NP náhle nevadilo. Zato obyvatelé a návštěvníci byli upřímně zděšeni, jak vypadají po převodu práv hospodaření v lesích do resortu životního prostředí a Správy NP „lesy“ na Šumavě a právem vinili a viní za tento stav dodnes právě ony zastánce „bezzásahovosti“ a návratu „divočiny“ na Šumavu, která byla kromě lesů a rašeliništ hřebenové partie už po staletí osídlená a hospodářsky využívaná. Měla by tudíž být kromě těchto zachovaných původních partií porostů nadále chráněna nikoliv jako „divočina“ uprostřed kulturní krajiny střední Evropy, ale právě jako dávno kultivovaná a kulturní krajina, plnící pro ČR, Rakousko i Bavorsko spoustu mimoprodukčních funkcí, včetně zdrojové a akumulační oblasti pitné vody (CHOPAV), existenčně a funkčně závislé na trvalém, řádném  zapojeném porostu. Plní tím ale také funkce protipovodňové, mikroklimatické a klimatické, půdoochranné, přírodovědné, vzdělávací, krajinotvorné,  rekreační a sportovní. Člověk není na Šumavě nežádoucí vetřelec, „škodná“, ale jeden z tamních domácích živočišných druhů, který se tam musí uživit. Velkoplošně zdevastované lesy Šumavy tyto funkce nebudou plnit ještě nejméně dvě desítky let a mnohé změny tak mohou být nevratné. Území ztratilo velkou část své atraktivity pro bydlení i návštěvnost, pro cestovní ruch, což ohrožuje na něm závislé obyvatelstvo provozující kempy, hotely, penziony, restaurace, sportovní areály. Důsledkem ztráty vysokého lesního pokryvu na obrovských plochách může být i horší průběh jarních tání a nezachycení přívalových srážek, způsobující častější povodně po proudu řek, na Šumavě pramenících, ještě daleko od Šumavy. Lze toto vše považovat za nehodné zájmu a nepodstatné jako protiváha úzkému zájmu přírodovědců a některých „brčálově zelených“, spíše emotivních, než hluboce vzdělaných a hierarchii zájmů chápajících ochránců přírody?

Jak je možné, že na celém státním území ČR platí všechny zákony této republiky pro všechny a souběžně se zákonem o ochraně přírody a krajiny, jen v NP Šumava neplatí ani vodní, ani lesní zákon, ačkoliv „bezzásahovost“a „návrat divočiny“ nemají ani v platném zákonu o ochraně přírody a krajiny, ani ve vládním nařízení o vyhlášení NP a tím méně v dosavadní historii osídlení a užívání darů Šumavy jako kdysi zelené střechy Evropy oporu? Bude někdy někdo za výsledný tristní stav lesů na Šumavě a jeho důsledky i v širokém okolí hnán alespoň k politické zodpovědnosti? Nebo se to opět rozptýlí v tom našem netečném „systému kolektivní nezodpovědnosti“? Tady v po staletí obydlené a kultivované krajině Střední Evropy přeci nelze aplikovat principy ochrany přírody, možné v pralesích Amazonie, na Nové Guinei, na Sibiři, v kanadských či grónských ledových pláních, kde se autentická divočina skutečně zachovala dodnes. V tomto případě jsem přesvědčen, že při respektu k faktům, při ideologicky nepředpojatém vážení věcných i časových souvislostí a argumentů by chyby měly přiznat jak ekologičtí aktivisté, tak MŽP a Správa NP a místo vzájemného napadání začít hledat společně přijatelné řešení, jak všechny společenské funkce lesů na Šumavě co nejdříve a nejlépe obnovit. To se neobejde až na inteligentně a reálně vymezenou I. zónu NP bez zásahů.

 Stanovisko STUŽ mohlo a mělo vzniknout se závěrem, že jediná cesta k nápravě vzniklého stavu je opuštění vidiny „návratu divočiny“do území mimo I. zónu NP i  „bezzásahovosti“ v nepůvodních lesích a naopak spuštění intenzivních zásahů k co nejrychlejší nápravě, tedy obnova boje s kůrovcem k prodloužení životnosti vysokého lesa tam, kde je to ještě reálné, podsazování dožívajícího a dosluhujícího nepůvodního smrkového porostu postupně už přeměněnou dřevinnou skladbou a péčí o všechny mimoprodukční funkce lesů na Šumavě, jak si žádá celý náš právní řád. Tomu by měl odpovídat management lesů v NP a vedení i pracovníci Správy NP by měli být s tímto společenským zadáním srozuměni a být k němu loajální. Pro vědecké zkoumání přírodovědců i tak zbude dostatek ploch a lidmi neovlivněných společenstev, ale nebude to ohrožovat živobytí jiných - trvalých obyvatel i návštěvníků - rekreantů a lidí žijících ve městech a obcích na Vltavě, Otavě, Lužnici, Malši, Úhlavě a dalších tocích celé západní a střední části České republiky.

 

Česká republika a jaderná energetika

 

To je další ve STUŽ kontroverzní téma. Mnozí z členů nechápou, že jaderná energetika je v České republice od spuštění prvního bloku v JE Dukovany blahé paměti a tím spíše po zprovoznění dvou bloků v Temelíně  již hotovým faktem, že již vyrobila spolehlivě miliony kWh elektrické energie, že je na výrobu jejích důležitých komponent zařízeno naše strojírenství, že tu je fungující Státní úřad pro jadernou bezpečnost, udržující si díky Daně Drábové dostatečný odstup od vládních činitelů, že tu máme pro jadernou fyziku kvalitní vysoké školy a mnoho zkušených odborníků a že to odvětví živí tisíce lidí. Mělo-li kdy smysl proti jaderné energetice bojovat, bylo to před rozhodováním o výstavbě JE Dukovany. Málo inteligentní se mi jeví případ Rakouska, které JE Schwentendorf nejdřív postavilo, vyhodilo miliardy schillingů a pak ji po opožděném referendu zakonzervovalo a nespustilo, takže má nejdražší pomník nekonzistentnosti rozhodování tamních vlád.

 A co se jaderné energetice vyčítá? Životnímu prostředí škodící těžba a úprava uranové rudy jak u hornického způsobu, tak těžby louhováním kyselinami v podzemí, s obrovskou kontaminací přírody na povrchu i podzemních zásob pitné vody. Rizika přeprav suroviny, rizika výroby i přepravy vyrobeného paliva na velké vzdálenosti. Nebezpečná koncentrace radioaktivního materiálu v jednom místě, obtížně regulovatelná štěpná jaderná reakce, možnost selhání materiálů aktivní části reaktoru vystavené radiaci a vysokým tlakům, doprovodné technologie, měření a regulace a také chlazení především primárního okruhu, skladování jaderného paliva a jen zčásti využitých vyhořelých palivových článků, nedořešení jejich chlazení, dopravy a bezpečného ukládání nebo dalšího využití po vyjmutí z reaktorů až do poklesu úrovně radiace na bezpečné hodnoty. Nepružnost přizpůsobení se výkonu výroby elektřiny kolísání odběrů, dlouhé a prakticky neuhlídatelné rozvody vyrobené elektrické energie volnými vzdušnými vedeními, hyzdícími navíc krajinu, rizika vyplývající ze seismických epizod, pádu letadel, teroristických útoků apod. Nedořešení lokalizace bezpečného konečného úložiště vyhořelého jaderného paliva. To všechno je pravda. Přesto ve světě fungují stovky jaderných elektráren. Málokde se při jejich lokalizaci a projektů dopustili tak hrubých chyb, jako v japonské Fukušimě, kde ignorovali umístění elektrárny a důležité infrastruktury pro její provoz nejen v seismicky velmi neklidném aktivním území, ale dokonce pod úrovní v minulosti zaznamenaných dosahů vln tsunami. Je to stěží pochopitelné tím spíše, že nešlo o nečekaný a těžko předem představitelný jev, ale o jev v této zemi opakovaně zažitý a v mapách i v terénu dokonce vyznačený jako omezující faktor pro výstavbu. Je to ale důvod pro odmítání jaderné energetiky u nás? U nás platná kritéria pro výběr vhodných lokalit pro výstavbu JE jsou velmi přísná a lokalizační chybu učiněnou Japonci vylučují. Chceme omezit emise SO2 , CO2 a dalších skleníkových plynů, dochází nám postupně uhlí pro stávající uhelné elektrárny, máme omezený potenciál využití vodní energie a dalších nevyčerpatelných nebo obnovitelných zdrojů energie, potřebujeme stabilní základní výkon k výkonům závislým na počasí, jsme závislí na dodávkách ropy a zemního plynu z oblastí hospodářsky i politicky labilních. Určitý podíl výroby elektřiny z jádra v našem energetickém mixu tedy byl a je možným příspěvkem k logické žádoucí stabilitě a diverzitě z hlediska ovzduší bezemisních zdrojů energie. Je proto spíše záležitostí ekonomické úvahy, zda si výstavbu a provoz dalších JE můžeme dovolit, nahradit jimi výkony dožívajících uhelných elektráren, a také zda existuje reálná výkonová alternativa. Ani úspory, ani obnovitelné zdroje energie v naší zeměpisné šířce podstatně přispět k pokrytí potřeb nemohou. Energetika podporuje ekonomiku země a sociální stabilitu nejen vlastních zaměstnanců, to nelze popřít.

Co by však mělo i dnes skutečný význam, který může snížit negativní dopady jaderné energetiky na životní prostředí, na krajinu a přírodu a také na sousedské vztahy k občanům Rakouska a Bavorska, je ovlivnění lokalizace dalších jaderných elektráren na našem území, pokud je (nebo bude) nezávisle na mínění odpůrců jaderné energetiky většinou národa a politickou reprezentací rozhodnuto, že se budou stavět nejméně dva další reaktory. Můžeme totiž přinejmenším přesvědčovat politiky i státní úředníky, že pokud je většina průmyslových odběrů pro elektřinu a jiných pro teplo umístěna v severní části území ČR a pokud trvá odpor většiny Rakušanů a Bavorů, je nelogické další bloky stavět v Temelíně nebo v Dukovanech (přes nespornou výhodu společného zařízení, části provozů a soustředění obsluhy), ale mělo by raději být využito již nalezených a ověřených lokalit v severní části republiky - v Tetově (jako náhrady dožívajících Chvaletic a Opatovic k zásobení Hradecko-pardubické a také části Pražské a středočeské sídelní regionální aglomerace) anebo v Blahutovicích (na pomezí Olomoucké a Moravsko - slezské sídelní a průmyslové regionální aglomerace). Umístění blíže těžištím spotřeby by jednak omezilo ztráty v rozvodech na dlouhých vedeních, možnosti útoku na ně, ale také snížilo devastaci jihočeské krajiny a Českomoravské vysočiny dalšími monstrózními vzdušnými vedeními vvn na příhradových stožárech a nadzemními trubními horkovody pro dálkové vytápění. Na to bychom se mohli a měli zaměřit a nebojovat s dávno již existujícími reáliemi jako teprve domnělými strašidly. To, že se nepodařilo zavedení a využívání jaderné energetiky v minulosti u nás zabránit, ač pro to byly dobré důvody, uvedené výše, by nemělo být důvodem nebojovat alespoň za menší rozsah škod na životním prostředí, přírodě a krajině, které její další rozvoj může způsobit.

 

Plavební stupně pro zlepšení splavnosti na Labi

 

Posledním příkladem a sporným tématem mezi členy STUŽ, na kterém se nemohu s částí přátel shodnout, je snaha MD ČR a ŘVC zlepšit plavební podmínky na řece Labi výstavbou tří chybějících stupňů, které by odstranily nedostatečnou hloubku toku v úseku mezi státní hranicí se SRN ve Hřensku a vodním dílem Střekov v Ústí n. L. a také od Přelouče přes Chvaletice až po Pardubice tak, aby Labe jako součást evropských vodních cest splňovalo podmínku garantované hloubky ponoru plavidel 140 cm po 345 dní v roce. Já jsem přesvědčen, že tyto stupně lze vyprojektovat a vybudovat tak, že nebudou dalším nevhodným pomníkem „betonářské lobby“, jako je tomu např. právě u vodního díla Střekov., To skutečně strašlivě hyzdí kdysi romantické údolí Labe u Ústí n. L. mezi Větruší a hradem Střekov, inspirující Richarda Wágnera k opeře Tannhäuser. Ale to neznamená, že tak musejí dopadnout i nové stupně vzdouvající vodu Labe v mělkých úsecích. Spolu s nebožtíkem Ing. Ivanem Dejmalem a Ing. Šindlarem jsme byli přesvědčeni, že všechny tři stupně lze vyprojektovat a postavit tak, že krajině a přírodě, včetně chráněných rostlin a živočichů, nemusí být ublíženo a naopak jejich biotop může být vzdutím vody dokonce plošně rozšířen na další plochy. V tomto přesvědčení nás utvrdila i návštěva a prohlídka koncem 20. století realizovaného průplavu Rýn - Mohan - Dunaj v oblasti Altmühl za Norimberkem v SRN, kde umělé těleso průplavu má naprosto přírodní charakter, nerozeznatelný od přirozeného toku, při březích jsou vytvořeny tůně a ramena, plná života a podél břehů je krajina upravená tak, že je jak funkční, tak krásná a atraktivní pro nejrůznější relaxační a rekreační aktivity. Není jediný důvod, proč by taková řešení nemohla být navržena a realizována i u nás. Ne, že bychom u nás dodnes neměli podobné stavaře, jako byli proslulý Váhostav a Ing. Binder na Slovensku v době výstavby vodního díla Gabčíkovo - Nagymaros. Ale dnes lze vybírat projektanta i dodavatele ve veřejné a dokonce i mezinárodní soutěži a klást si přísné zadávací podmínky pro splnění veřejných a v tom i environmentálních zájmů. Jaké by to mohly být?

Především všechny tři jezové objekty a objekty plavebních komor by nesměly hrubě vyčnívat nad okolní upravený terén, jako je tomu u VD Střekov, tedy musely by mít ovládání spodem, nikoliv shora, aby nenarušovaly nevhodně krajinný ráz Labských pískovců u Horního Žlebu, labské nivy a Českého středohoří u Malého Března a nivy Labe u Přelouče. Všechny tři by musely být opatřeny nikoliv jen technicistními krátkými rybími přechody, ale plnohodnotnými, povlovně se svažujícími a přírodní charakter si zachovávajícími přepady za oddělovací podélnou hrázkou podél původního nebo zúženého říčního koryta, propojující horní a dolní úroveň vody před a za jezem. Tak by fungovaly i pro mlže a jinou „žoužel“, ne jen pro rybí atlety typu lososů nebo pstruhů. Pruh kolem těchto přepadů by musel být mokřadního charakteru, vegetace v něm by musela snést zaplavení při velkých vodách. Díky vzdutí hladiny nad jezy by se dokonce mohly obnovit mokřady na některých pozemcích na březích i na úkor zemědělské půdy a vhodně tak doplnit ÚSES, dokonce by se tím mohly nikoliv zničit, ale plošně rozšířit podmínky pro výskyt chráněných či ohrožených druhů rostlin a živočichů (Slavíkovy ostrovy u Přelouče). Orgány ochrany přírody a krajiny by mohly zadávací podmínky doplnit o další požadavky a měly by mít zastoupení jak ve výběrových a hodnotitelských týmech pro hodnocení nabídek a projektů, tak pro výběr dodavatele. A proč to vše vůbec podstoupit? Má vůbec vodní doprava u nás nějakou budoucnost?  

Umožnilo by to v Pardubicích vybudovat univerzální dopravní logistický, skladový terminál a překladiště mezi leteckou, železniční, silniční i vodní dopravou, dobře napojený na páteřovou rychlostní železniční trať Praha - Kolín - Pardubice - Olomouc - Ostrava, na dálnici D 11 a budoucí rychlostní silnici R 35, přístav Pardubice a tamní plnohodnotné mezinárodní letiště, se všemi výhodami umístění uprostřed ČR a Hradecko-pardubické aglomerace. Odstranilo by to nespolehlivost a ztrátu konkurenceschopnosti lodní dopravy v části letních i zimních měsíců za nízkých stavů vody, přispělo by to ke zdržení odtoku a k akumulaci vody na našem území v době hrozícího globálního oteplování a rozkolísanosti klimatu, přilákalo by to nejen znovu nákladní vodní dopravu, dopravu nadměrných nákladů, ale i osobní komerční a soukromou vodní dopravu, rozšířenou jinde v Evropě. Vydělala by na tom města i průmyslové podniky na Labi, snížila by se zátěž na silnicích v souběhu, přispělo by to k zaměstnanosti jak v dopravě samé, tak v přístavech, loděnicích a službách pro plavbu, ke specifické kultuře a koloritu řeky i obohacení obrazu a atraktivity měst na Labi pro cestovní ruch. Jedná se o ekologickou dopravu, v minulosti používanou i pro skladování ovoce a zeleniny pěstované u nás a prodávané i v Německu přímo ze zakotvených vlečných  člunů jako nezamrzajících skladů, bez potřeby umělého temperování nebo naopak chlazení. Argumentovat proti zlepšení podmínek pro vodní dopravu klesajícími výkony přepravy (po zastavení vodní přepravy uhlí do elektrárny Chvaletice) má stejnou vypovídací schopnost, jako odmítat rekonstrukci zdevastované silnice, protože ji dopravci přestávají používat a objíždějí jinudy. Jednak je to součást mezinárodní dopravní infrastruktury, o kterou se má stát starat a bude-li splavností vyhovovat, část dopravních výkonů se k ní vrátí. Je navíc oproti silniční i železniční dopravě ekologičtější i levnější, umožňuje přepravu kontejnerů, nadměrných nákladů a sypkých substrátů, není důvod ji tedy nepodporovat. Jaké jsou jiné relevantní věcné argumenty proti? Napadali jsme oprávněně projektová řešení, která nám byla předkládána v 70. letech minulého století i později, kdy stupeň Dolní Žleb byl umístěn těsně u hranice se SRN, vzdouval vodu na kótu 127.10 m n. m. a to znamenalo trvalé zaplavení cenné říční nivy v dnešním NP České Švýcarsko od Hřenska přes město Děčín až po Nebočady, rozsáhlých ploch na soutoku Labe s Ploučnicí a Jílovským potokem, včetně blízkého koupaliště na pravém a hřišť na levém břehu Labe v Děčíně. Stejně masivní bylo tehdy projektované dílo v Malém Březně, vzdouvající vodu v řece až po VD Střekov. Dnešní projekty jsou daleko skromnější a přijatelnější a nelze na ně aplikovat tehdejší stanoviska ONV Děčín či později i STUŽ z doby Ing. Josefa Vavrouška. Jsem přesvědčen, že by projekty bylo možné ještě vylepšit a učinit „stravitelnými“ pro ekology, vodní dopravu, města a obce na břehu i občanskou veřejnost. Kde je vůle, tam je i cesta. Stanovením nepřekročitelných podmínek pro zadání konečných verzí projektů, doprovázené ovšem i závazným příslibem, že při jejich splnění už nebudou kladeny realizaci překážky, by se otevřela cesta, jak „srovnat zdánlivě protichůdné a neslučitelné požadavky pod jeden klobouk“. Ať si lámou hlavy projektanti a dodavatelé a konečné slovo má veřejnost a veřejná správa - to je ta správná výzva. Ne jen opakovat bez ohledu na vývoj problému v čase stále jen „Ne!“ Obávám se ale, že to bych chtěl od přátel (a zejména od Přátel přírody Mariána Páleníka) příliš. Na svém názoru zde vyjádřeném ovšem trvám, a to nejen jako technik, architekt a územní plánovač, ale i jako osoba s autorizací pro posuzování vlivů na životní prostředí (EIA, SEA) a v neposlední řadě i jako bývalý Děčíňák, kdysi okouzlený plavbou na Labi jako atrakcí, ozvláštňující toto krásné město, expozicí historie plavby na Labi v tamním museu a respektující fakt, že jen tehdejší podnik ČSPLO dával práci více než 800 pracovníkům, nemluvě o přístavu Loubí, o loděnicích Křešice, o kapitanátu a dalších pracovištích souvisejících s lodní dopravou. Jsem o reálnosti takového řešení přesvědčen a právě v tomto smyslu bych si dovedl představit i stanovisko STUŽ k onomu problému. Zahrnuje snad dostatečný respekt k environmentálním vlivům, ale i k důsledkům ekonomickým, kulturním a sociálním při nerealizování, tedy při prosazení „nulové varianty“.

 

Zdají se Vám opravdu takováto stanoviska jako neobhájitelná za celou STUŽ? Pak se ovšem nedivte, že jsem se vzdal funkce místopředsedy STUŽ a nehodlám se už ucházet ani o řadové členství v jejím předsednictvu po volbách na jaře příštího roku 2013.

 Musel bych v sobě zapřít celé své vzdělání architekta jako člověka vedeného již za studií k hledání kreativních řešení problémů v území a odpovědí na životní výzvy, jak sladit různorodé zájmy při navrhování změn v území a svou celoživotní vyjednávací zkušenost projektanta i úředníka veřejné správy, kdybych tvrdil něco jiného k těmto tématům.

Jak už jsem napsal na začátku, vím, že mnohé kolegy ve STUŽ a dalších ekologických organizacích ani těmito řádky nepřesvědčím. Právě proto jsem došel k závěru, že s takovými názory nemohu dost dobře plnit funkci jednoho ze dvou místopředsedů a STUŽ jako jeden z členů vedení reprezentovat navenek a v květnu jsem na tuto funkci rezignoval. Snad tyto řádky lépe osvětlí pozadí a důvody tohoto počinu.

V Hradci Králové 16. prosince 2012        

Komentáře   

0 #4 Simon Novotny 2013-05-28 21:58
Podle toho, co jsem si přečetl od pana Říhy o Šumavě, nechápu jak mohl byt ve STUŽ a ještě dokonce jako místopředseda.. . !!?? To je snad vtip ?
S takovými neskutečnými názory se setkávam jen u uplných technokratickýc h fanatiků a zarytých nepřátel přírody...
Citovat
0 #3 Martin Kubeš 2013-04-08 14:51
Pane Páleníku,
pokud debaty ve STUŽ měly z Vaší strany podobný dehonestující rozměr, jako je tomu v příspěvku pod textem pana architekta Říhy, vůbec se mu nedivím, že rezignaci zdůvodňuje mj. i s použitím Vašeho jména.
Pokud problém ve zkomolení Vašeho jména (jaká to nehoráznost, že) stejně, jako já, spatřujete v přidané čárce nad písmeno "a" ve Vašem křestním jméně, přečtěte si, laskavě, Váš zlovolný text a zašlete jej znovu, po mnohačetných korekturách. Pokud nelpíte na titulech, nelpěte na nich.
Martin Kubeš.
Citovat
+2 #2 Marian Páleník 2013-02-22 00:06
Ještě jedna poznámka pro méně zasvěceníé, kteří kauzu jezů nesledují detailně:

Většinu negativních vlivů původní varianty z první poloviny 90. let m. s. na říční ekosystémy projektanti víceméně eliminovali, což oceňujeme. Posledním problémem pro nás resp. pro přírodu řeky Labe zůstává jez jako příčná překážka a tedy migrační bariéra. Ta vadí nejen ochráncům přírody (vydra a bobr), ale také rybářům (losos a všechny tažné ryby).

Do jisté míry je paradoxní skutečnosti, že řešitelský tým našel řešení jak zvýšit plavební hloubky na úseku Labe pod jezem (jde o kombinaci prohrábek a příčně podélných hrází), které se jeví celkem přijatelné i z pohledu ochrany přírody. Dokonce toto řešení ověřil i v praxi, jak jsme to během jednání v r. 2007 navrhli, stavbou několika pokusných hrází.
viz ZDE
http://prateleprirody.cz/galerie&id=86
a ZDE
http://prateleprirody.cz/galerie&id=89

K internímu materiálu, podle něhož hráze skutečně fungují, se ovšem ŘVC odmítá přihlásit, resp. nám tvrdí, že takový materiál neexistuje, ačkoli my jej máme (zájemcům mohu zaslat v PDF).

Je celkem logické, čeho se jezaři obávají. První, co každého napadne, seznámí-li se závěry výše uvedeného materiálu, je otázka: pokud příčně podélné hráze a prohrábky zajistí požadované plavební hloubky pod jezem, k čemu jez?
Citovat
+2 #1 Marian Páleník 2013-02-21 23:20
Očekával bych, že než začne pan Říha zdůvodňovat svou rezignaci na funkci ve STUŽ postojem Přátel přírody (!), ověří si, jaký náš postoj je.

Očekával bych také, že než o mně začne psát, zjistí se, jak se přesně jmenuji. (Na titulech nelpím.)

A očekával bych, že když se dozví, jak se mýlí, za svůj omyl se omluví.

Ani jedno však pan Říha neudělal a dokonce jsem se od něj dozvěděl, že zná mé stanovisko lépe než já! Prý ho v roce 2001 (!) slyšel na vlastní uši. Je to něco mezi Rádiem Jerevan a Plešatou zpěvačkou (kdo nezná - absurdní divadelní hra).

Opravdu se panu Říhovi nezdá, že si protiřečí, když tvrdí, že se náš postoj nevyvíjí, a současně to dokládá naším 12 let starým postojem?

Argumentovat postojem Ing. Dejmala také nepokládám za úplně košer, protože ten již nežije a nemůže se k tomu vyjádřit. Pochybuji, že kdyby naše stanovisko bylo tak vzdáleno jeho, jak se snaží líčit pan Říha, byl by Ing. Dejmal dlouholetým členem a štědrým podporovatelem Přátel přírody.

Pan Říha se snad více mýlit nemůže. Samozřejmě že se naše stanovisko vyvíjí - úměrně tomu, jak se vyvíjí situace. Je třeba zdůraznit, že nebýt důrazného odporu právě Přátel přírody (18.000 signatářů naší petice) k původně navrhované variantě, ta by již byla realizována. Právě tento tlak přinutil investora původní verzi záměru modifikovat. Pan Říha ovšem zaspal dobu a z toho, co píše, vyplývá, že mu úplně unikl vývoj posledních cca 12 let. Což by nebylo nic proti ničemu, kdyby ovšem o věci nezačal rádoby zasvěceně psát.

Za oněch 12 let došlo k postupnému sbližování stanovisek obou (!) stran a. K nalezení kompromisního, příp. synergického řešení zbývá již poměrně málo. Stačí, aby jezaři přestali trvat na stavbě jezu a přistoupili na bezjezové řešení.

Zjednodušeně řečeno lze charakterizovat přístup jezařů tak, že se na Labi pod Děčínem snaží rozšířit stávající úžiny a následně zaklesnutou hladinu vlivem rozlití řeky pak navrhují zvýšit stavbou jezu. Správný přístup by měl být opačný. Tam, kde je Labe mělké, je třeba plavební dráhu zúžit a tím zajistit zvýšení plavební hloubky. Kouzlo tohoto - bezjezového - řešení spočívá v tom, že by státní kasu vyšlo řádově méně. A zde je podle všeho pes zakopán. Příliš levné řešení je pro ty, kteří se těší na miliardy ze státního rozpočtu, nepřijatelné.

(Musím ovšem zdůraznit, že problematika je složitější a výše uvedený odstavec ji velmi zjednodušuje. Více si můžete přečíst ZDE: http://prateleprirody.cz/files/JEZYNKY_2006_12.pdf

Varianta, s níž přišli Ing. Dejmal a Ing. Šindlar, se zdá takřka ideální - aspoň pokud mohu posoudit z toho mála, co o ní vím. Jak Ing. Šindlar, tak státní investor nám ji odmítají poskytnout. Tato varianta má jeden zásadní „háček“ - vyšla by násobně dráž než ta stávající a je tudíž bohužel neprůchodná. Investor práce obou pánů hrubě zneužil a nehodlá a nikdy nehodlal jejich variantu realizovat! Byla to jen hra k oklamání veřejnosti.

Podstatné ovšem je, že ochota hledat minimalizační a kompenzační opatření a šetrnější řešení se nenarodila sama od sebe. Představa, že lze pouhým vyjednáváním přimět investora ke kompromisům je v tomto případě krajně naivní. Pan Říha jaksi abstrahuje do velmi důležitých okolností - šéfem Ředitelství vodních cest, které Plavební stupeň Děčín už 15 let připravuje, je Ing. Skalický z ODS, který si velmi dobře rozumím s panem Dlouhým z Hluboké. (Nesmyslné utrácení státních miliard za stavby na Vltavě jsou kapitolou samou o sobě.)

Základní chyba úvah pana Říhy spočívá v tom, že by sice opravdu šlo najít oboustranně přijatelné řešení, jenže v této situaci nejsme. Jezařům o to nejde. Oni nechtějí pomoci lodní dopravě. Oni chtějí postavit jez. A v tom je podstatný rozdíl. Pokud by jim totiž skutečně šlo o lodní dopravu, řešení bychom našli už dávno. Dokonce si troufám říci, že jezařům jde o lodní dopravu méně než nám a že jsou to právě oni, kdo nejvíc blokuje její rozvoj. Udělali si z českých rejdařů rukojmí, aby si prosadili další penězovod ze státního rozpočtu. Je smutné, že tyto klíčové skutečnosti panu Říhovi unikají. (A pokud mu neunikají, pak tím hůř.)

Na závěr zopakuji, co jsme říkali vždy: Jsme PRO rozvoj lodní dopravy. Jsme i PRO zlepšení plavebních podmínek na Labi! Jak to ale bývá, ďábel je skryt v detailu. Ovšem nikdo není víc hluchý než ten, kdo nechce slyšet.

Mrzí mne, že si pan Říha udělal psa, k jehož bití už hůl najde, i kdyby si jim měl vymyslet, zrovna z nás.

Marian Páleník, Přátelé přírody, o.p.s.
Citovat

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License