Ve středu 27. listopadu 2013 jsem se osobně zúčastnila demonstrace, kterou vyhlásilo Hnutí Duha a byla rozhodným ANO pro zachování limitů těžby v případě městečka Horního Jiřetína a k němu patřícím Černic…
Spoluúčastníci byli spolu s námi obyvateli Horního Jiřetína a Černic též zástupci občanského sdružení Kořeny z Litvínova, Greenpeace, Strany zelených, lidovců, pirátů, TOP 09 + Hnutí Duha – ( pokud jsem na někoho zapomněla, nechť mi promine) – tedy ti, kdo mají přímo v programu zachování všech ohrožených lokalit vůči těžařům… těch lokalit – čili obcí a vesnic + našeho městečka – jemuž byl statut města navrácen před několika lety je 24!!! – takže zdaleka nejde čistě jen o nás…
Prolomení limitů je rozhodně naprosté barbarství a naprostá neúcta ke všem obyvatelům republiky a nejen Ústeckého kraje… limity nechrání jen nás, ale další obce v jiných krajích republiky a okamžitě by následoval dominový efekt…
Na počátku 90. let kdy byly limity stanoveny, nám tu bylo slibováno, že dostavba Temelína –a že to ještě v době federace byl opravdu lítý boj mezi již tehdy jistě fungujícím lobby (jadernou a uhelnou) – jenže tehdy se to slovo ještě tolik neužívalo – že právě možnost DOSTAVBY PRVNÍHO BLOKU TEMELÍNA nám zajistí útlum povrchových dolů a posléze zahlazení jejich činnosti, které jsou směrem k životnímu prostředí a životu zde zcela devastační. V 80. letech se zde již téměř nedalo dýchat, jenže lidem se tehdy tajilo, jak strašný dopad na zdraví lidí a vlastně již dětí, tato neustále se rozpínající povrchová těžba má. Naopak – z každých tehdejších televizních novin se republika dozvídala jen oslavné ódy, pokud se mluvilo o uhelné energetice. „Já jsem horník a kdo je víc“ znělo od nás z pod Krušných hor i Ostravska a Karvinska. Zejména hlubinní havíři, měli velmi slušné platy a tehdy se těžký průmysl, k němuž patřilo ještě hlavně ocelářství a chemický průmysl zcela postavil nad práci duševně pracujících – tehdy měli tito lidé název pracující inteligence – patřila jsem svou profesí k ní a můj tehdejší plat byl několik desetiletí na velmi nízké úrovni. Nebyla jsem horník, nebyla jsem ocelář. Byla jsem po studiích jen obyčejná knihovnice a jednu dobu obyčejná učitelka na základní škole…
Úplně stejně se ke svému životnímu prostředí chovaly sousední státy – NDR a Polsko a jejich továrny a doly chrlily k nám další a další zplodiny, kterých jsem měli sami dost. Protože zde většinou fouká od západu, čili ze Saska a přes nás dál do vnitrozemí republiky, dostávali jsem vše ve velmi koncentrovaných dávkách. Kdo viděl tehdejší lesy v Krušných horách, musel být nutně zděšen. Telegrafní, zulámané sloupy, hektary a hektary. Žádné jednotlivé kousky, ale celé pláně mrtvého lesa…
V současné době hnědé uhlí rozhodně nepotřebujeme do té míry, aby se musely vyuhlovat další kilometry čtvereční krajiny, která nám ještě pod Krušnými horami zbývá. Stačí zajet si někdy do Komořan (u Mostu) a podívat se na zástupy cizích kamionů, kterak ho ve velkém vyvážejí z republiky. Žádné rodinné stříbro to není. Případná těžba by nebyla určena teplárnám, jak se tvrdí, nýbrž elektrárně, kterou vlastní současní uhlobaroni. To jsou „rychlý prachy“ – ty chtějí za každou cenu teď hned a včera bylo pozdě. Na velkolomu ČSA je v současné době zaměstnáno asi 1200 lidí. Před rokem 1990 to bylo skoro 12 000. Za dvacet let se neudělalo v našem kraji vůbec nic – a bohužel ani na Ostravsku a Karvinsku (kde je ovšem v hlubinných černouhelných dolech mnohem kvalitnější uhlí) proto, aby se našla náhrada pracovních míst. Samotný Horní Jiřetín a Černice, které mají asi 2150 obyvatel, v tuto chvíli zaměstnávají asi 200 lidí. Protože uhlí je hlavně pod chemickými závody – Horní Jiřetín je pouze zástupný problém – to má být odrazový můstek k tomu, aby se těžaři dostali k němu, by znamenalo ovšem zbourat chemické závody v celém rozsahu. Netroufnu si tvrdit, kolik lidí zaměstnává Unipetrol + všechny možné firmy které sídlí v bývalých prostorách chemičky, ale jistě to bude nějakých 4 – 5 000 pracovních míst. Samotná šachta se netají tím, že posunováním těžby nevzniknou žádná místa nová. To se jen posouvá díra v zemi s tím samým počtem pracovníků. Představa, že se tu snad oživí pak stavební firmy tím, že budou muset vystěhovaní lidé někde bydlet, čili začít stavět mi přijde dost směšná. Kdo bude chtít bydlet na výsypkách? Obklíčených šachtami. Já tedy ne!!! Okamžitě se sníží hodnota všech bytů v okolí a přitom stavební materiál stojí všude stejně. Nedá se stavět za nějaké dotované ceny, ale za skutečné tržní. Tím myslím tržní pro stavební materiál, nikoliv pro postavené dvoj, troj a vícedomky, protože vizí uhelných mocných je postavit „paneláky naležato“. Přitom nově vzniklé stavby by měly okamžitě hodnotu mnohem nižší. Kde je jaká infrastruktura? HJ má docela slušnou. Základní školu, mateřskou školu, několik obchodů, autoopravnu, svého obvodního lékaře i zdravotní sestru – neb jsou místní, zubaře!!! Tady není v současné době možnost získat v blízkém okolí svého zubaře. Rozvíjí se kulturní činnost, včetně místní knihovny. Máme poštu a že to v dnešní době není „sakra“ až taková samozřejmost. Máme sběrný dvůr, dobře fungující svoz tříděného i netříděného odpadu, velmi dobře fungující dopravu městskými autobusy do Litvínova a to po celý den. V současné době se dostavuje ČOV (čistička odpadních vod) + místní kanalizace. Vodovod má Jiřetín již mnoho desetiletí. Tato stavba je dotována z peněz EU a přípravné práce a projekty na ní patřily ve svém roce schválení k nejlépe připraveným projektům, které tehdy dotace žádaly. Spolkne určitě přes čtvrt miliardy a chýlí se ke svému závěru. A toto všechno se má zase jen tak zahodit? Náš stát je věru špatný hospodář a s každými novými volbami tady trneme, kdo zase nastíní limity. A nastíní vždycky!!! Nyní k tomu ovšem nemá prezidentem najmenovaná Rusnokova vláda vůbec žádný legitimní mandát rozhodovat o limitech. Ovšem jsa velmi silně podporována prezidentem a krajským hejtmanem soudruhem Bubeníčkem se to snaží protlačit v hodině dvanácté. Honem, honem, dokud jsme ještě u koryt!!!
Ona už divoká privatizace MUS před více než deseti lety má silnou vazbu na současného prezidenta. Můžeme se ovšem jen domnívat, jak nekalou úlohu v tom hrál a ještě hrát chce.
V době, kdy jsou schváleny dostavby dalších dvou bloků Temelína a jsme třetím největším vývozcem energie na světě, k čemuž nemáme dostatečnou přenosovou soustavu, je úvaha o prolomení limitů naprosto zcestná. Myslím, že současní majitelé mají nahrabáno dost. Horníky mají pouze jako rukojmí a těch je mi opravdu líto, protože je postavili – je obyčejné lidi zase jen proti nám obyčejným lidem. O to je to celé zrůdnější.
Kolik z nás, kteří už zažili jedno a někteří i více vystěhování ve jménu republiky a uhlí by zde ještě chtělo žít? My už jsme dluh vůči republice splatili!!! Zbourání našeho domova v Dolním Jiřetíně a následné vystěhování do paneláků, kdy se lidem zpívala krásná písnička o tekoucí teplé vodě a horkovodním topení zněla napřed krásně. Ovšem do paneláků se začali přestěhovávat podivné existence a bydlení v něm se stalo utrpením. Není to tak jistě všude, ovšem Janov, který byl postaven pro vybydlené z Kopist, Dolního a části Horního Jiřetína, Albrechtic a dalších a dalších zbouraných obcí se stal opravdu později synonymem Chánova, který byl znám už v těch 80. letech jako sídliště hrůzy.
Já osobně už ne!!! Myslím, že postupně by došlo dokonce i na Litvínov a když kdysi mohlo padnout královské město Most, což byla zrůdnost nejvyššího kalibru, proč by nemohlo padnout město Litvínov, kde žije něco přes 25 000 obyvatel. Pod ním je také uhlí. Ono je i pod Jirkovem, pod Chomutovem a jistě i pod Ústím nad Labem.
My jsme po padnutí stavební uzávěry na počátku 90. let přestavěli domek po manželových rodičích v Horním Jiřetíně. Pro rodinu se třemi dětmi a minimem úspor skutečně deset let života neskutečného uskrovňování a šetření. Stavba svépomocí, pouze se stavebním spořením a posléze tehdy toho nejvyššího možného úvěru – což bylo asi 140 tisíc Kč, nám umožnila kolaudovat v roce 2002. A začít žít konečně zase ve svém a po dalších třech letech již zcela bez dluhů. Ne, tohle už opakovat nechci!!! O no je něco jiného, když vám je 30, 40 a něco jiného přes šedesát. Přijít o dům – to není jen o dům. To je o DOMOV. Přijdete o přátele, o vzpomínky o možnost podívat se na místa hezkých chvil prožitých v životě. Protože povrchová šachta ve vás později vzbudí už jen zoufalství a i určitou nenávist. Nevím, jak to nazvat. V otázce limitů se angažuji už mnoho let – skoro 20. Článků na toto téma a do různých médií včetně poslanecké sněmovny a senátu jednotlivým poslancům a senátorům – též. Jakmile se ovšem jejich složení změní (jako právě teď), stojím opět na prvotní startovní čáře a vše začíná znovu.
Je ve mně mnoho hořkosti, někdy psychiky, která mě sráží na kolena, opět se ovšem zvedám a píšu, píšu, přednáším, vysvětluji. Tahle dvacetiletá anabáze mě dovedla nakonec do klidnějších vod a přivedla k pokusu psát beletrii, což se mi nakonec podařilo aspoň tak, že mi prozatím vyšly 4 beletristické knížky, z nichž první dvě jsou humoristické. Třetí trochu historická – korespondenční román a teprve čtvrtá je přímo z našeho regionu a pár postřehů o životě zde v 80. letech minulého století se v ní najde…
Jarmila Křížová – nyní spisovatelka
Mostecká 170
Horní Jiřetín