Společnost pro trvale udržitelný život

Dušan Stuchlík kritizuje v Lidových novinách z 24. 2. 2015 české „nevládky“, že až na čestné výjimky některých humanitárních organizací „nevidí“ válku na Ukrajině, ačkoliv dříve kritizovaly válku v Iráku, na Balkáně, dokonce i radar v Brdech, pokud za nimi byly aktivity Západu, zatímco nyní ke zjevné ruské agresi mlčí. Dovozuje z toho, že je to výraz jejich levicové zmatenosti, způsobující, že nejsou schopné odsoudit separatisty na východní Ukrajině a Rusko jako jejich podporovatele za porušení mezinárodních dohod a závazků z minula i ze současnosti. Panu Stuchlíkovi zjevně uniklo několik důležitých faktů, které by měl jako novinář znát.

Předně „nevládní neziskové organizace“ v ČR nejsou jen levicové, ale také pravicové. Některé jsou pak středové, na pravo-levé škále politiky (jak se utvářela v 19. a 20. století) neutrální, neboť ji považují za překonanou. Mnohé z nich také cílevědomě odmítají přidat se nekriticky a bez výhrad k některému ze stád, bojujících o přízeň vzdálených diváků, protože konflikt nevidí tak jednoznačně jako boj „dobra“ a „zla“, kde i slepý musí vidět, kde je „pravda“. Protože uvnitř takových hnutí, která nejsou jen stády fotbalových fanoušků, ale která připouštějí svobodu myšlení a neuniformovaného vyjadřování, panuje nepsaný úzus, že kde se členstvo neshodne na jednotném názoru na problém světa, země, kraje nebo místa, tam se také neznásilňuje k vyjádření jednotného stanoviska celého hnutí. Může to sice zvenčí vypadat jako pasivita, ale ve skutečnosti je to přiznání, že v názoru, třeba i na konflikt na Ukrajině, členové holt nejsou jednotní. Takové nevládky ovšem nebrání, aby se k situaci vyslovovali jejich jednotliví členové, ale zásadně jen svým jménem, nikoliv jménem celé své organizace.

Proto se dalšími řádky vyjadřuji jen za sebe, nikoliv za Společnost pro trvale udržitelný život, jíž jsem řadovým členem. Samozřejmě se mi nelíbí, že i v 21. století se řeší mnohé spory mezi různými zájmovými množinami lidí ve světě nikoliv civilizovaným jednáním, ale ozbrojenými konflikty se ztrátami na životech, zdraví, majetcích a životním prostředí všech zúčastněných. Vím, že v důsledku tratí všichni, místo aby něco trvale vyřešili nebo dokonce získali. V souladu se základní myšlenkou STUŽ a potřebou udržet na Zemi dlouhodobě udržitelné podmínky pro slušný život při faktu existujících limitů surovin, paliv, pitné vody, pozemků vhodných pro produkci potravin, obyvatelného prostoru, vnímám proto mnohé lokální, regionální i globální konflikty jako rezignaci na sebeomezování, jako součást boje o přežití, o podíl na tenčících se zdrojích, při současném růstu populace na naší planetě, byť se často odehrává pod jinými záminkami, ideologickými, náboženskými, rasovými či národnostními prapory. Na Ukrajině tomu asi nebude jinak.

Člověk nadaný kritickým myšlením a schopností hledat a nacházet relevantní informace nemůže nevidět, že na straně zjevných favoritů páně Stuchlíka, tedy dnešního postmajdanského „Kyjeva“, zdaleka nepanují poměry, alespoň se blížící ideálu demokracie, svobody podnikání, svobody projevu, vlády práva a snaze po jejich dosažení. Režim panující na Ukrajině za presidenta Porošenka a premiéra Jaceňuka se zatím pramálo liší od režimu panujícího v Moskvě či v Minsku. Je stejně autoritativní, zkorumpovaný a prohnilý, kde své hry nerušeně realizují oligarchové a moc zneužívající úředníci, a kde zájmy prostých lidí jsou jen fanglí zneužívanou na bojištích a v pí-ár šarvátkách ve sdělovacích prostředcích. Za takových podmínek je obtížné nejen ztotožnit se s kteroukoliv z bojujících stran, ale také pomoci konstruktivně s vyhovujícími opatřeními, které by problémy jejich sporu a budoucího mírového soužití opravdu vyřešily. „Své pravdy“ a „své lži“ mají obě strany sporu. Nepodporovat jen jednu stranu konfliktu není zbabělé mlčení, ale přiznání si faktu, že dokud se Ukrajina nepřihlásí k zásadám formujícím už po desetiletí od II. světové války Západní Evropu a Severní Ameriku, máme s její jednostrannou podporou proti Rusku problém. Je totiž stejným dědicem postsovětského snu o velikosti a významu SSSR, stejné nostalgie po jeho bývalé imperiální moci, jako dnešní Rusko. Moje generace nezapomíná, že v srpnu 1968 k nám nevpadli v noci a nechovali se jako v dobytém území pod záminkou „internacionální pomoci“ Varšavské smlouvy jen Rusové. S nimi i Poláci, Němci, Maďaři a Bulhaři, ale také, a to nezapomínejme, i Ukrajinci, Bělorusové, Kazaši, Gruzínci, Uzbeci, Turkmeni, Čečenci a další národy, tehdy tvořící SSSR. Nedělám si o Ukrajině iluze. Kdo něco ví o jejich dějinách a osudu posledních 200 let, ví, že měli a mají historické spory a konflikty nejen s Rusy, Němci, ale i s Poláky (stačí si přečíst Gogolova Tarase Bulbu), se Židy, s Rumuny a Maďary, s (nejen Volyňskými) Čechy i Slováky. Že nejsou ani dnes imunní proti nákaze extrémního nacionalizmu a oživování sporných osobností svých dějin. Že Ukrajinci dnes přispívají ke kriminalitě u nás i v Evropě větším podílem, než je jejich podíl na tamní populaci. Žádné jednostranné či poloslepé náhledy na situaci na Ukrajině proto nejsou na místě. Ostatně stejně jako dnešní nedobrou situaci Romů u nás nelze připsat jen na účet nás „nepřizpůsobivých gádžů“, jak se nám snaží vsugerovat někteří aktivisté i politici. Je načase se probudit ze spánku „Šípkových Růženek“, ale jinak, než se domnívá Dušan Stuchlík. Je na čase začít měřit všem stejným metrem. A kde nevíme jistě, co se děje, abychom se neblamovali, je lépe být raději zticha. Nebudeme pak muset „přehodnocovat“ opakovaně ani vlastní dějiny, jako např. zítřejší 67. výročí „vítězství lidu“ z 25. února 1948.

V Hradci Králové 24. února 2015