Společnost pro trvale udržitelný život

Letošní laureát Ceny Josefa Vavrouška se narodil v roce 1931. Když mu bylo zhruba jedenatřicet let, dostal obtížný úkol – naplnit jeden z cílů tehdejšího Územního plánu rajonu Krkonoš a splnit sen a přání mnoha dřívějších ochránců přírody nejvyšších českých hor – Augusta Bayera, Františka Schustlera, Aloise Zlatníka, Karla Kaviny, Zdeňka Pilouse, Josefa Mařana, Jaroslava Veselého nebo Zdeňka Vulterina – zřídit v Krkonoších první český národní park.

Promiňte, že hned zpočátku „otravuji“ tak obsáhlým (i když i tak zdaleka ne úplným) seznamem jmen. Je to proto, že Josef Fanta, o němž je tu dnes po zásluze řeč, nebyl prvním, kdo se myšlenkou zřízení Krkonošského národního parku zabýval. A měl, na koho navazovat. Přesto byl, jak jsem předeslal, jeho úkol těžký. Připadla mu úloha jen s několika spolupracovníky v šibeniční lhůtě zhruba jednoho roku říci, co by se mělo chránit, v jakém rozsahu a na jakém konkrétním území v horách, které oplývají nádhernými druhově pestrými horskými loukami, dědictvím po předcích – budními enklávami, ale také „botanickými zahrádkami“ ledovcových karů a lavinových drah, rozsáhlými rašeliništi a také světovým unikátem – krkonošskou, neboli arkto-alpínskou, tundrou. Snadné, že? Založit národní park v takovém území…

Jenže totéž území v té době mělo za sebou nějakých sto let rozvoje turistiky. Mělo za sebou devadesát let od chvíle, kdy se stalo kolébkou lyžování v Rakousku – Uhersku. Uprostřed toho území byla už tehdy čtveřice horských středisek, která nebyla orientovaná na individuální, přírodně šetrnou, turistiku, ale na masovou návštěvnost tehdejšího typu: organizovanou odborářskou a podnikovou rekreaci, jakou si mnozí pamatujeme, a kdo ne, známe ji alespoň z filmů, jako je Anděl na horách nebo Homolka a tobolka.

Josef Fanta, tehdy vědecký pracovník Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, se ničeho nelekl, pustil se s chutí (nebo to byla mladická nerozvážnost?) do práce a 17. května 1963 opravdu Krkonošský národní park oficiálně vznikl. Jeho prvním ředitelem se stal horník Miroslav Klapka. Josef Fanta byl jedním z jeho prvních náměstků – měl na starost výzkum a stal se také prvním šéfeditorem krkonošského vědeckého sborníku Opera Corcontica, který letos vyjde už s pořadovým číslem 52.

Josef Fanta měl později „na triku“ také Krkonošské muzeum ve Vrchlabí. Můžu vám osobně potvrdit, že starat se o takovou instituci není úplně nuda. Tehdy, v roce 1967, kdy Správa KRNAP vrchlabské muzeum pod svá křídla přijala, to nuda nebyla v žádném případě. Barokní budova někdejšího augustiniánského kláštera v dezolátním stavu, jen jen spadnout…

A v srpnu 1968 přijely tanky „spojeneckých“ armád Varšavské smlouvy, aby nás zachránily od „kontrarevolučních živlů“, které jsme si tehdy tak oblíbili, my bloudi. V Krkonoších se usídlila jedna z okupačních jednotek přímo v I. zóně národního parku – na Rýchorách. Vymístění vojáků, kteří si tam téměř na rok postavili tábor, včetně záhonků s narciskami, se povedlo skvělému prvnímu řediteli národního parku Miroslavu Klapkovi. A byl za to po zásluze „odměněn“ vyhazovem a návratem do dolů. A Josef Fanta? Traduje se u nás taková historka. Josef Fanta, sedmatřicetiletý náměstek ředitele národního parku, právě opouští budovu Krkonošského muzea, když k němu přistoupí oficír sovětské armády s „gramodeskou“ na hlavě řka, že budovu zabírá jako vrchlabské velitelství invazních vojsk. „V žádném případě. Tohle je muzeum,“ odpověděl prý tehdy Josef Fanta, zavřel dveře, zamkl je a odešel, zanechav milého důstojníka jeho myšlenkám s otevřenými ústy. Svému vyhazovu o pár měsíců později předešel tím, že podal sám výpověď a odešel do emigrace.

Běženec Josef Fanta zakotvil, jako v sedmdesátých letech řada našich spoluobčanů, v Nizozemském království. Další čtyři roky svého života popisuje ve svém životopise lakonicky „příležitostný pracovník v různých nepravidelných zaměstnáních“. Ale už v roce 1978 nastupuje Josef Fanta jako „seniorní“ výzkumník do Laboratoře fyzikální geografie a pedologie na Univerzitu v Amsterdamu, kterou po čtyřech letech vyměnil za Ústav výzkumu lesa a přírody DLO ve Wageningen. V roce 1987 byl jmenován profesorem krajinné ekologie amsterdamské univerzity a o rok později profesorem lesnické ekologie na Univerzitě ve Wageningen. Když jsme už u těch profesur Josefa Fanty, nesmíme zapomenout také na Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, která Josefa Fantu svým profesorem jmenovala v roce 1998.

Do Krkonoš se Josef Fanta vrátil krátce po listopadu 1989, aby na vlastní oči uviděl to, o čem dosud v Nizozemí pouze slyšel (a viděl pár fotografií) – zkázu více než 5 000 hektarů horských lesů v důsledku katastrofální imisní kalamity z hnědouhelných elektráren Černého trojúhelníku, která Krkonoše zasáhla, spolu s především Krušnými a Jizerskými horami. Kdykoli jsme se spolu o té době a jeho první porevoluční návštěvě Krkonoš bavili, pokaždé se mu, i po letech, zachvěl hlas. Já si krkonošskou kalamitu pamatuju jako kluk a puberťák. Pro lesníka, ekologa, zakladatele zdejšího národního parku to musela být opravdu rána na solar.

Josef Fanta se tehdy vrátil domů do Wageningen. Náhody neexistují, věděli jste to? V každém případě krátce poté na jakémsi akademickém sedánku potkal v Amsterdamu lidi z nově vzniklé nadace FACE (Forest Absorbing Carbondioxide Emmissions), která hledala kam nasměrovat ve střední nebo východní Evropě, čerstvě zbavené komunistické vlády, prostředky na podporu udržitelné péče o lesy a jejich záchranu od dědictví socialistického průmyslu. Podmínkou bylo, že nepůjde o pouhou dotaci pokračování tradičního lesnictví, které bych v jisté nadsázce zkratkovitě popsal jako proces „sázej – obžínej – rubej na holo – sázej a tak pořád dokola“, ale o pomoc se zavedením skutečně citlivého, přírodě blízkého a k přirozenému stavu směřujícího způsobu péče o lesní ekosystémy. A Josef Fanta navrhl, že by bylo dobré uvažovat o obnově lesů v Krkonoších.

Nadace FACE díky Josefu Fantovi opravdu v Krkonoších do obnovy lesů investovala stovky milionů korun – a není velkou nadsázkou, když konstatuji, že záchrana krkonošských lesů v devadesátých letech je do značné míry zásluhou právě Josefa Fanty. Ten z Krkonoš nezmizel ani potom. Je členem vědecké sekce Rady KRNAP, členem rady sborníku Opera Corcontica, konzultujeme s ním zásady, které uplatňujeme v lesích… Rád bych řekl, že je u nás „pečenej vařenej“. Ale nebudu lhát a tak popravdě přiznám, že bychom ho rádi viděli častěji J

Josef Fanta ale není jen náš, „kerkonošskej“. Je (nebo byl) členem řady vědeckých, odborných a učených společností, například České botanické společnosti, Nizozemské královské botanické společnosti, Nizozemské královské lesnické společnosti, Nizozemské společnosti pro krajinně-ekologický výzkum, Mezinárodní asociace krajinné ekologie, Světového svazu organizací pro lesnický výzkum či Vavrouškovy Společnosti pro trvale udržitelný život. Má za sebou více než 150 odborných a vědeckých publikací (omlouvám se, nebudu je tu všechny číst).

Josef Fanta je rovněž řadu let nepřehlédnutelným fenoménem české veřejné i odborné (a snad stále více i profesní lesnické) debaty o tom, jak by měla vypadat péče o lesní ekosystémy a jak by mělo vypadat přírodu respektující lesnické hospodaření. Dokáže srozumitelně a jasně (i pro naprostého laika) vysvětlit, jaký je rozdíl mezi lesem, který je fakticky monokulturní plantáží suroviny pro výrobu řeziva a lesem, v němž fungují naplno přírodní procesy a mechanismy a který žije, umírá a obnovuje se podle přírodních zákonů a ne podle tabulek a zbožných přání člověka. Dokáže jasně a zřetelně říct, že v lesích, které nejsou tou zásobárnou prken, ale mají být svatyní přírody a zdrojem našeho poučení, inspirace a znalostí o přírodě, je třeba se chovat s respektem, úctou a otevřenou myslí, a nikoli s pilou, harvestorem a traktorem. Josef Fanta obvykle nemlčí, když se na tato témata v naší zemi mluví. Naopak, jeho slovo je vždycky jasně a hlavně srozumitelně slyšet – ať už jde o konkrétní příklady, jako byla pokyrillová kůrovcová kalamita v Národním parku Šumava, nebo systémové případy, jako jsou lesnické koncepce a strategie v naší zemi.

Josef Fanta je už držitelem řady cen a uznání. Dostal Cenu ministra životního prostředí (dokonce od dvou ministrů!), čestná uznání od ministrů životního prostředí Rumunska a Bulharska, je držitelem Královského ocenění „Důstojník Oranžsko-nasavského řádu“ (což je nizozemské královské vyznamenání za civilní i vojenské zásluhy, udělované už od roku 1892) – a nesmím zapomenout ani na naši krkonošskou Cenu ředitele Správy KRNAP. Dnes získává od vyhlašovatele – Nadace Partnerství – pan profesor Josef Fanta Cenu Josefa Vavrouška. Cenu, která nese jméno vizionáře udržitelného způsobu života, jméno člověka, který dokázal rozpohybovat celoevropský politický pohyb, zvaný „Životní prostředí pro Evropu“, díky kterému tady dnes máme takové vymoženosti, jako je Aarhuská úmluva, Karpatská úmluva, a podobně.

Josef Fanta už řadu let rozpohybovává stojaté vody českého (a středoevropského) lesnictví. Budiž mu za to, kromě neskonalých díků, rovněž přána po zásluze Cena Josefa Vavrouška.

Mgr. Jakub Kašpar

Náměstek ředitele Správy KRNAP
Prezident EUROPARC Central and Eastern Europe