Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Besídka STUŽ 2. prosince 2003 „Jak jsme zelenali“ vyvolala živý zájem a proto jsme převzali pro naše čtenáře z NIKY č. 1/2004 článek Jarka Stoklasy.

My pamětníci se vyznačujeme tím, že si nic nepamatujeme a proto nejčastěji píšeme paměti. Pokoušel jsem se sehnat od pamětníků vzpomínky, konkrétní podklady a údaje, leč zatím se mi to podařilo jen částečně. Budu samozřejmě vděčen každému, kdo si po přečtení tohoto povídání na něco z té doby vzpomene, nebo najde nějaké doklady o Ekologické sekci. Nejlepšími pamětníky historie Ekologické sekce jsou jistě Bedřich Moldan a Václav Mezřický nejen proto, že jsou mladší, ale zejména proto, že u toho byli od samého začátku. Ale kdo chce vědět, jak jsme zelenali všichni kolem životního prostředí v době normalizace, ať si přečte skvělou knížku Miroslava Vaňka: Nedalo se tady dýchat, kterou vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v roce1996

Tam se dočte, že jako dozvuky Pražského jara schválilo Prezidium Československé akademie věd 7.5.1969 vytvoření České společnosti ekologické při ČSAV a 19. srpna 1969 předložilo návrh stanov Ministerstvu vnitra. To příjem potvrdilo 17.10 1969 a tím to pochopitelně skončilo.

Od první poloviny sedmdesátých let jsme se scházeli Bedřich Moldan, Václav Mezřický, a já a později i Pavel Trpák a diskutovali jsme o potřebě nějak rozšířit zájem biologických věd od čistě přírodovědního přístupu ekologie organizmů k poněkud širšímu interdisciplinárnímu pohledu, který jsme považovali za základní předpoklad pro konkrétní řešení narůstajících problémů životního prostředí. Hledali jsme nějakou platformu, kde bychom se mohli stýkat odborníci z různých vědních oborů a diskutovat na toto téma. Proto jsme v roce 1976 vytvořili přípravný výbor s Bedřichem Moldanem v čele a pokusili jsme se založit Ekologickou společnost při ČSAV. Záhy se ovšem ukázalo, že představa založení samostatné Ekologické společnosti je naprosto nereálná. Tehdy dokonce ekologie nebyla uznána ani jako vědecký obor!

Konečně nastala dlouho očekávaná chvíle a do posluchárny Katedry botaniky nižších rostlin Přírodovědecké fakulty UK v Benátské ulici byla svolána Prof. Hadačem a Dr. Dykiovou na 7. 12. 1978 ustavující schůze Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV. Předsedou byl zvolen Prof. Emil Hadač a členové Bedřich Moldan (tajemník), Václav Mezřický, Pavel Trpák, Věrek Samek, Jaroslav Stoklasa, možná i někdo další. Postupně přibyli Zdeněk Stáhlík, Hanka Rambousková, Igor Míchal, Rudolf Kolářský, Mirek Martiš. Určitě jsem na někoho zapomněl, nebo někoho přidal a byl bych vděčen, kdyby se připomněl sám a nebo mi ho někdo připomněl. V osmdesátých letech se výbor postupně rozšířil o Evu Kružíkovou, Josefa Vavrouška, Ivana Makáska (snaha o využití NIKY) a podle zápisu z plenární schůze Ekologické sekce dne 16. 3. 1989 na ČVUT byli již členy výboru i Vladimír Ira ze Slovenska, Hana Librová z Brna, Vladimír Ondruš, Jan Těšitel a Bohumil Ticháček .

Členskou základnu Ekologické sekce tvořilo ze začátku jen asi 20 až 30 odborníků z vědeckých a odborných ústavů, ale jejich počet se rychle rozrůstal a v roce 1989 končila s více než 400 členy. Základem činnosti byly přednášky a diskusní odpoledne v knihovně Valdštejnského paláce zprvu orientované na biologicky pojatou ekologii. Postupně se ale čím dál více prosazoval interdisciplinární přístup včetně společenských věd, protože se nejen zjišťoval hrůzný stav životního prostředí jako důsledek „neustálého rozvoje socialistické společnosti ke šťastným zítřkům“, ale hledala se i řešení. A ta byla zejména ve společenskovědní sféře. Tento přístup vyvolal rostoucí zájem odborné i širší veřejnosti. Naše semináře navštěvovali nejen odborníci, ale i disidenti a nakonec trvale i jeden tajný spolupracovník StB, o kterém jsme ovšem věděli.

Záhy jsme usoudili, že dvouhodinový seminář neumožňuje zvládnout širokou diskusi a proto jsme se rozhodli čas od času uspořádat dvou až třídenní semináře mimo Prahu, kde bychom se mohli na práci lépe soustředit. Tato sympozia se postupně stala výbornou tradicí, protože umožnila nejen prezentaci názorů na přednáškách, ale hlavně cenné neformální interdisciplinární diskuse při jednáních, zejména večer. Byla to:

 

  • 20.–24. října 1980 Klínovec „Vybrané problémy přírodního potenciálu a využití krajiny“. Součástí sborníku byla i Zpráva Římského klubu Konec věku plýtvání, která jinak nemohla oficielně vyjít.
  • 4.–8. října 1983 Jánské lázně „ Ekologické podmínky a bariéry společenského rozvoje ČSSR“ a přílohou byla tehdy čerstvá zpráva pro prezidenta Reagana Global 2000.
  • 3.–5. února 1986 Kosova Hora (rekreační zařízení Generální prokuratury!): „Sociologické a ekonomické souvislosti ekologického problému“ (zde přednášel i Václav Klaus a Tomáš Ježek)
  • 1.–3. února 1988 Kosova Hora : „Vývoj životního prostředí v ČSSR“
  • 14.–16. února 1989.:Kosova Hora: „Životní prostředí a přírodní zdroje“ (v obou těchto seminářích byl vypracován ve skupinách závěrečný materiál))

 

Semináře ES v Jánských Lázních v říjnu 1983 se zúčastnil přednáškou i Ing. Václav Nešvera, který byl poradcem předsedy vlády Štrougala. Na základě toho, co tam slyšel prohlásil, že je nutno vypracovat zprávu o stavu životního prostředí, protože „nahoře“ nevědí, jak je situace kritická. Požádal výbor ES, aby sestavil tým, který by ji vypracoval. A tak autoři Hadač, Illner, Kolářský, Mezřický, Moldan, Samek, Stoklasa, Symon, Šram, Trpák zpracovali na jaře 1984 pro stranu a vládu „Rozbor ekologické situace v Československu“.

Přes disent se zpráva dostala ven a publikoval ji Le Mond, vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. To byl ovšem průšvih a následovalo četné vyšetřování na StB, vrácení 20 autorských výtisků, z nichž jeden chyběl a ostatní byly stejně rozešité ve hřbetě. Takže se sice nic nezjistilo, ale komplikace se pro některé z nás táhly až do listopadu 1989. O poslední originál, který se mi podařil ulít, jsem přišel na výstavě Deset let péče o ŽP v roce 1999. Pokud někdo má kopii tohoto materiálu, prosím o zapůjčení pro archiv. Oxeroxuji a čestně vrátím.

Ekologická sekce vypracovávala i četné odborné posudky a vyjádření pro různé vědecké ústavy a instituce, ministerstva a Prezidium ČSAV. Později v osmdesátých letech se snažila prosadit své názory i v tisku, rozhlasu a televizi. V tom jí pomáhala řada obětavých novinářů, kteří často riskovali svá zaměstnání. Byli to zejména Karel Houdek z rozhlasu, Pavel Miňovský z Lidové demokracie, Karel Merhaut a Jan Jelínek z Mladé Fronty, Inka Čekalová z Rudého Práva, Čestmír Klos z časopisu Krkonoše, Božena Jirků v ČsT Praha, Petr Amler v ČsT Ostrava, Tomáš Jančařík a někteří další na které si teď nemohu vzpomenout, přestože i jim určitě patří vzpomínka a dík.

Rozvíjely se i různé malé i velké bitvy o jednotlivé lokality a case-studies, ale šířily se i informace o skutečném stavu ŽP. Nejznámější akcí byla bitva proti lanovce na Sněžku, která se v poslední době znovu rozpoutala. S Litvínovskými Brontosaury Pakostou a Brožíkem jsme bojovali proti likvidaci zámku Jezeří těžbou uhlí, která měla postihnout i svahy Krušných hor. Podařilo se zastavit kanalizaci říčky Stropnice která měla být „rekultivaci“ za Temelín, zúčastnili jsme se akcí proti postavení přehrady na Berounce v CHKO Křivoklát, proti průtahu městského okruhu pražskou Stromovkou. Ke konci se k nám přidávaly i další organizace, zejména ČSOP, případně my k nim. Některé bitvy jsme samozřejmě prohráli např. výstavbu autodromu v lesích u Brna, přestože byl pro Formuli 1 již hotový okruh v Mostě na výsypce. V r. 1988 Josef Vavroušek uveřejnil článek v časopisu NIKA proti výstavbě vodního díla Gabčíkovo, což dokonce vyprovokovalo Rudé Právo k velice ostré reakci a vlastně tím udělalo Nice popularitu. NIKA a její šéfredaktor Ivan Makásek byla ostatně naše hlavní otevřená a odvážná platforma pro informace o životním prostředí.

V souvislostí s perestrojkou a glasností se začaly dít i zajímavé věci i v ÚV KSČ. Vedoucí tajemník jeho 13. oddělení pro bezpečnost, vojsko a právní otázky soudruh Rudolf Hegenbart, bývalý místopředseda vlády ČSR a předseda Rady vlády pro ŽP atd. nám kdysi pomohl zachránit Jezeří a tak znal Litvínovské Brontosaury Pakostu a Brožíka. Protože cítil, že by na velice aktuální problematice životního prostředí mohl získat mezi lidmi popularitu a tím i politickou moc, vyzval je v roce 1988, aby dali dohromady skupinu odborníků přes životní prostředí.

V únoru 1989 byla v partajním hotelu Praha schůzka, které se zúčastnili kromě Hegenbarta i tehdejší ministr vnitra a životního prostředí (to bylo opravdu dobré spojení!) Jireček, ministr Loebl, akademik Rosický za Českou národní radu a ČSAV. Pozváno bylo asi 20 odborníků z různých ekologických organizací a z Ekologické sekce. Hegenbart žádal otevřené informace o stavu životního prostředí. My jsme žádali imunitu, abychom mohli říkat, co si myslíme. Za Ekologickou sekci vystoupil Moldan, který hovořil o stavu životního prostředí, Mezřický, který zhodnotil právní stav a jeho nedostatky, Vavroušek mluvil o organizačním uspořádání řízení a já jsem upozornil na nedostatek ekonomických nástrojů. Na požadavek Hegenbarta jsme slíbili, že skupina zpracuje všechny podklady do června..

V červnu byla opět schůze na které ale Hegenbart chyběl, snad pro nemoc. Byl tam však generální prokurátor, ministr vnitra a ŽP, akademik Baruš za ČSAV a Federální shromáždění a další. Přednesli jsme své návrhy na řešení včetně Mezřického návrhu zákonů a na zřízení Správního soudu na řešení chyb správních orgánů, Vavrouška na organizační řešení a zřízení ministerstva ŽP, já na ekonomické nástroje atd. To vše vyvolalo bouři odporu papalášů, zejména toho generálního prokurátora a Baruše. a prakticky rozprášení naší skupiny.

To byla totiž doba, kdy se už v partaji tvořila dvě křídla a my jsme se dostali od toho lepšího pod to horší, které se nás snažilo pořádně zmačknout. Naštěstí začali mít soudruzi dost starostí mezi sebou a nakonec, jak známo, ta slepice snesla v křečích zdánlivě neškodné ovoce, dvě třešničky. Ale teď ta slepice začíná být opět nebezpečná, začíná si načechrávat peří a je velké nebezpečí, že začne snášet dračí vejce. Kukaččí už nasadila do ostatních partají dávno. Ale vraťme se do nadějného roku 1989.

Začátkem prosince byl na návrh ČSOP a Ekologické sekce Bedřich Moldan pozván k tehdejšímu předsedovi České vlády Pitrovi, který mu nabídl ministerské křeslo. Než Bedřich stačil vyjmenovat všechny podmínky, za kterých by to vzal a vypít nabídnuté kafe, byl za dveřmi jako ministr. Na druhý den ráno svolal prakticky výbor Ekologické sekce na předsednictvo vlády, kde dostal dvě místnosti pro nové ministerstvo životního prostředí a jmenoval nás všechny „kolegiem ministra“. Tím dnem prakticky skončila Ekologická sekce Biologické společnosti při ČSAV jakýmsi neoficielním rozpadem, protože si Bedřich vzal většinu členů výboru sebou do vedoucích funkcí na ministerstvo,

Posledním jejím výkřikem byl ještě seminář v Planetariu a na Filozofické fakultě UK v lednu 1990 s názvem „Otázky řízení péče o ŽP a hospodaření s přírodními zdroji“, Zde byly na základě minulé práce v pracovních skupinách připraveny pro nové ministerstvo komplexní právní, ekonomické, organizační a další nástroje které mohly být okamžitě aplikovány. Byly shrnuty do poslední publikace Ekologické sekce pod názvem „Strategie trvale udržitelného rozvoje“. Pak se ještě členové Ekologické sekce významně podíleli na Zprávě o stavu životního prostředí v ČR (Modrá kniha) a na Programu ozdravení životního prostředí ČR (Duhová kniha), ale to už většinou jako úředníci ministerstva.

Člen výboru ES Josef Vavroušek zasedal od začátku v Občanském fóru v Laterně Magice a v červnu 1990 se stal předsedou Federálního výboru pro životní prostředí a vzal si tam další odborníky z Ekologické sekce a ekologického hnutí.

Pokoušeli jsme se ještě v roce 1990 založit ze zbytku členů Ekologické sekce Ekologickou společnost při ČSAV nebo Ekologický klub, leč marně, protože většinou už byli členové v různých významných funkcích a absolutně neměli na nějaké semináře čas. Teprve po skončení této bouřlivé polistopadové etapy v roce 1992 založil Josef Vavroušek na troskách Ekologické sekce Společnost pro trvale udržitelný život, která v její činnosti velice úspěšně pokračuje podobnými besídkami a zpracováváním stanovisek v nových podmínkách, posílena o nové, mladé tváře,.

Když máme zhodnotit naši činnost v době normalizace, zdá se mi, že jsme se chovali tak trochu jako Čeští bratři. Mezi sebou jsme si říkali svou pravdu a scházeli se v Drábských světničkách na Kosově Hoře a schovávali se před Koniášem. Neměli jsme chuť jít přes Růžový palouček, ani se postavit čelem proti vrchnosti jako Kozina. Pokusili jsme se vrchnosti říkat pravdu a dostali jsme po nose. Ale nebyli jsme ochotni vzít na sebe zlatem krumplovanou livrej a klanět se jako pan Franz na zámku, nebo dokonce dělat drába. A tak jsme chodili do roboty a vzájemně se ujišťovali o své pravdě. A teď, když konečně máme tu svobodu a navíc nám sem fouká zvenku, často bohužel moc dobře nevíme, jak svou pravdu prosadit a někdy se i hádáme, která je ta pravá…

Jaroslav Stoklasa

Besídka STUŽ 2. 12. 2003

a psáno pro časopis NIKA duben 2004

You have no rights to post comments

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License