Stanovisko předsednictva STUŽ č. 115, ke zpochybňování podpory ekologické výchovy z fondů EU v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost

V uplynulých dnech jsme byli svědky několika nevybíravých útoků v tisku, především v MF Dnes, na financování ekologické výchovy z prostředků strukturálních fondů EU: Dle autorů útoků rozdával ministr Liška tyto prostředky na ekologickou výchovu (dále EV) přednostně členům Strany zelených a v nepřiměřeně vysokých částkách, takže se nedostává na stejně důležitá jiná výchovná a vzdělávací témata.

K této uměle vyvolané rádoby aféře považujeme za nutné se ohradit a vyjádřit naopak podporu jak bývalému ministru Liškovi, tak současné ministryni Kopicové v této záležitosti, a to z následujících důvodů:

 

  1. Ekologická výchova byla v období let 1948–1989 díky likvidaci a pronásledování mnohých mládežnických organizací, zaměřených na výchovu k dobrému vztahu k přírodě a životnímu prostředí (Český junák, mnohé vlastivědné, sportovní, turistické a cestovatelské organizace i neorganizovaných aktivit jako tramping) Popelkou, pěstovanou jen v malých ostrůvcích pozitivní deviace péčí osvícených kantorů, vedoucích některých pionýrských organizací a později ve státem žárlivě kontrolovaných a sledovaných hnutích (TIS, ČSOP, Hnutí Brontosaurus a další), kterým hrozilo neustále zastavení činnosti a rozpuštění. Toto více než čtyřicetileté působení komunistického režimu způsobilo značnou ekologickou negramotnost několika generací dnešních dospělých obyvatel země. Ta se dosud neblaze projevuje nejen v životním způsobu, v postojích k environmentálním tématům ale i k lidem, kteří na souvislosti lidských činností a stavu životního prostředí upozorňují. Změnit tento trend výchovou a vzděláváním alespoň u nastupujících generací je nanejvýš žádoucí, protože směřuje k uchování osvědčených základních občanských hodnot, a pěstuje tak odpovědný postoj k otázkám rozvoje společnosti.
  2. I když po Listopadu 1989 se mnohé začalo měnit k lepšímu, se vznikem Federálního výboru životního prostředí a českého Ministerstva životního prostředí, které ve svých koncepčních materiálech i rozpočtech na tuto potřebu zareagovaly, prostředky vyčleňované z veřejných prostředků a rozpočtů na environmentální výchovu a vzdělávání byly vzhledem k jiným důležitým problémům transformace společnosti i hospodářství nadále dlouho nedostatečné. Organizace na EV zaměřené byly odkázány na nejisté a nestálé prostředky z nejrůznějších grantů, omezených sponzorských darů nebo na vlastní příjmy z jiných činností a řada velmi kvalitních projektů zůstávala jen v zásuvkách autorů. V ostatních zemích přitom získávaly postupem času ekologická výchova a výchova pro udržitelný rozvoj výrazně vyšší váhu, než u nás. Díky tomu vzniklo v okolních státech nejen velmi mnoho kvalitních národních programů, ale postupně došlo také k výrazné mezinárodní spolupráci, která na světové úrovni byla završena Dekádou vzdělávání pro udržitelný rozvoj OSN (2005–2015), na evropské úrovni potom Strategií Evropské hospodářské komise OSN pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Stejné téma bylo i hlavním tématem evropské konference ministrů životního prostředí a školství v Bělehradě v roce 2007.
  3. Na politickém poli reagovala na tyto trendy i Česká republika přistoupením ke Strategii EHK a také přijetím jak Státního programu environmentálního vzdělávání, tak Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Také nejdůležitější vodítko současné vzdělávací soustavy – Rámcové vzdělávací programy základního vzdělávání obsahují Environmentální výchovu jako jedno z šesti průřezových témat. Od 1. září 2007 je výuka environmentální výchovy v ČR ze zákona povinná, neboť „průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání“.
  4. Naprosto jiná situace je však v reálném zajištění EV. Na pedagogických fakultách je EV vyučována pouze okrajově. Kvalifikace „učitele EV“ (oficiálně školního koordinátora environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty), se upravuje jako výkon specializovaných činností Standardem dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti EVVO. Tito koordinátoři mají být školeni akreditovanými pracovišti, z velké části právě Středisky ekologické výchovy.
  5. Střediska Ekologické výchovy rozhodně nejsou, jak se snaží autoři pomlouvačných článků čtenářům podsouvat, náhodnými skupinkami zelených nadšenců, nýbrž řádnými součástmi vzdělávacího procesu s oficiální státní akreditací MŠMT. Ta je výsledkem mnoholetého vývoje, kdy se na pozicích ministrů školství i životního prostředí vystřídali zástupci různých politických stran.
  6. Úplně jiná je ovšem situace s financováním těchto středisek – zatímco normální školy a vzdělávací střediska jsou z velké míry financovány institucionálním prostředky (tedy penězi, se kterými mohou počítat na několik let dopředu), střediska EV jsou převážně financována z krátkodobých – grantových prostředků. Takže žijí v neustálé nejistotě, jsou tlačena k neustálému podávání žádostí o granty, mnoho času tráví byrokratickými postupy, spojenými s administrací grantů.
  7. Za zcela irelevantní považujeme argument, že na EV byla čerpána obrovská částka 220 mil. Kč, která bude chybět v jiných vzdělávacích oblastech. Celkové finanční prostředky na OP vzdělávání pro konkurenceschopnost činí bezmála 54 mld. Kč, v osmiletém programu, tedy odhadem 8 mld. Kč na rok. V porovnání s těmito celkovými částkami je financování jednoho z prioritních směrů stále nedostatečné.
  8. Pro soudné lidi by nemělo být překvapením, že mnozí z těch, kdo působí v ekologické výchově a v environmentálním vzdělávání, jsou zároveň členové nebo sympatizanti Strany zelených. Není to důvod k jejich nepřiměřenému protěžování, ale také ne k jejich vyřazování ze soutěže o získání podpory z veřejných rozpočtů vč. fondů EU jen proto, aby se toho někdo nechopil jako tématu pro skandalizaci. Bývají totiž právě díky této své životní orientaci schopní lépe formulovat žádosti o prostředky z těchto fondů a dosahovat skutečných měřitelných výsledků. Ostatně jeden ze jmenovaných příjemců podpory RNDr. Jiří Kulich ze Střediska ekologické výchovy Sever v Horním Maršově, působící v ekologické výchově úspěšně už dlouhá léta, se evaluací projektů a jejich výsledků zabývá systematicky a publikoval k tématu zasvěcené studie, jak je možno se přesvědčit na veřejně přístupných portálech (např. v on-line vědeckém časopise Envigogika). Hodnocení přihlášených projektů již není v tomto oboru dávno jen subjektivním soudem několika více či méně zasvěcených členů hodnotících komisí, ale má svůj řád a pevné standardní metodické postupy, vylučující podvody. Také proto nová ministryně Kopicová sice nechala po svém nástupu některé dříve vyhodnocené, ale ještě nepodpořené projekty znovu prověřit, ale pak je podepsala a podporu jim přiznala.
  9. Optimální vývoj společnosti je spjat s kvalitou přípravy nastupujících generací, která se opírá o demokratický dialog mezi různými společenskými „hráči“ a sleduje progresivní rozvojové trendy, které berou v úvahu všechny aspekty udržitelnosti.

 

V Praze dne 17. února 2010

 

Za Společnost pro udržitelný život:

 

ing. Jiří Dlouhý – předseda