Společnost pro trvale udržitelný život

Supermarkety MIGROS a COOP stáhly ve Švýcarsku ze svých pultů americkou dlouhozrnou rýži poté, co největší švýcarský řetězec MIGROS objevil v dodávce z USA ilegální kontaminaci neschválenou geneticky manipulovanou (GM) rýží LL 601 firmy Bayer. Prodej GM rýže není ve Švýcarsku ani v EU povolen, navíc obyvatelé Švýcarska v listopadu 2005 rozhodli v referendu o pětiletém zákazu pěstování GMO. GM rýže firmy Bayer nebyla schválena pro lidskou výživu, a proto Japonsko už 19. srpna zastavilo dovoz dlouhozrnné rýže z USA a Evropská komise 23. srpna rozhodla vpustit jen ty dodávky rýže z USA, které otestuje akreditovaná laboratoř.

Tisková mluvčí řetězce MIGROS Monica Glisenti uvedla, že americká rýže bude na pultech obchodů firmy nahrazena dodávkami z jiných zemích poté, co byla prokázána ilegální kontaminace zásilky 1 500 tun dlouhozrnné rýže z USA. MIGROS a COOP nyní čekají na doporučení švýcarského Federální ministerstva zdravotnictví.

Firma Bayer se ústy své mluvčí ve Frankfurtu hájí, že produkci GM rýže LL 601 udajně nikdy neprodávala. Jedná se prý o plodinu vyvinutou firmou Aventis CropScience, kterou Bayer pohltil v roce 2002.

V EU ilegálně kontaminován každý pátý vzorek Podle sdělení Evropské komise byla doposud 33 ze 163 odebraných vzorků americké rýže ilegálně kontaminováno neschválenou GM rýží LL 601 firmy Bayer. Mimo jiné bylo v přístavu Rotterdam prokázáno zamoření tří lodních dodávek z USA o celkové hmotnosti 20 tisíc tun. Podle informace Evropské komise budou tyto zásilky zadržené v Rotterdamu později vráceny do USA nebo zničeny.

 

Američtí farmáři se obávají devastujícího účinků ilegální kontaminace GM rýží, protože asi 50% americké rýže určeno na export a 80% vyvážené rýže tvoří právě kontaminovaná dlouhozrnná rýže. Jen v roce 2005 bylo do EU dovezeno asi 300 tisíc tun rýže z USA, přičemž z 85% šlo o rýži dlouhozrnnou.

Miroslav Šuta

Po pěti letech příprav se rozhoduje o návrhu nové chemické politice EU v podobě směrnice o registraci, evaluaci a autorizaci chemických látek (známa jako REACH). Šéf britské Konzervativní strany David Cameron v diskusi před klíčovým hlasování přislíbil, že konzervativní europoslanci podpoří návrh, který vyžaduje povinnou náhradu nejškodlivějších chemikálií bezpečnějšími. Konzervativci jsou přitom v Evropském parlamentu nejbližším spojencem ODS, s kterými dokonce zvažují vystoupení z Evropské lidové strany a vytvoření nového politického klubu. Budou europoslanci ODS následovat konzervativní kolegy i v případě náhrady nejnebezpečnějších chemikálií?

David Cameron: Zelená kůra nebo šikovné PR?

 

Cameronem vedení konzervativci také ustavili "Skupinu pro globalizaci a světovou chudobu" (Globalisation and Global Poverty Group) nebo "Skupinu pro kvalitu života" (Quality of Life Policy Group), která má navrhnout strategii dlouhodobě udržitelného rozvoje, včetně omezení emisí skleníkových plynů. Aby byly tyto skupiny brány vážně, přizvali konzervativci i respektované osobnosti mimo vlastní stranu např. editora časopisu The Ecologist Goldsmithe nebo rockera a organizátora koncertu LIVE8 Geldofa.

Mnozí pozorovatelé uvnitř i vně Konzervativní strany diskutují o tom, zda David Cameron skutečně toryům naordinoval modernizační kůru zahrnující "ozelenění" programu nebo zda jde jen o šikovnou PR, která má zmást voliče doposud preferující labouristy nebo liberální demokraty. První konkrétní "zelený" krok Konzervativní strany přišel v diskusi před klíčovým hlasování Evropského parlamentu, kdy toryové popřeli populární klišé spojující ekologickou politiku primárně s levicí a její předseda David Cameron přislíbil, že konzervativní europoslanci budou hlasovat pro návrhy, které od firem vyžadují náhradu nejškodlivějších chemikálií dostupnými bezpečnějšími alternativami.

Stínový ministr Peter Ainsworth o náhradě nebezpečných chemikálií

Na nedávné výroční stranické konferenci toryů rozvedl stínový konzervativní ministr Peter Ainsworth téma nebezpečných chemikálií: "Vzduch, který dýcháme, oděvy, které si oblékáme, místa, kde žijeme i jídlo, které jíme, vypadají všedně a zdají se být bezpečné. Obsahují ale značné množství neviditelných toxických chemikálií - což je důsledkem průmyslových procesů. Tyto látky putují vzdušnými a vodními proudy kolem světa, hromadí se v půdě a oceánech, vstupují do potravních řetězců. Dlouhodobý vliv těchto látek na lidské zdraví není jasný, ale to nás nemůže uklidnit, když nám např. bromované zpomalovače hoření kolují v krvi.

Celá Evropa se musí podělit o zodpovědnost za kontrolu a omezování šíření těchto chemikálií. Evropská unie má v tomto učinit pokrok návrhem, který by učinil odpovědnější výrobce a uživatele těchto chemikálií. Já to vítám. Podporuji plán, aby naši europoslanci posílili návrhy pro povinnou náhradu takových chemických látek nebezpečných pro lidské zdraví, za které existuje bezpečnější alternativa. A pokud bezpečnější alternativy zatím neexistují, věřím, že průmysl by měl být povzbuzen k inovacím a k náhradě nebezpečných chemikálií při nejbližší příležitosti."

ODS proti regulaci nebezpečných chemikálií

Europoslanci ODS se před tzv. prvním čtením směrnice REACH v Evropském parlamentu netajili tím, že preferují zachování možnosti průmyslu i nadále vyrábět nebezpečné chemikálie (např. rakovinotvorné, mutagenní, narušující lidskou reprodukci), ačkoli je za ně dostupná bezpečnější alternativa. Z devíti europoslanců ODS hlasovalo 7 proti návrhu na povinnou náhradu nebezpečných chemikálií. Jen Miroslav Ouzký a Milan Cabrnoch o návrhu nehlasovali . Europoslanec Jan Zahradil proti návrhu směrnice REACH dokonce vedl dramaticky znějící verbální útoky. V listopadu 2005 po schválení REACH v prvním čtení např. v Hospodářských novinách označil Zahradil systém REACH za "jednu z největších zrůdností, kterou EP kdy schválil a která poškodí celý chemický průmysl v EU i v ČR ".

Uvidíme, zda v případě náhrady nejnebezpečnějších chemikálií budou europoslanci ODS následovat své britské konzervativní kolegy a zda se zamyslí nad svým stale osamělejším postojem.

Přehled hlasování českých europoslanců o povinné náhradě nebezpečných chemikálií

PRO povinnou náhradu nejškodlivějších chemikálií, za které je dostupná bezpečnější alternativa, hlasovali jen oba sociální demokrati (Richard Falbr, Libor Rouček) a tři ze šesti komunistů (Věra Flasarová, Jiří Maštálka, Vladimír Remek).

Spolu s dvěma výše uvedeným poslanci ODS (Ouzký, Cabrnoch) NEHLASOVALA o návrhu Jana Hybášková (SNK - ED).

PROTI povinné náhradě nejškodlivějších chemikálií hlasovali všichni ostatní čeští europoslanci. Tedy abecedně seřazeno: Jana Bobošíková, Jan Březina, Petr Duchoň, Hynek Fajmon, Jaromír Kohlíček, Miloslav Ransdorf, Zuzana Roithová, Nina Škottová, Ivo Strejček, Daniel Strož, Oldřich Vlasák, Jan Zahradil, Tomáš Zatloukal, Vladimír Železný, Josef Zieleniec, Jaroslav Zvěřina

Miroslav Šuta

Autor je členem Mezirezortní komise pro chemickou bezpečnost a dlouhodobě se zabývá problematikou reformy chemické politiky Evropské unie (REACH).

Konzervativní strana pod vedením David Cameron usiluje o modernizaci své politiky, která by umožnila odpoutat se od dogmat z éry "železné lady" Margaret Thatcherové. Toryové pod Cameronovým vedením "objevili" i témata jako ochrana klimatu, obnovitelné zdroje energie nebo boj s globální chudobou. Cameron se sešel s představili nejvýznamnějších britských ekologických organizací jako Greenpeace, Přátelé Země nebo WWF. Na pozvání WWF se dokonce vypravil do polárních oblastí a diskutoval s experty o problémech vlivu změny klimatu a toxických látek na přírodu a obyvatele těchto oblastí.

Zatímco britští konzervativci Davida Camerona nebo stát Kalifornie vedený americkými republikány považují za své politické priority snížení emisí skleníkových, český ministr průmyslu a obchodu Martin Říman (ODS) chce opak. Navrhuje škodit klimatu více a prosazuje výrazně zvýšit množství povolenek pro vypouštění skleníkových plynů z průmyslu.

Říman navrhuje pro léta 2008-12 udělit povolenky na vypouštění až 104 milionů tun skleníkových plynů ročně, ačkoli vloni byly využity povolenky jen pro 82 milionů tun. Přestože má Česká republika čtvrté nejvyšší emise CO2 na obyvatele z 25 členských zemí EU, plánuje ministr Říman pro český průmysl možnost, aby klimatu mohl škodit až o dalších 26% více než dnes.

Klimatické "máslo na hlavě" exministrů Ambrozka (KDU-ČSL) a Urbana (ČSSD)

I Římanův předchůdce ve funkci Milan Urban (ČSSD) má v ochraně klimatu velkou hroudu "másla na hlavě". Urban jako ministr navrhoval povolit pro léta 2005-7 exhalace skleníkových plynů z průmyslu v neuvěřitelné výši až 110 milionů tun ročně. Urbanovo ministerstvo dokonce zpracovalo prognózu, podle které by se do roku 2010 skleníkové znečištění mohlo vyšplhat až na fantastických 138 milionů tun ručně.

Velmi pikantní bylo i chování bývalého Urbanova vládního kolegy Libora Ambrozka (KDU-ČSL), který co by ministr životního prostředí navrhoval přispět k ochraně klimatu zvýšením českého znečišťování skleníkovými plyny. Ačkoli skleníkové emise z průmyslu činily v roce 2004 asi 89 milionů tun, Ambrozek prosazoval zvýšení kvóty na více než 99 milionů tun ročně! Ekologické nevládní organizace tehdy prosazovaly mírné snížení exhalací na 85 milionů tun, tedy asi o čtyři procenta. Realita roku 2005 byla 82 milionů tun. Čtenář si sám udělá obrázek o tom, kdo hodnotil vývoj emisí skleníkových plynů nejrealističtěji.

Nový návrh plánu na přidělení skleníkových povolenek (tzv. národní alokační plán) pro léta 2008-12 měla Česká republika odeslat Evropské komisi (EK) už do konce června, ale bývalý ministr Ambrozek alibisticky ponechal problém k řešení svému nástupci. Evropská komise proto už 28. července zahájila s Českou republikou tzv. infringement, tedy sankční řízení za neplnění legislativy EU. Na internetových stránkách Evropské komise jsou dnes k dispozici notifikované návrhy národních alokačních plánů 17 z 25 členských zemí.

Zatímco ministr Říman navrhuje zvýšit emise skleníkových plynů na 104 milionů tun ročně, české nevládní organizace (Hnutí Duha, Greenpeace, Centrum pro dopravu a energetiku) žádají, aby se množství povolených škodlivin snížilo na 78 miliónů tun, tedy asi 95% skutečných emisí roku 2005. Nevládní organizace zároveň prosazují, aby se k rozdělování povolenek mezi podniky používal tzv. benchmarking a aby se desetina povolenek nepřidělovala podnikům zdarma, ale aby se spravedlivěji prodávaly v aukci.

Ministr Kalaš - expert necítící se vázán programem ODS

Ambrozkovým nástupcem byl 4. září jmenován nestraník Petr Jan Kalaš. Ministr Kalaš má pověst odborníka, který se problematikou praktického uplatňování Kjótského protokolu o omezování emisí skleníkových plynů a mezinárodním obchodem s emisními povolenkami zabýval dlouhá léta jako expert Světové banky a Institutu OSN pro vzdělávání a výzkum (UNITAR).

Ministr Kalaš je nejen expertem v oboru ochrany klimatu, ale také nestraník, který se podle vlastních slov na postu ministra necítí zavázán volebním programem ODS. Doslova ministr Kalaš pro měsíčník Ekolist uvedl: "Dostal jsem se na toto místo poměrně pozdě a o předvolební program ODS jsem se ani nezajímal a pro mě osobně není závazný."

Kalaš považuje přípravu druhého národního alokačního plánu pro přidělení "skleníkových povolenek" za svou prioritu a vytvořil pro jeho dokončení meziresortní skupinu. Představy svého úřadu o kvótě skleníkových povolenek chce zveřejnit koncem října. Výši povolenek žádaných pro znečišťování skleníkovými plyny má podle ČTK projednat česká vláda počátkem prosince.

Evropská komise nechce další "skleníkovou habaďůru"

Mnohé evropské vlády se při zpracovávání prvního národního alokačního plánu chovaly podobně jako bývala česká vláda - záměrně množství požadovaných povolenek nafoukly v naději, že jejich firmy budou moci bezplatně získaný přebytek povolenek výhodně rozprodat. "Skleníková habaďůra" evropských politiků praskla ve chvíli, kdy se rozběhl trh s obchodovatelným emisními povolenkami a ukázalo se, že jich v EU pro období 2005 až 2007 byl vydán takový přebytek, že na trhu došlo ke kolapsu cen povolenek.

Vládní a nevládní experti proto očekávají, že Evropská komise tentokrát podrobí předložené návrhy národních alokačních plánů solidní analýze a že v přidělování kvót znečišťovatelům podstatně přitvrdí. Proto by i česká vláda včetně ministra Římana měla pečlivě uvážit v jaké podobě plán do Bruselu pošle a jestli bude Evropské komisi věšet bulíky na nos. Mohla by se dočkat nepěkné ostudy a nutnosti potupně přepisovat čísla vycucaná z prstu.

Alokační plán - český nebo ČEZký?

V souvislosti návrhem ministra Římana na zvýšení povoleného množství emisí skleníkových plynů je třeba uvést, že největším českým znečišťovatelem v tomto oboru (i v některých dalších) je elektrárenská společnost ČEZ. Ta jen vloni díky "skleníkové habaďuře" vlády ČSSD vydělala na prodeji přebytečných povolenek přes miliardu korun. ČEZ má nyní podle ČTK přiděleny povolenky na 36,9 milionu tun CO2 ročně a šéfové ČEZ se brání se tomu, aby nová kvóta zohledňovala firmou skutečně vypouštěné množství škodlivin.

ČEZ má nemalou naději, že u ministra Římana najde pochopení. Jednak je stát většinovým vlastníkem ČEZ, který by na případném opakovaní "skleníkové habaďury" mohl vydělat. Ale ČEZ má vliv na politiku ministra průmyslu pojištěný i jinak. Říman si po svém jmenování na ministerstvo přivedl jediného náměstka, a to právě pro oblast energetiky. Stal se jím pan Tomáš Hüner, který shodou okolností do svého nástupu do funkce na ministerstvu pracoval pro firmu ČEZ. Taková náhodička se největšímu českému skleníkovému znečišťovateli při vyjednávání o kvótě povolenek pro léta 2008-12 jistě může hodit.

Miroslav Šuta, autor je odborný konzultant v oblasti zdravotních a ekologických rizik

Skupina padesáti významných evropských ekonomů varovala podle zprávy agentury AFP před klimatickými švindly, o které se pokoušejí některé evropské vlády, když v rámci předkládaných národních alokačních plánů žádají zvýšit množství povolenek pro vypouštění skleníkových plynů. "Naše analýzy ukazují, že navrhované alokace jsou příliš laxní a nevytvářejí adekvátní pobídky ke snížení emisí nebo k financování investic, které by pomohly rozvojovým zemím k redukcí emisí," uvedl pro AFP profesor Michael Grubb Cambridge University.

Už pro rok 2005 byly vydány povolenky na vypouštění skleníkových emisí v míře, která přesahovala reálné potřeby znečišťovatelů. Přesto mnoho členských států předložilo Evropské komisi alokační plány na léta 2008-2012, které opět požadují nepřiměřeně mnoho emisních povolenek.

Selhání Římana a Kalaše "zvětšuje díru v potápějící se lodi" Odstrašujícím příkladem tohoto krajně nezodpovědného přístupu jsou právě česká ministerstva životního prostředí a průmyslu a obchodu, která navrhují razantně zvýšit povolené exhalace oxidu uhličitého z elektráren, hutí, cementáren, chemiček atd. o bezmála 20 milionů tun ročně v návrhu národního plánu pro druhé kolo obchodování s emisemi. Znečištění vypouštěné českým průmyslem v posledních letech kleslo z 91 na 82 milionů tun. Ministři Kalaš (bezpartijní) a Říman (ODS), ale návrhují povolil vypouštění téměř 102 milionů tun skleníkových emisí, tedy v přepočtu na jednoho obyvatele druhé nejvyšší znečištění ze 23 zemí EU, které zatím svůj plín zveřejnily.

 

"Pokud tento návrh vláda schválí, máme naději stát se nejhorším producentem oxidu uhličitého na hlavu v celé Unii. Jde o naprosté selhání ministra životního prostředí, který je za ochranu klimatu v ČR zodpovědný,“ říká Jan Rovenský z českého Greenpeace.

Ačkoli účelem alokačního plánu má být snížení skleníkových exhalací, prosazují ministři Říman a Kalaš povolit zvýšení o téměř 20% a jejich podřízení navíc ještě nalhávají veřejnosti, že údajně "plán ... vyjadřuje zájem České republiky přispět ke snižování vlivu vyspělých ekonomik na změny klimatu na Zemi." Autorkou tohoto pozoruhodného výroku aspirujícího na nominaci do ankety Zelená perla roku je náměstkyně ministra životního prostředí paní Rut Bízková.

Programový ředitel Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký však hodnotí návrh plánu zcela opačně než paní Bízková: "Ministři se vědomě rozhodli, že s vysokým českým znečištěním naprosto nic dělat nebudou, naopak jej ještě zhorší.“ Obrazněji nezodpovědné chování ministrů Kalaše a Římana popsala Klára Sutlovičová z Centra pro dopravu a energetiku: „Ministři se bez váhání rozhodli zvětšit díru v potápějící se lodi. Osud obyvatel podpalubí je jim natolik lhostejný, že se jím jednoduše odmítli zabývat."

Ekologické nevládní organizace Greenpeace, Hnutí Duha, Centrum pro dopravu a energetiku na rozdíl od ministrů prosazují, aby obchodování s emisemi skutečně sloužilo svému účelu – ke snížení znečištění. Žádají, aby se množství povolených emisí snížilo na 78 miliónů tun, tedy cca 95% skutečných loňských emisí. Zároveň navrhují v průmyslových odvětvích, kde je to možné, použít k rozdělování povolenek mezi podniky tzv. benchmarkingu a 10% povolenek nepřidělovat podnikům zdarma jako dosud, ale prodávat je v aukci.

Český klimatický švidl obsažený v návrhu alokačního plánu ministrů Kalaše a Římana je do očí bijící. Nyní má možnost se k němu vyjadřovat veřejnost, a tak doufám, že ta projeví více soudnosti než oba páni ministři a jejich náměstci. Když pro nic jiného, tak abychom se nemuseli stydět za prolhanost vlády své země, která by návrh v takové nestydaté podobě odeslala Evropské komisi.

MUDr. Miroslav Šuta

Autor je odborný konzultant v oblasti ekologických a zdravotní rizik

Koncem listopadu byla ve Francii zveřejněna historicky nejrozsáhlejší epidemiologická studie zabývající se zdravotním stavem obyvatel žijících v okolí spaloven odpadů. Studii zpracoval tamní národní zdravotní institut (Institut National de Veille Sanitaire - INVS), který u lidí žijících delší dobu v blízkosti spaloven odpadů prokázal zvýšené riziko onemocnění rakovinou. Francouzská organizace Centrum nezávislých informací o odpadech (CNIID - Centre d'Information Indépendante sur les Déchets) v reakci na zveřejněnou studii vyzvala k moratoriu na výstavbu spaloven odpadů ve Francii.

Rozsáhlá studie INVS zahrnovala výzkum zdravotního stavu 1000 osob ve čtyřech oblastech Francie, kteří po delší dobu žili v okolí spaloven odpadů. Výzkum prověřoval výskyt rakoviny u lidí žijících v okolí spaloven v 80. letech a konstatoval, že v 90. letech (se zpožděním 5 až 10 let) se u sledovaných osob statisticky významně zvýšilo riziko onemocnění některými typy rakoviny. Zejména bylo prokázáno vyšší riziko onemocnění rakovinou prsu u žen, rakovinou jater, ale i dalších forem zhoubných nádorů.

Organizace CNIID v reakci na zveřejněné výsledky studie vyzvala k moratoriu na výstavu spaloven odpadů ve Francii. "Požadujeme okamžité zrušení stávajících plánů na výstavbu nových spaloven odpadů ve Francii. Průmysl už nadále nemůže lhát škodlivých účincích spaloven na zdraví lidí. Je čas zastavit tuto zastaralou a nebezpečnou technologii", uvedl Sébastien Lapeyre z organizace CNIID.

"V době, kdy WHO nazývá růst výskytu rakoviny epidemií, je nezodpovědné, že francouzská vláda pokračuje v podpoře této technologie, která je nebezpeční a která brání rozvoji jiných metod nakládání s odpady. Politici musí skoncovat s podporou spaloven a zpracovat ambiciózní strategie prevenci vzniku odpadů," uvedl ředitel CNIID Eric Gall.
Právě francouzská vláda se totiž v současnosti pokouší vylepšit právní postavení spaloven odpadů. Podporuje návrh Evropské komise na přeřazení spaloven odpadů z kategorie "likvidace" do kategorie "využití" odpadů, který je obsažen v právě projednávané nové odpadové směrnici EU.

Proti návrhu Komise podporované zejména Německem a Francií se ale staví celá řada jiných zemí, včetně České republiky, které se obávají, že změna statutu spaloven odpadů by otevřela možnost těžko kontrolovatelného vývozu odpadů z bohatších částí EU do chudších. Členské státy EU mají totiž jen velmi omezené možnosti bránit se dovozu odpadů za účelem jejich využití, protože by tím narušovaly společný evropský trh.

Proti návrhu Komise podporovaného vládou Francie se během projednávání směrnice postavili i europoslanci, kteří také schválili pozměňovací návrhy pro zavedení střednědobých cíle pro evropskou politiku prevence vzniků odpadů.

Evropská sdružení nevládních ekologických organizací EEB a Přátelé Země navrhují, aby směrnice stanovila v EU za cíl dosažení 70 procentní míry recyklace odpadů do roku 2020. Dále navrhují, aby po roce 2025 bylo zakázáno jak skládkování, tak spalování materiálů, které lze znovu využít, recyklovat nebo kompostovat. To se samozřejmě setkává s odporem firem provozujících skládky a spalovny odpadů

Ing. arch. Martin Říha ve svém článku vyjadřuje k oběma dokumentům

Na www-stránkách Ministerstva pro místní rozvoj  byly v 11/2006 zveřejněny materiály EU „Stav a perspektivy území Evropské unie“ a „Územní agenda EU“ jako výchozí podklad pro stanovení rozvojového potenciálu EU, charakterizující stav, zdroje a limity všestranného, ale udržitelného rozvoje EU, vyplývající z vlastností území tohoto společenství.

Odbor územního plánování MMR současně vyzval vybrané subjekty v České republice, aby se vyjádřily k otázkám, zda:

§         souhlasí se strukturou dokumentu „Územní agenda EU“,

§         cíle uvedené v „Územní agendě EU“ splňují jejich očekávání,

§         „Územní agenda EU“ představuje rozumné spojení strategických a akčních aspektů,

§         priority uvedené v kapitole 2 „Územní agendy EU“ představují vhodnou rovnováhu zejména s ohledem na:

o       ekonomické, sociální a ekologické aspekty

o       regionální versus městské a venkovské aspekty

§         považují hlavní akce popsané v kapitole 3 „Územní agendy EU za přijatelné

§         existuje vhodná rovnováha mezi akcemi na úrovni „Územní agendy EU“ a na úrovni jednotlivých států.

 

Dokument má být předložen v květnu 2007 společnému jednání ministrů odpovědných za územní plánování a regionální rozvoj zemí EU v Lipsku (SRN).

 

Přestože výzva směřuje žádost o odpovědi pouze na dokument „Územní agenda EU“ a nepožaduje vyjádření k oběma zveřejněným materiálům, přestože spolu úzce souvisejí a navazují na sebe, v dalších částech tohoto materiálu je obsaženo vyjádření k oběma dokumentům právě vzhledem k jejich věcné, teritoriální i časové provázanosti.

 

A.    Stav a perspektivy území Evropské unie

1.      Struktura (osnova) tohoto dokumentu obsahuje sice všechna témata důležitá pro udržitelný rozvoj, nicméně v ne zcela vhodné hierarchii hodnot a významů. Zatímco „antropogenní prvky“ v území (sídla, ekonomická, občanská, sociální, dopravní a technická infrastruktura) prolínají všemi kapitolami osnovy, „přírodní prvky prostředí“, příroda, krajina, další složky životního prostředí jsou, ačkoliv plošně tvoří většinu území Evropy, navíc nelogicky spolu s kulturou, popsány jen v jediné kapitole 2.5., a to ještě v kontextu, prozrazujícím přesvědčení autorů o podřízenosti tohoto subsystému ostatním - antropickým subsystémům (pouze jako jakýsi další možný „zdroj růstu“ - potenciál pro ekonomické využití pro těžbu surovin a vody, pro cestovní ruch apod., prostě pro lidské potřeby). Neuznává tuto hodnotu jako hodnotu „samu o sobě“, jako primární předpoklad lidské existence, poznání, duševní i fyzické rovnováhy, kolébky lidstva jako specifického živočišného druhu, jehož „hnízdem“ jsou lidská sídla se sice složitějšími, ale přesto archetypálními podobnými projevy metabolismu a komunikace s vnějším přírodním prostředím prostřednictvím toků materiálů, energií, informací a genů, které je třeba nejen využívat, ale především chránit. Za filosoficky korektní a koncepčně správnější bychom považovali zařazení samostatné hlavní kapitoly o životním prostředí a v tom podkapitol o přírodě a krajině do části B. 2. hned po subkapitole „2.1. Obecný výhled“ jako další úvodní subkapitolu (rozhodně před úzce zaměřenou antropocentrickou subkapitolu 2.2. Růst a inovace) a daleko více ji rozvést.

2.      Při četbě osnovy tohoto materiálu je čitateli hned zřejmější, proč materiál „Politika územního rozvoje ČR“ tak zoufale postrádá kapitolu či alespoň důstojnou zmínku o onom „přírodním subsystému“, se kterým by se měl onen „antropogenní systém“ v území komplementárně doplňovat a překrývat, aniž by si navzájem „překážely“. Inspirace pochází nepochybně odsud, zde je ovšem jenom potlačen, tam chybí úplně. Podcenění tohoto subsystému v některých evropských dokumentech, přestože se v mnohých kapitolách podobně jako koncepční materiály české zaklínají „udržitelným rozvojem“ jako nepochopeným nebo formálním (protože pro podporu z fondů EU nutným) prázdným módním zaklínadlem, se bohužel stává běžným atributem zpracovávaných koncepcí.

3.      Subkapitola o růstu a inovacích by měla být formulačně precizována tak, aby bylo v souladu s Lisabonskou strategií mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že se nejedná o „neomezený růst materiálových a energetických nároků výroby a spotřeby“, ale takový růst kvality života, který provází právě odpoutání („decoupling“) od těchto dlouhodobě neudržitelných trendů. Tedy uspokojování skutečných, ne uměle reklamou vygenerovaných pseudopotřeb, spojených s plýtváním omezenými zdroji a ničením životního prostředí, přírody a krajiny.

4.      Je s podivem, že se o přírodě a krajině ani v tomto antropogenním pojetí dokumentu nehovoří jako o součásti „národního bohatství“, což by bylo v mnohých ohledech lepší indikátor životní úrovně, než HDP. Dokonce se o nich nemluví ani v kontextu  ekonomického využití jejich potenciálu pro regeneraci lidských sil, odpočinek, rekreaci, lázeňství a dalších „soft“ forem, které mohou být předmětem inteligentního a přírodu i krajinu nepoškozujícího podnikání a tvorby zisku. Přitom při relativní malosti rozlohou i počtem obyvatel a chudobě Evropy na nerostné a energetické zdroje se jedná (spolu s historickým kulturním dědictvím) o jedinečnou atraktivitu, kterou by bylo záhodno chránit i jako nevyčerpatelný ekonomický zdroj, bude-li využíván osvíceně, šetrně, pro cestovní ruch. V globálním měřítku je v tomto ohledu Evropský kontinent oblastí stejně atraktivní, jako jsou památky a příroda jiných než křesťanských náboženství a hospodářských systémů z jihovýchodní či východní Asie, Afriky, Latinské Ameriky, jak ukazuje sílící proud turistů z těchto oblastí do Evropy vč. ČR. Přitom pozornost se neprávem a se znepokojením zaměřuje jen na imigraci obyvatel z těchto oblastí do Evropy a Severní Ameriky.

5.      Českému čtenáři a zejména tvůrcům politiky územního rozvoje ČR by nemělo uniknout, že vedle již rozvinuté urbanizační osy Západní Evropy, tvořené oním pověstným „banánem“ sahajícím od jihovýchodní Anglie přes holandské, belgické a severofrancouzské  přístavy a území těchto zemí přes střední a jižní Německo, Rakousko, Švýcarsko až do severní Itálie, se po integraci dalších zemí střední a východní Evropy do EU již vytvářejí zárodky dvou dalších - severojižních os - od jižní Skandinávie, přes Dánsko, Hamburg, Berlín a Drážďany v Německu a přes ČR dál na jihovýchod na Brno, Vídeň, Bratislavu a Budapešť a do Slovinska a další od Helsinek ve Finsku a od Petrohradu v Rusku přes bývalé Pobaltské republiky SSSR, Varšavu, Katovice v Polsku, naše Ostravsko, ale i západní Slovensko dále do Maďarska a Rakouska. Tomu by měla odpovídat i orientace a priority v doplňování evropské dopravní infrastruktury vč. tranzitu přes ČR. Poloha ČR „v srdci Evropy“ velí dobře vážit, jakými mody dopravy tyto zvýšené nároky na dopravu uspokojovat tak, aby vyhovovaly oprávněným požadavkům na růst kapacity, ale i ohledům na životní prostředí v naší zemi. V tomto kontextu a s přihlédnutím k úvahám o dopravě v jiných kapitolách materiálu nelze vyloučit, že po zvážení kontinentálních a globálních souvislostí budou muset i naši environmentalisté vzít „na milost“ únosnou míru zlepšení plavebních podmínek na Labi i pro přístup k Dunaji a realističtěji posuzovat i snahy MD po odstranění zaostání dálniční sítě ČR - tedy místo kategorického „ne“ hledat optimální způsoby a trasy, jak uspokojit oba veřejné zájmy.

6.      Z obsahu a pojetí některých kapitol je zřejmé, že dokument vznikl pod redakční supervizí Finska jako země předsedající EU. Projevuje se to jednak tím, že Finové mají tradičně dobrý vztah k přírodě a krajině, ve své zemi mají daleko méně konfliktů mezi zájmy na rozvoji a na ochraně zděděného přírodního i kulturního dědictví, takže předpokládají, že tomu tak je i jinde v Evropě a někde výraznou odlišnost problémů silně urbanizovaného a dopravou přetíženého prostoru západní a střední Evropy zjevně nedoceňují a v textu nezdůrazňují. Nemají za sebou (až na krátkou zkušenost s okupací a válkou se SSSR) „reálsocialistickou etapu“ vývoje, jakou prošly transformující se země - noví členové EU z bývalého „socialistického bloku“ ani nemusí řešit problém intenzivní tranzitní dopravy přes svou zemi. Mají prostě jiné starosti a někde je to na textu znát.   

7.      Jinak ovšem k dalšímu pojetí (struktuře i obsahu kapitol) tohoto materiálu nemám připomínek - obsahuje vše podstatné, co by takový materiál měl obsahovat, i když někde jen v náznaku, což může být dáno i snahou o hutnost a stručnost.

 

B.    Územní agenda Evropské unie

1.      Již při čtení první kapitoly o cílech a obecném pojetí v územních souvislostech, odst. 3 na str. 3 „naskakuje“ zasvěcenému českému čtenáři obava z různého výkladu pojmu „konkurenceschopnost“ Evropy v globálním kontextu. Zatímco osvícení čtenáři s širokým filosofickým a kulturním přehledem (a nadhledem) jej vnímají v nejširším kontextu bytí, včetně duchovní, kulturní a environmentální dimenze, kvality fyzického i sociálního prostředí, mnozí jiní jej vnímají jen v úzce ekonomické dimenzi výroby a obchodu a zmíněné širší rámce ne-li ignorují, pak alespoň podceňují (jako „třešinku na dortu, který se teprve musí upéct“ - vzpomínáte?). Je třeba zdůrazňovat konkurenceschopnost Evropy v globálních souvislostech jako cíl v tom nejširším pojetí.

2.      V kapitole druhé o prioritách územního rozvoje je třeba zdůraznit více potřebu a podporu relativně autonomních regionálních okruhů oběhu hmot a energií, nikoliv zcela uzavřených, ale přeci jen co nejúspornějších v generování dopravních nároků. Lze to nejlépe učinit doplněním textu v kapitolách 2.1. a 2.2. Má to význam nejen pro ochranu životního prostředí, ale i pro vyváženost ekonomického rozvoje center osídlení a jejich venkovského zázemí a dokonce i z hlediska funkčnosti a bezpečnosti při mimořádných událostech - přírodních a lidmi způsobených krizích či katastrofách. Na nadregionální a mezistátní úrovni by měly být podporovány z veřejných prostředků jako veřejný zájem především přenosy nápadů, myšlenek, idejí, nikoliv „ingotů“. Tím by se orientovala podpora v souladu se zájmem na ochraně životního prostředí na rostoucí nároky na spoje, informační technologie ap. víc než na klasickou dopravní infrastrukturu pro masivní přesuny hmot a lidí.

3.      Bod 21 v kapitole 2.6. Posílení ekologických struktur a kulturních zdrojů na str. 5 by neměl vyznít tak, že služby pro cestovní ruch   mají být rozvíjeny jen tam, kde pro jiné ekonomické aktivity nejsou příznivé podmínky („když už nic jiného nezbývá“). Je to plnohodnotná ekonomická aktivita pro celé území kontinentu. V územích s vysokou hodnotou zachované přírody a krajiny je potřeba i cestovní ruch a služby pro něj regulovat v zájmu zachování tohoto přírodního potenciálu a nepřetížit je. Proto je tento bod nutno přinejmenším chápat a interpretovat vždy v kontextu ostatních bodů této subkapitoly.

4.      V kapitole 2 o prioritách evropského územního rozvoje postrádám konkrétnější náměty na účelnou dělbu některých kontinentálních aktivit mezi evropskými státy a regiony, s využitím jejich specifických přírodních podmínek (klimatu, stability geologického podloží, terénní morfologie) nebo hustoty osídlení (např. pro vedení důležitých dopravních koridorů, umisťování zdrojů jaderné energetiky a úložišť vyhořelého jaderného paliva, obnovitelných zdrojů energie), stejně jako společné zájmy na ochraně některých území v celoevropském zájmu (příroda a krajina, evropská rozvodí a hlavní pramenné oblasti a zdroje pitné vody ap.). České republiky by se týkalo hned několik takových aspektů územního rozvoje Evropy (tranzitní doprava východ - západ Evropy raději nížinami severního Německa a Polska a údolím Dunaje v Rakousku, než přes ČR s jejími hraničními horami, a to jak v zájmu nižších energetických nároků, tak ochrany životního prostředí a vodních zdrojů na rozvodí tří moří obklopujících Evropu, větší finanční spoluúčast Evropy na ochraně přírody, památek, vod v ČR jako společného celoevropského zájmu ap.).

5.      Dokument nepostrádá obecné vědomí souvislostí vývoje v Evropě v globálním kontextu, ale podle mého názoru by měl více pozornosti a konkrétním vazbám věnovat „blízkému okolí“ EU, zejména nestabilním částem Balkánu, Turecku, Bělorusku, Ukrajině, Moldávii a Rusku a jejich možnému vývoji. Ten může vnést do vnímání evropských problémů zcela jiný pohled a při nepřipravenosti podobné potíže, jaké provázely Evropu při rozšíření na dnešní „pětadvacítku“ po pádu „železné opony“. Dnes „končí evropský svět“ na východě a jihovýchodě na hranicích Pobaltských republik, Polska, Slovenska, Maďarska a Slovinska a jejich pohraničí je vnímáno jako periferie Evropy. Tak tomu ovšem nebude věčně a lze předpokládat, že ani ne dlouho. Evropa by na to měla být připravena lépe právě ve svých rozvojových dokumentech takovéhoto typu.

6.      Je-li v úvodu dokumentu „Územní agenda EU“ charakterizována jako akční a realizační plán pro řešení stavu a problémů definovaných v souvisejícím dokumentu „Stav a perspektivy území Evropské unie“, pak bohužel musím konstatovat, že nepokrývá celou bohatost problémů charakterizovaných v tomto výchozím dokumentu. Zabývá se také mnohem více procedurálními mechanismy, než skutečnými věcnými a teritoriálními problémy území EU, takže připomíná (ve sportovní hantýrce) spíče úvodní nadechnutí, než vlastní (sportovní) výkon.

    

C.    Shrnutí - závěr

 S přihlédnutím k výše uvedeným připomínkám tedy odpovídám na Ministerstvem pro místní rozvoj položené otázky takto:

 

§         Vzhledem k výhradám uvedeným v bodech A1, B5 a B6 s dosavadní strukturou dokumentu „Územní agenda EU“ nesouhlasím a považuji to za zásadní, zatímco se strukturou dokumentu „Stav a perspektivy území EU“ lze vyslovit při zohlednění připomínek ad A1 a B5 podmínečný souhlas.

§         Ve stávající podobě cíle uvedené v dokumentu „Územní agenda EU“ nesplňují očekávání, která s projednáním a přijetím takového dokumentu orgány a státy EU spojuji.

§         „Územní agenda EU“ nepředstavuje podle mého názoru v současné podobě rozumné spojení strategických a akčních aspektů.

§         Priority uvedené v kapitole 2 zatím nepředstavují žádoucí rovnováhu základních tří pilířů udržitelnosti vývoje ani harmonického vývoje regionů, měst a venkova.

§         Akce popsané v kapitole 3 „Územní agendy EU“ jsou sice přijatelné jako vytváření struktur a mechanismů pro tvorbu a realizaci společné územní politiky, ale neobsahují žádné konkrétní územní problémy s návrhy na jejich řešení. Neobsahují tedy to, co by státy nejvíce zajímalo k formulování celoevropských zájmů se vztahem k jejich území a naopak k ochraně jejich specifických zájmů v celoevropském kontextu. To považuji za největší nedostatek materiálu, přičemž výslovně konstatuji, že i nedokonalý, místem vzniku a autorstvím poznamenaný subjektivní názor na konkrétnější problémy a jejich řešení by byl pro další diskusi v orgánech EU, v členských státech a ve veřejnosti více užitečným přínosem, umožňujícím směřování ke konsensu, než ponechání „akčního plánu“ v této obecné a pouze institucionální poloze.

§         Z týchž důvodů se zatím nedomnívám, že by materiál obsahoval rovnováhu mezi akcemi na úrovni „Územní agendy EU“ a zájmy na úrovni jednotlivých členských států. Ty očekávají pragmatičtější a uchopitelnější výstupy pro své politiky územního rozvoje, než je dokument zatím schopen poskytnout.

 

Závěrem považuji za zcela klíčový požadavek, aby do dotváření podobných materiálů byly v ČR zapojeny nejen orgány státní správy a samosprávy, odborné instituce a organizace vědy a výzkumu, ale i veřejnost a NGO’s. Zejména když je výkon státní správy již téměř půl roku ochromen politickou situací bez vlády poctěné důvěrou Parlamentu je třeba alespoň přechodně posílit prvky přímé demokracie při správě veřejných záležitostí, zejména týkají-li se takovýchto klíčových materiálů, které by mohly předurčit územní vývoj České republiky v širokém územním kontextu na dlouhou dobu dopředu.

 

 

V Praze dne 23. listopadu 2006                                              Ing. arch. Martin Říha

Vedení plzeňské radnice (koalice ODS, KDU-ČSL a Pravé volby pro Plzeň) je připraveno zlikvidovat regionální systém integrované dopravy na Plzeňsku. Plzeňští radní plánují zrušení společnosti Plzeňský holding, která doposud projekt zajišťuje a částečně také finančně podporuje. Náměstek primátora Plzně zodpovědný za oblast životního prostředí Petr Náhlík (KDU-ČSL) pro Mf Dnes uvedl: "Pokud se nepovede do půl roku převést organizaci projektu na Plzeňský kraj, město je připraveno systém zrušit".

Primátor města Plzně Pavel Rödl (ODS) prý doufá, že se systému integrované dopravy ujme krajský úřad. Jenže jednání o převzetí projektu proběhla prý zatím bez výsledků. Důvod je jasný z vyjádření primátorova náměstka Náhlíka pro Plzeňský deník: "Systém dotují asi 20 miliony ročně jen Plzeňské městské dopravní podniky a Holding, tedy firmy města. Je oprávněné chtít, aby si výdaje převzal na sebe kraj, když integrovaný dopravní systém působí i mimo Plzeň." Jenže integrovaný systém nezahrnuje celý Plzeňská kraj, a tak se stejně oprávněně mohou třeba radní z Klatov, Domažlic nebo Tachova bouřit proti tomu, aby kraj financoval projekt, z něhož bude mít největší profit zrovna největší a nejbohatší město kraje - Plzeň.

Dopravou způsobený hluk a znečištění ovzduší dlouhodobě překračuje platné normy pro životní prostředí a zkracuje život tisícům obyvatelům města Plzně. Dalo by se tedy předpokládat, že město bude činit rázné kroky pro zlepšení kvality života svých obyvatel. Městský rozpočet sice činí téměř 5 miliard korun, ale na zachování integrovaného dopravního systému je zřejmě radním městských peněz líto.

Našli jich však dost pro sebe, aby se poprvé v historii všech devět radních zaměstnalo (za několikanásobek průměrného platu) ve funkcích primátora, jeho náměstků nebo uvolněných členů Rady. Část z nich si našla i slušně placené "vedlejšky" pro sebe a své stranické kolegy , např. v řídících orgánech městem ovládané Plzeňské teplárenské a.s.

A tak zatímco jiné regiony Evropy své integrované dopravní systémy rozvíjejí a zdokonalují, ten plzeňský má bohužel na kahánku. Plzeňští radní mají zřejmě "jiné priority" ...

Miroslav Šuta

Hned 2. 1. uspořádala STUŽ zajímavou a hojně navštívenou diskusi. Podrobnosti najdete v tomto článku.

Praha - 2. 1. 2007 – Podle Zprávy o stavu životního prostředí, kterou schválila v prosinci  Poslanecká sněmovna, se významným problémem znečištění ovzduší stává prašný aerosol. Poslední měření prováděné na území České republiky ukazují, že zhruba třetina území České republiky je zatížena nadlimitními koncentracemi těchto malých prachových částic. V této jedné třetině území žije asi 66 procent obyvatel. Nejvíce je postiženo Ostravsko, velká města vč. Prahy, ale i části Středočeského, Ústeckého a Jihomoravského kraje (Znečištění ovzduší na území ČR v roce 2005, ČHMÚ, ÚOČO, 2006).

Problematika znečištění ovzduší prachem byla námětem besedy, kterou 2.1.2007 uspořádala Společnost pro trvale udržitelný život v prostorách Domu vědeckotechnických společností na Novotného lávce v Praze. Hlavní zájem byl soustředěn na význam jemných prachových částic, které jsou vdechovány a pronikají do nejzazších částí dýchacích cest. Jejich prostřednictvím mohou vstupovat do lidského organismu na ně vázané agens, které uplatňují vliv podle svého složení. Nebezpečnost těchto částic je způsobena především tím, že jsou na ně zachyceny nebezpečné chemické látky jako např. polycyklické aromatické uhlovodíky, těžké kovy a další nebezpečné látky, které poškozují organismus.

Na besedě zazněly výsledky některých posledních českých výzkumů vlivu prachu na  vývoj a zdraví dětí a reprodukční zdraví obyvatel Prahy, Teplic a Prachatic, které přednesl Dr. Radim Šrám, a z publikací WHO, týkajících se vztahů koncentrací znečištění jemnými částicemi prachu a zdravotního stavu, statisticky zjištěného na velkých populačních skupinách ve Spojených státech, v evropských městech i v rozvojových zemích, s projevy v celkové úmrtnosti a úmrtnosti na nemoci oběhové, srdeční a dýchací (např. Fact Sheet EURO/04/05, WHO, Europe), jak uvedla MUDr. Eva Rychlíková.

Z přednesených příspěvků vyplynulo, že zvýšená koncentrace prachových částic způsobuje řadu onemocnění. Z krátkodobých účinků jsou významné především vyšší nemocnost dětí i dospělých na respirační choroby, nepříznivé účinky na kardiovaskulární systém s vyšším rizikem  úmrtnosti. Dlouhodobé účinky jsou zejména snížení plicních funkcí u dětí i dospělých, růst onemocnění dolních cest dýchacích, zpomalený růst vč. zrání kostí, snížení předpokládané délky dožití.

Zdrojem prachových částic je především doprava a lokální vytápění. Příspěvek průmyslových stacionárních zdrojů se až na výjimky podařilo za posledních 15 let výrazně snížit. To se však nedaří u automobilové dopravy, která naopak výrazně narůstá. Příspěvek z lokálního vytápění, který se podařilo dočasně snížit přechodem od tuhých paliv na paliva ekologicky příznivější, se v posledních letech opět zvyšuje. Promítlo se tak zvýšení cen těchto paliv a návrat řady domácností k pálení nekvalitního uhlí či dokonce odpadu.

Zástupci Ministerstva životního prostředí informovali o výsledcích měření monitorovacího systému Českého hydrometeorologického ústavu. Měření prachových částic o velikosti 10 mikrometrů (označované PM₁₀ ), které  probíhá na 137 monitorovacích stanicích, ukázalo časté překročení imisních limitů pro tuto frakci. Na 93 stanicích byl překročen 24 hodinový imisní limit (50 mikrogramů/m³) a na 31 stanicích roční imisní limit (40 mikrogramů/m³). Česká republika tak neplní požadavky dané Evropskou legislativou, která se navíc má ještě zpřísnit. Od roku 2014 EU plánuje zavést limity pro  jemné prachové o velikosti 2,5 mikrometrů, tzv. PM_2.5,  které jsou zdraví ještě škodlivější než PM_10, neboť se nezachycují na sliznicích a chloupcích v dýchacích cestách, dostávají se hlouběji do a pronikají snáze do krevního oběhu. Limit má být  dle EU 25 mikrogramů/m³, ale tento limit podle zdravotních průzkumů zdaleka není optimální.

MUDr. Miroslav Šuta, odborník STUŽ na toxické látky k tomu říká: „Evropská komise navrhla limit pro jemný prašný aerosol ve výši 25 mikrogramů/m³, ačkoli vážná zdravotní rizika představuje jemný polétavý prach už přibližně při polovičních hodnotách - od 12 mikrogramů/m³. Evropská komise tak vědomě ignorovala výsledky rozsáhlého vědeckého výzkumného programu (CAFE - Čistý vzduch pro Evropu), který doporučil stanovení limitu mezi 12 a 20 mikrogramy/m³. Problém znečištění ovzduší prachem je velice závažný proto, že má bezprostřední dopad na zdraví obyvatel, a odborníci odhadují, že znečištění ovzduší způsobuje ročně předčasnou smrt asi 370 tisíc Evropanů  a 8-10 tisíc Čechů. Každý obyvatel EU ztrácí v průměru asi 10 měsíců života právě proto, že vdechuje znečištěný vzduch."

Zvláště znepokojivý je trend, kdy koncentrace prašného aerosolu v ovzduší každoročně stoupají a přes přijatá opatření se tento nárůst nedaří zastavit. Je tedy otázkou, nakolik jsou tato opatření účinná.

„Prakticky všechny pražské monitorovací stanice vykazovaly v období 1999 - 2003 nárůst koncentrací  PM₁₀  a PM_2.5. V Praze je jeho hlavním zdrojem doprava, stacionární průmyslové zdroje se podařilo omezit,  stejně jako změnit vytápění domácností tuhými palivy na pro životní prostředí příznivější způsoby.  Za této situace jsou absurdní návrhy obsažené v Integrovaném krajském programu snižování emisí znečišťujících látek, který připravil Magistrát hl. m. Prahy. Ten totiž chce znečištění ovzduší snižovat především tím, že vybuduje kapacitní komunikační systém, který zavede do širšího centra Prahy ještě více automobilů,“

 říká Ing. Eva Tylová, místopředsedkyně STUŽ a zastupitelka hl.m. Prahy za Stranu zelených.

.

Ing. Eva Tylová, místopředsedkyně Společnosti pro trvale udržitelný život

Kontakt:www.stuz.cz, tel. 776088244, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Včera (24. ledna) jsme se naposledy rozloučili s naším zakládajícím členem ing. Jaroslavem Stoklasou. Martin Říha při této příležitosti napsal hezkou vzpomínku.

Ing. Jaroslav Stoklasa, CSc.

+  12. ledna 2007

Ta zpráva byla překvapivá a neuvěřitelná jako blesk z čistého nebe. Ještě den před oním nešťastným 12. lednem 2007 jsem od Jaroslava dostal e-mailovou poštou pochvalu za zpracování konceptu stanoviska Společnosti pro trvale udržitelný život. Jarda v něm byl laskavý a tolerantní, zcela v jeho obvyklém tónu a s brilantním vyjadřováním na počítači, nesamozřejmým u více než osmdesátníka. Za každým slovem jsem viděl jeho tvář, soustředěnou a plnou empatie, jako vždy při osobním styku....

Poprvé jsem se s Jaroslavovým jménem setkal při četbě jeho polemického článku v novinách na konci 70. let minulého století. Týkal se záměru výstavby nového objektu na vrcholu Sněžky, ke kterému měl věcně logické a v článku pregnantně vyjádřené výhrady. Zaujal mne svou kuráží, s jakou kritizoval v tehdejších poměrech nezvykle „oficiální“, státem podporovaný nápad. Ač Pražan, pracoval tehdy na pracovišti ČSAV v Českých Budějovicích a tam jsem mu také v reakci na článek napsal. Cítil jsem, že ho moc lidí nepochválí a přišlo mi slušné dát mu vědět, že s ním jiní lidé souhlasí. Překvapilo mne a dojalo, že mi písemně odpověděl a poděkoval. Byl jsem tehdy subalterní úředník ONV v Děčíně a tak jsem něco takového nečekal.

Pak jsme se občas potkali na nějakých konferencích, zabývajících se přírodou a krajinou, péčí o životní prostředí, i když jich tehdy nebylo moc. Vzhlížel jsem k němu jako k autoritě v oboru, ale blíže jsme se neseznámili. Teprve koncem 80. let jsme přišli znovu do osobního kontaktu. Jednak díky aktivitám na záchranu zámku Jezeří v Krušných horách, kde se velmi angažoval, jednak při přípravě materiálů o životním prostředí v ČSSR, vznikajících na půdě Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV. To už jsem pracoval na Severočeském KNV v Ústí n. L. a měl jsem za sebou úspěšnou kampaň za záchranu města a zámku odpisem zásob uhlí pod Duchcovem.

Po Listopadu 1989 jsme se začali stýkat služebně často. On jako blízký spolupracovník předsedy Federálního výboru pro životní prostředí Ing. Josefa Vavrouška, CSc., já jako náměstek postupně tří ministrů životního prostředí ČR, mimo to oba jako členové Společnosti pro záchranu Jezeří a Josefem Vavrouškem a dalšími spřízněnými dušemi založené Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj po rozpuštění federace. Jaroslav se se stejným zápalem věnoval systémovým problémům obecné ochrany životního prostředí a jejím ekonomickým konsekvencím, jako dílčím územním problémům. Vedle již uvedených kauz „Sněžka“ a „Velkolom Čs. armády kontra Jezeří“ si vzpomínám např. na jeho angažmá při prosazování regulace plavby motorovými čluny na rekreačně a rybářsky využívaných vodních plochách, při obraně Mokrska a Kašperských Hor před těžbou zlata (s kyanidovou metodou louhování), při hledání nové náplně pro zachráněný zámek Jezeří v podobě mezinárodního vědecko-výzkumného centra pro rekultivaci krajiny a regeneraci osídlení v těžbou, energetikou a těžkým průmyslem zdevastovaných oblastech...Jaroslav vloni oslavil osmdesátku, ale přes rostoucí zdravotní problémy chodil na schůze a besedy STUŽ, čile s námi komunikoval z domova prostřednictvím počítače a e-mailu, spolupodílel se svými podněty a nápady na její činnosti. Zdál se být duševně stále svěží a povzbuzoval nás ostatní svou přirozenou autoritou, činorodostí, skromností a neokázalostí, veselou letorou.

Zanechal po sobě nejen rodinu, ale i spoustu dokumentů a práce. Jeho milá tvář a jeho zvučný hlas v nás budou ještě dlouho rezonovat v harmonických tónech pohodové komunikace s přáteli, ale i silným allegrem tam, kde se za něco bil.

Jaroslav mezi našimi ekonomy pochopil dávno, že společná předpona „eko-„ ve slovech řeckého původu „ekonomie“ a „ekologie“ není náhodou; že se tyto pojmy a discipliny mohou společně komplementárně doplňovat a nemusí být v rozporu, jak se nás snaží přesvědčit někteří jiní ekonomové - „všeználci“. Předběhl tak naši vědu i praxi cca o 20 let a to už mu nikdo nevezme, stejně jako nám pozůstalým nikdo nevezme jeho trvalý vklad a odkaz, vzpomínku na dobrého člověka.

 

                                                        Ing. arch. Martin Říha