Jak se však ukazuje, nejde v podstatě ani o rostlinky ani o zvířátka, ale o veliké peníze. Jezy měly původně v roce 1999 stát asi 6,3 mld. Kč, v roce 2001 však Nejvyšší kontrolní úřad došel už k 8,6 miliardám. Kč a jak je u nás zvykem, tato částka by při realizaci byla podstatně překročena. Tyto peníze by měly jít ze Státního fondu dopravní infrastruktury, který nemá dost prostředků ani na opravy hlavních silnic, natož potom na silnice třetí třídy. Uvažuje se tedy o krytí 75 % těchto nákladů z evropských fondů ISPA, které však nesmějí financovat projekty, poškozující životní prostředí. Navíc by tento „rozvoj a modernizace vodní cesty“ končil v Děčíně, protože Německo nehodlá upravit na hlubší ponor úsek Labe od Drážďan do Magdeburku, což je samozřejmě podmínkou pro to, aby zvýšení ponoru u nás mělo jakýkoliv smysl.
Tyto investice mají zachránit rejdařskou firmu, o jejíž služby není bohužel v poslední době zájem. Ještě v roce 1985 převezly u nás lodě přes 8,6 mil. tun, ale v roce 2001 už jen 1,6 mil. tun, tedy pouhých 18 %. Hlavním důvodem nebyl ani nedostatek vody jako v roce 2003, ani její přebytek při povodních v roce 2002. V roce 1991, kdy bylo jen 91 „splavných“ dnů s ponorem více než 140 cm, bylo přepraveno 5,9 mil. tun, kdežto v roce 1997, kdy bylo splavných 230 dnů, bylo přepraveno pouze 1,7 mil. tun. Je tedy evidentní, že svádět pokles výkonů říční nákladní dopravy na nízké stavy vody je hrubá demagogie. Rejdaři ovšem tvrdí, že zájem o vodní dopravu by byl, kdyby byly jezy!
Hlavní pokles lodní dopravy nastal zejména při přechodu dopravy uhlí z Lovosic do Chvaletic na rychlejší a spolehlivější železnici. Jak známo, investoval v minulosti stát do splavnění této vodní cesty značné prostředky, které jsou nyní jen velmi málo využity. Ukázalo se totiž, že říční doprava uhlí do elektrárny je značně neekonomická. V důsledku strukturálních změn v naší ekonomice není o dopravu hromadných substrátů na kratší vzdálenosti, kdy se musí kalkulovat i překládání, už takový zájem, a pro ostatní zboží je vodní doprava pomalá a nespolehlivá. Úpadek vodní dopravy vedl i k tomu, že byl nedávno prodán i náš přístav v Hamburku poté, co jsme přišli díky panu Koženému o všechny námořní lodě. Přesto na Ministerstvu dopravy a spojů zůstalo dodnes oddělení námořní plavby s 8 pracovníky
Tvrzení, že vodní doprava je nejekologičtější platí jen o dopravním hluku, protože na emise je šetrnější elektrifikovaná železniční doprava i při započítání příslušného podílu emisí z elektráren. Přitom podél Labe vede železniční koridor, umožňující teoreticky rychlost nákladních vlaků až 120 km/hod. Železnice je zde schopna převzít od vodní dopravy veškerou přepravu, protože její kapacita je nyní využita pouze na 75 %. Na této trase může být přepraveno až 36 mil. tun ročně, přičemž investice do jezů mají zvýšit kapacitu říční dopravy o jen 2 až 3 milióny tun ročně, tedy zhruba o desetinu. Navíc se zboží při železniční dálkové dopravě po celé republice a do dalších sousedních zemí nemusí překládat.
Že absurdní plány na rozvoj vodních cest např. kanálu Dunaj–Odra– Labe nebo splavnění Vltavy ze Štěchovic do Českých Budějovic nejsou opuštěny ukazuje fakt, že přes tento pokles vodní dopravy stoupl počet pracovníků Státní plavební správy jen od roku 2000 do roku 2003 ze 78 pracovníků na 91 (o 16 %) a Ředitelství vodních cest má za tu dobu zvýšený rozpočet o čtvrtinu. Je tedy velice pravděpodobné, že tito úředníci v tichu svých kanceláří připravují projekty, které patří do poloviny minulého století. Doufají, že se podaří ve vládě prosadit výjimku, která by „ve veřejném zájmu“ odstranila hlavní překážku, tedy námitky ochránců přírody. Ti jsou ale jen snadným terčem, na který lze ukázat prstem jako na „příčiny“ brzdy ekonomického rozvoje a proč nechceme za 9 miliard zachránit tři nebo čtyři stovky pracovních míst..
Jaroslav Stoklasa, 2. 10. 2004
Psáno pro Lidové noviny, – zatím neuveřejněno
My pamětníci se vyznačujeme tím, že si nic nepamatujeme a proto nejčastěji píšeme paměti. Pokoušel jsem se sehnat od pamětníků vzpomínky, konkrétní podklady a údaje, leč zatím se mi to podařilo jen částečně. Budu samozřejmě vděčen každému, kdo si po přečtení tohoto povídání na něco z té doby vzpomene, nebo najde nějaké doklady o Ekologické sekci. Nejlepšími pamětníky historie Ekologické sekce jsou jistě Bedřich Moldan a Václav Mezřický nejen proto, že jsou mladší, ale zejména proto, že u toho byli od samého začátku. Ale kdo chce vědět, jak jsme zelenali všichni kolem životního prostředí v době normalizace, ať si přečte skvělou knížku Miroslava Vaňka: Nedalo se tady dýchat, kterou vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v roce1996
Tam se dočte, že jako dozvuky Pražského jara schválilo Prezidium Československé akademie věd 7.5.1969 vytvoření České společnosti ekologické při ČSAV a 19. srpna 1969 předložilo návrh stanov Ministerstvu vnitra. To příjem potvrdilo 17.10 1969 a tím to pochopitelně skončilo.
Od první poloviny sedmdesátých let jsme se scházeli Bedřich Moldan, Václav Mezřický, a já a později i Pavel Trpák a diskutovali jsme o potřebě nějak rozšířit zájem biologických věd od čistě přírodovědního přístupu ekologie organizmů k poněkud širšímu interdisciplinárnímu pohledu, který jsme považovali za základní předpoklad pro konkrétní řešení narůstajících problémů životního prostředí. Hledali jsme nějakou platformu, kde bychom se mohli stýkat odborníci z různých vědních oborů a diskutovat na toto téma. Proto jsme v roce 1976 vytvořili přípravný výbor s Bedřichem Moldanem v čele a pokusili jsme se založit Ekologickou společnost při ČSAV. Záhy se ovšem ukázalo, že představa založení samostatné Ekologické společnosti je naprosto nereálná. Tehdy dokonce ekologie nebyla uznána ani jako vědecký obor!
Konečně nastala dlouho očekávaná chvíle a do posluchárny Katedry botaniky nižších rostlin Přírodovědecké fakulty UK v Benátské ulici byla svolána Prof. Hadačem a Dr. Dykiovou na 7. 12. 1978 ustavující schůze Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV. Předsedou byl zvolen Prof. Emil Hadač a členové Bedřich Moldan (tajemník), Václav Mezřický, Pavel Trpák, Věrek Samek, Jaroslav Stoklasa, možná i někdo další. Postupně přibyli Zdeněk Stáhlík, Hanka Rambousková, Igor Míchal, Rudolf Kolářský, Mirek Martiš. Určitě jsem na někoho zapomněl, nebo někoho přidal a byl bych vděčen, kdyby se připomněl sám a nebo mi ho někdo připomněl. V osmdesátých letech se výbor postupně rozšířil o Evu Kružíkovou, Josefa Vavrouška, Ivana Makáska (snaha o využití NIKY) a podle zápisu z plenární schůze Ekologické sekce dne 16. 3. 1989 na ČVUT byli již členy výboru i Vladimír Ira ze Slovenska, Hana Librová z Brna, Vladimír Ondruš, Jan Těšitel a Bohumil Ticháček .
Členskou základnu Ekologické sekce tvořilo ze začátku jen asi 20 až 30 odborníků z vědeckých a odborných ústavů, ale jejich počet se rychle rozrůstal a v roce 1989 končila s více než 400 členy. Základem činnosti byly přednášky a diskusní odpoledne v knihovně Valdštejnského paláce zprvu orientované na biologicky pojatou ekologii. Postupně se ale čím dál více prosazoval interdisciplinární přístup včetně společenských věd, protože se nejen zjišťoval hrůzný stav životního prostředí jako důsledek „neustálého rozvoje socialistické společnosti ke šťastným zítřkům“, ale hledala se i řešení. A ta byla zejména ve společenskovědní sféře. Tento přístup vyvolal rostoucí zájem odborné i širší veřejnosti. Naše semináře navštěvovali nejen odborníci, ale i disidenti a nakonec trvale i jeden tajný spolupracovník StB, o kterém jsme ovšem věděli.
Záhy jsme usoudili, že dvouhodinový seminář neumožňuje zvládnout širokou diskusi a proto jsme se rozhodli čas od času uspořádat dvou až třídenní semináře mimo Prahu, kde bychom se mohli na práci lépe soustředit. Tato sympozia se postupně stala výbornou tradicí, protože umožnila nejen prezentaci názorů na přednáškách, ale hlavně cenné neformální interdisciplinární diskuse při jednáních, zejména večer. Byla to:
-
20.–24. října 1980 Klínovec „Vybrané problémy přírodního potenciálu a využití krajiny“. Součástí sborníku byla i Zpráva Římského klubu Konec věku plýtvání, která jinak nemohla oficielně vyjít.
-
4.–8. října 1983 Jánské lázně „ Ekologické podmínky a bariéry společenského rozvoje ČSSR“ a přílohou byla tehdy čerstvá zpráva pro prezidenta Reagana Global 2000.
-
3.–5. února 1986 Kosova Hora (rekreační zařízení Generální prokuratury!): „Sociologické a ekonomické souvislosti ekologického problému“ (zde přednášel i Václav Klaus a Tomáš Ježek)
-
1.–3. února 1988 Kosova Hora : „Vývoj životního prostředí v ČSSR“
-
14.–16. února 1989.:Kosova Hora: „Životní prostředí a přírodní zdroje“ (v obou těchto seminářích byl vypracován ve skupinách závěrečný materiál))
Semináře ES v Jánských Lázních v říjnu 1983 se zúčastnil přednáškou i Ing. Václav Nešvera, který byl poradcem předsedy vlády Štrougala. Na základě toho, co tam slyšel prohlásil, že je nutno vypracovat zprávu o stavu životního prostředí, protože „nahoře“ nevědí, jak je situace kritická. Požádal výbor ES, aby sestavil tým, který by ji vypracoval. A tak autoři Hadač, Illner, Kolářský, Mezřický, Moldan, Samek, Stoklasa, Symon, Šram, Trpák zpracovali na jaře 1984 pro stranu a vládu „Rozbor ekologické situace v Československu“.
Přes disent se zpráva dostala ven a publikoval ji Le Mond, vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. To byl ovšem průšvih a následovalo četné vyšetřování na StB, vrácení 20 autorských výtisků, z nichž jeden chyběl a ostatní byly stejně rozešité ve hřbetě. Takže se sice nic nezjistilo, ale komplikace se pro některé z nás táhly až do listopadu 1989. O poslední originál, který se mi podařil ulít, jsem přišel na výstavě Deset let péče o ŽP v roce 1999. Pokud někdo má kopii tohoto materiálu, prosím o zapůjčení pro archiv. Oxeroxuji a čestně vrátím.
Ekologická sekce vypracovávala i četné odborné posudky a vyjádření pro různé vědecké ústavy a instituce, ministerstva a Prezidium ČSAV. Později v osmdesátých letech se snažila prosadit své názory i v tisku, rozhlasu a televizi. V tom jí pomáhala řada obětavých novinářů, kteří často riskovali svá zaměstnání. Byli to zejména Karel Houdek z rozhlasu, Pavel Miňovský z Lidové demokracie, Karel Merhaut a Jan Jelínek z Mladé Fronty, Inka Čekalová z Rudého Práva, Čestmír Klos z časopisu Krkonoše, Božena Jirků v ČsT Praha, Petr Amler v ČsT Ostrava, Tomáš Jančařík a někteří další na které si teď nemohu vzpomenout, přestože i jim určitě patří vzpomínka a dík.
Rozvíjely se i různé malé i velké bitvy o jednotlivé lokality a case-studies, ale šířily se i informace o skutečném stavu ŽP. Nejznámější akcí byla bitva proti lanovce na Sněžku, která se v poslední době znovu rozpoutala. S Litvínovskými Brontosaury Pakostou a Brožíkem jsme bojovali proti likvidaci zámku Jezeří těžbou uhlí, která měla postihnout i svahy Krušných hor. Podařilo se zastavit kanalizaci říčky Stropnice která měla být „rekultivaci“ za Temelín, zúčastnili jsme se akcí proti postavení přehrady na Berounce v CHKO Křivoklát, proti průtahu městského okruhu pražskou Stromovkou. Ke konci se k nám přidávaly i další organizace, zejména ČSOP, případně my k nim. Některé bitvy jsme samozřejmě prohráli např. výstavbu autodromu v lesích u Brna, přestože byl pro Formuli 1 již hotový okruh v Mostě na výsypce. V r. 1988 Josef Vavroušek uveřejnil článek v časopisu NIKA proti výstavbě vodního díla Gabčíkovo, což dokonce vyprovokovalo Rudé Právo k velice ostré reakci a vlastně tím udělalo Nice popularitu. NIKA a její šéfredaktor Ivan Makásek byla ostatně naše hlavní otevřená a odvážná platforma pro informace o životním prostředí.
V souvislostí s perestrojkou a glasností se začaly dít i zajímavé věci i v ÚV KSČ. Vedoucí tajemník jeho 13. oddělení pro bezpečnost, vojsko a právní otázky soudruh Rudolf Hegenbart, bývalý místopředseda vlády ČSR a předseda Rady vlády pro ŽP atd. nám kdysi pomohl zachránit Jezeří a tak znal Litvínovské Brontosaury Pakostu a Brožíka. Protože cítil, že by na velice aktuální problematice životního prostředí mohl získat mezi lidmi popularitu a tím i politickou moc, vyzval je v roce 1988, aby dali dohromady skupinu odborníků přes životní prostředí.
V únoru 1989 byla v partajním hotelu Praha schůzka, které se zúčastnili kromě Hegenbarta i tehdejší ministr vnitra a životního prostředí (to bylo opravdu dobré spojení!) Jireček, ministr Loebl, akademik Rosický za Českou národní radu a ČSAV. Pozváno bylo asi 20 odborníků z různých ekologických organizací a z Ekologické sekce. Hegenbart žádal otevřené informace o stavu životního prostředí. My jsme žádali imunitu, abychom mohli říkat, co si myslíme. Za Ekologickou sekci vystoupil Moldan, který hovořil o stavu životního prostředí, Mezřický, který zhodnotil právní stav a jeho nedostatky, Vavroušek mluvil o organizačním uspořádání řízení a já jsem upozornil na nedostatek ekonomických nástrojů. Na požadavek Hegenbarta jsme slíbili, že skupina zpracuje všechny podklady do června..
V červnu byla opět schůze na které ale Hegenbart chyběl, snad pro nemoc. Byl tam však generální prokurátor, ministr vnitra a ŽP, akademik Baruš za ČSAV a Federální shromáždění a další. Přednesli jsme své návrhy na řešení včetně Mezřického návrhu zákonů a na zřízení Správního soudu na řešení chyb správních orgánů, Vavrouška na organizační řešení a zřízení ministerstva ŽP, já na ekonomické nástroje atd. To vše vyvolalo bouři odporu papalášů, zejména toho generálního prokurátora a Baruše. a prakticky rozprášení naší skupiny.
To byla totiž doba, kdy se už v partaji tvořila dvě křídla a my jsme se dostali od toho lepšího pod to horší, které se nás snažilo pořádně zmačknout. Naštěstí začali mít soudruzi dost starostí mezi sebou a nakonec, jak známo, ta slepice snesla v křečích zdánlivě neškodné ovoce, dvě třešničky. Ale teď ta slepice začíná být opět nebezpečná, začíná si načechrávat peří a je velké nebezpečí, že začne snášet dračí vejce. Kukaččí už nasadila do ostatních partají dávno. Ale vraťme se do nadějného roku 1989.
Začátkem prosince byl na návrh ČSOP a Ekologické sekce Bedřich Moldan pozván k tehdejšímu předsedovi České vlády Pitrovi, který mu nabídl ministerské křeslo. Než Bedřich stačil vyjmenovat všechny podmínky, za kterých by to vzal a vypít nabídnuté kafe, byl za dveřmi jako ministr. Na druhý den ráno svolal prakticky výbor Ekologické sekce na předsednictvo vlády, kde dostal dvě místnosti pro nové ministerstvo životního prostředí a jmenoval nás všechny „kolegiem ministra“. Tím dnem prakticky skončila Ekologická sekce Biologické společnosti při ČSAV jakýmsi neoficielním rozpadem, protože si Bedřich vzal většinu členů výboru sebou do vedoucích funkcí na ministerstvo,
Posledním jejím výkřikem byl ještě seminář v Planetariu a na Filozofické fakultě UK v lednu 1990 s názvem „Otázky řízení péče o ŽP a hospodaření s přírodními zdroji“, Zde byly na základě minulé práce v pracovních skupinách připraveny pro nové ministerstvo komplexní právní, ekonomické, organizační a další nástroje které mohly být okamžitě aplikovány. Byly shrnuty do poslední publikace Ekologické sekce pod názvem „Strategie trvale udržitelného rozvoje“. Pak se ještě členové Ekologické sekce významně podíleli na Zprávě o stavu životního prostředí v ČR (Modrá kniha) a na Programu ozdravení životního prostředí ČR (Duhová kniha), ale to už většinou jako úředníci ministerstva.
Člen výboru ES Josef Vavroušek zasedal od začátku v Občanském fóru v Laterně Magice a v červnu 1990 se stal předsedou Federálního výboru pro životní prostředí a vzal si tam další odborníky z Ekologické sekce a ekologického hnutí.
Pokoušeli jsme se ještě v roce 1990 založit ze zbytku členů Ekologické sekce Ekologickou společnost při ČSAV nebo Ekologický klub, leč marně, protože většinou už byli členové v různých významných funkcích a absolutně neměli na nějaké semináře čas. Teprve po skončení této bouřlivé polistopadové etapy v roce 1992 založil Josef Vavroušek na troskách Ekologické sekce Společnost pro trvale udržitelný život, která v její činnosti velice úspěšně pokračuje podobnými besídkami a zpracováváním stanovisek v nových podmínkách, posílena o nové, mladé tváře,.
Když máme zhodnotit naši činnost v době normalizace, zdá se mi, že jsme se chovali tak trochu jako Čeští bratři. Mezi sebou jsme si říkali svou pravdu a scházeli se v Drábských světničkách na Kosově Hoře a schovávali se před Koniášem. Neměli jsme chuť jít přes Růžový palouček, ani se postavit čelem proti vrchnosti jako Kozina. Pokusili jsme se vrchnosti říkat pravdu a dostali jsme po nose. Ale nebyli jsme ochotni vzít na sebe zlatem krumplovanou livrej a klanět se jako pan Franz na zámku, nebo dokonce dělat drába. A tak jsme chodili do roboty a vzájemně se ujišťovali o své pravdě. A teď, když konečně máme tu svobodu a navíc nám sem fouká zvenku, často bohužel moc dobře nevíme, jak svou pravdu prosadit a někdy se i hádáme, která je ta pravá…
Jaroslav Stoklasa
Besídka STUŽ 2. 12. 2003
a psáno pro časopis NIKA duben 2004
Leč neuplynulo snad ani čtrnáct dní a ten hoch se objevil znovu, vrátil mi zapůjčené materiály a chtěl další. Z rozhovoru jsem ke svému překvapení poznal, že to, co jsem mu půjčil nebo věnoval nejen přečetl, ale věděl, co v tom je a jak je to myšleno. To mě dost mile překvapilo a samozřejmě jsem mu půjčil další literaturu a pak jsme se o ní bavili a poznal jsem, že je to velice rychle chápající kluk s velkým zanícením pro věc. Nastoupil do VÚVTR, což byl Výzkumný ústav vědecko technického rozvoje, patřící Federálnímu ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. Tam dostal na starost právě problematiku životního prostředí, která v té době začala být pro „stranu a vládu“ dosti palčivá.
Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV totiž v roce 1984 zpracovala Zprávu o stavu životního prostředí v ČSSR a předala ji „straně a vládě“. Současně se ji podařilo dostat ven a vyšla nejen v Le Mondu, ale vysílala ji na pokračování Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. To byl ovšem průšvih, protože se občané dozvěděli, v čem žijí. A tak politici museli udělat různé úlitby a proto, kromě jiného, vytvořili při VÚVTR oddělení, které mělo zkoumat co s tím. A tam dostal v roce 1984 tento tzv. státní úkol Pepa Vavroušek.
Jenže ten se ho ujal s velkou vervou. Vytvořil asi dvaceti až třicetičlenný poradní tým z nejlepších odborníků přírodních a společenských věd v té době u nás. Ten měl za úkol vypracovat návrh na změny v řízení životního prostředí. Po několika seminářích a vypracovaných dílčích zprávách zpracoval Pepa závěrečnou zprávu, která byla tak dobrá, že nikdy za minulého režimu nebyla realizována. Knížka s charakteristickým názvem „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ byla připravena k vydání v září 1989 a proto mohla vyjít hned v dubnu 1990. Byla základem pro další řízení péče o životní prostředí. Bohužel je dosud nerealizovaná v plném rozsahu. .
Samozřejmě, když jsme poznali, co je Pepa zač, najmenovali jsme ho v polovině osmdesátých let do výboru Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV. Ta organizovala každý měsíc semináře a jednou ročně velká odborná sympozia k problematice životního prostředí. Z nich se publikovaly velmi zajímavé materiály a přidávaly se i překlady nejnovějších zahraničních publikací. Ekologická sekce v té době byla hlavním informátorem odborné i laické veřejnosti o stavu životního prostředí a jeho řešení. Pepa tam dokonale zapadl. Na začátku roku 1989 se aktivně zúčastnil i schůzky s tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Hegenbartem, který v rámci „perestrojky“ chtěl na problematice životního prostředí získat politické ostruhy. Vylíčili jsme mu velice otevřeně skutečný stav hrozivých problémů a on na nás chtěl vypracování návrhů na řešení. Leč nakonec naše pracovní skupina byla konzervativním křídlem v partaji rozprášena.
Už v průběhu roku 1989 Pepa byl jedním ze zakladatelů Kruhu nezávislé inteligence. A samozřejmě byl u vytvoření Občanského fóra a zasedal od začátku v Laterně Magice. V polovině roku 1990 byl jmenován do funkce ministra a předsedy Federálního výboru životního prostředí a vytvořil příslušné ministerstvo.
Když jsem odešel z českého Ministerstva pro životní prostředí, nabídl mi, abych od ledna 1991 k němu nastoupil jako poradce. Byla to opravdu velice dobrá a radostná spolupráce, protože Pepa byl naprosto neformální ministr. Samozřejmě chodil domů pěšky a přes rameno měl tu svou známou odřenou četnickou tašku, ve které si nesl materiály k prostudování. Kdo ho potkal v jeho zelené bundě a džínech, jistě by nevěřil, že je to pan ministr. Když jsem k němu přišel někdy večer do kanceláře, našel jsem ho, jak si po celém dnu rovná v obleku záda vleže na podlaze, má zuté boty a v této poloze se mnou projednával příslušné záležitosti. Byl neuvěřitelně přátelský ke všem svým spolupracovníkům a všichni bychom se přetrhli, když si něco vymyslel. A vymýšlel si toho hodně.
Nejslavnější příklad takového vymýšlení bylo jeho rozhodnutí svolat v roce 1991 všechny evropské ministry životního prostředí na Dobříš. Pepa během tohoto setkání navázal s většinou z nich naprosto neformální vztahy a určitě to také přispělo k úspěchu jednání. Dobříš se stala pro evropské životní prostředí pojmem a položila základ pro budoucí spolupráci a setkávání ministrů životního prostředí a pro utvoření Evropského centra pro životní prostředí, což obojí funguje dosud.
Kromě jiného se nám také podařilo přesvědčit osobního tajemníka britského Prince Charlese, který se zabývá i problematikou životního prostředí, aby při své návštěvě České republiky v roce 1991 navštívil i zámek Jezeří u Mostu. Ten se za minulého režimu podařilo zachránit jako významnou kulturní památku před likvidací těžbou. Doufali jsme, že až uvidí, v jak katastrofálním stavu zámek po opuštění vojskem je, přispěje nějakou tou librou na jeho obnovu.
Součástí oficielní návštěvy byla večeře na Hradě, při které Pepa s Evou seděli u hlavního stolu s Princem Charlesem a Dianou, s panem prezidentem Havlem a paní Olgou a s dalšími nejvyššími představiteli státu. Druhý den se na Ruzyni konalo oficielní rozloučení včetně červených koberců a Čestné hradní stráže a Charles odstartoval se svým letadlem, které sám pilotoval. Za chvilku přistál na letišti v Žatci. Návštěva Jezeří byla totiž více méně soukromá po skončení oficielní části. Bylo to poprvé, kdy představitel západního státu přistál na vojenském letišti ještě fungující Varšavské smlouvy. Po vystoupení ho vítal Pepa jako starého kamaráda. Pak jsme jeli přes měsíční krajinu Severočeské uhelné pánve se zastávkami, které princem očividně otřásly. Stav zámku byl pro něj dalším otřesem. Leč odletěl z Žatce a ani Pepův šarm z něj žádné libry nevyrazil.
Po prohraných volbách v roce 1992 musel Pepa odejít od rozdělané práce, což pro něj byl určitě největší šok. Přešel nejprve do Ústavu aplikované ekologie v Kostelci n.Č. lesy, později pak na Fakultu sociálních věd UK, kde předával své znalosti mladé generaci. Měl již připraven projekt založení samostatné Katedry sociální ekologie (Ekologie člověka), jeho práci dokončil až Ivan Rynda.
Ekologická sekce skončila svou činnost prakticky hned po Listopadu, protože většina členů jejího výboru se ujala různých funkcí na obou ministerstvech životního prostředí, která vedli Moldan a Vavroušek. Všichni ostatní členové se s nadšením té doby vrhli na různé úkoly, spojené se zlepšováním životního prostředí. Ale všem nám chyběla možnost setkávání a diskutování o nejrůznějších ekologických problémech, jak jsme na to byli zvyklí. Proto v roce 1992 založil Pepa na troskách Ekologické sekce Společnost pro trvale udržitelný život a stal se jejím prvním předsedou. Ta pokračuje v tradici besídek Ekologické sekce ve velice rozšířené podobě dosud.,
Jedno březnové pondělí v roce 1995 jsme měli v podolském Domečku schůzi výboru STUŽ, na kterou měl Pepa přijít. Byl s dcerou Petrou na horolezecké túře na svém milovaném Slovensku a měl se vrátit tak, aby schůzi stihl, ale stále nepřicházel. Eva spěchala domů, protože předpokládala, že jim ujel vlak a přijedou večerním rychlíkem. Bohužel nepřijeli.
Pepovi by bylo letos neuvěřitelných šedesát let.
Jaroslav Stoklasa, duben 2004
Keď v roku 1995 vyšiel historicky prvý odpočet stavu európskeho životného prostredia, v jeho úvode sa písalo, že duchovným otcom celého procesu, nazvaného Životné prostredie pre Európu, bol Josef Vavroušek. Spomenutá správa má výstižný podtitul – Dobříš assessment – Dobříšske hodnotenie. To preto, lebo celý proces Životné prostredie pre Európu sa začal písať v júni 1991 na zámku Dobříš pri Prahe. Práve tam sa totiž konala prvá Pan-európska konferencia ministrov životného prostredia. A jej iniciátorom a hlavným organizátorom bol práve Josef Vavroušek.
Josef sa snažil vtlačiť dobříšskej konferencii svoj pohľad na náš kontinent, chápaný ako jednotný, veľmi krehký ekosystém, strádajúci mnohými environmentálnymi problémami, riešenie ktorých si vyžaduje intenzívnu a dobre koordinovanú starostlivosť, ako na národnej tak aj na medzinárodnej úrovni. Ale nielen to. Celoeurópske snahy o zlepšenie životného prostredia na našom kontinente sa v Dobříši považovali za najsľubnejšiu platformu pre žiadúcu integráciu východnej a západnej Európy, rozdelenej štyri desaťročia Železnou oponou. Malo ísť o integráciu na báze spoločného prechodu na trajektóriu trvalej udržateľnosti. Nikdy predtým, a žiaľ ani potom – napriek všetkým integračným kampaniam a rituálom – sa táto vízia nezdala byť taká reálna, ako práve v časoch Dobříše.
Svedčia o tom aj závery dobříšskej konferencie, ktoré boli veľmi sľubné. Ministri sa o.i. zaviazali:
- zlepšiť Európsky informačný a monitorovací systém životného prostredia a urýchlene ustanoviť Európsku agentúru životného prostredia, ako inštitúciu Európskeho spoločenstva (dnešnej EÚ – pozn. aut.), ktorý by bola otvorená aj pre nečlenov ES,
- koordinovať európsku legislatívu, programy a politiku v oblasti životného prostredia, vrátane regionálnych programov, programov pre veľké povodia a také dopravné systémy, ktoré rešpektujú životné prostredie,
- pokračovať v diskusii o zásadných zmenách v hierarchii ľudských hodnôt a spôsoboch správania sa,
- zlepšiť fungovanie jestvujúcich medzinárodných organizácií, zameraných na životné prostredie a integrovať environmentálnu dimenziu do systému OSN,
- zintenzívniť ochranu prírody v Európe,
- do konca r. 1993 publikovať správu „Stav životného prostredia v Európe“ a v pravidelných intervaloch ju aktualizovať,
- zorganizovať podobnú pan-európsku konferenciu ministrov životného prostredia vo švajčiarskej konfederácii.
Čo sa z týchto zámerov podarilo uskutočniť? Pomerne veľa, aj keď vari nič v ideálnej podobe. Poďme po rade:
Prvý záväzok sa splnil v podobe vzniku Európskej environmentálnej agentúry so sídlom v Kodani, ktorá má skutočne celoeurópsku pôsobnosť. Do života sa uviedli nové monitorovacie mechanizmy, o.i. systém CORINE, ktorý slúži na vyhodnocovanie stavu zmien využitia zeme a krajinnej pokrývky.
Určitý pokrok nastal aj vo sfére súvisiacej s druhým záväzkom. Jednoznačne sa to týka rozšírenej EÚ, ktorá má dnes dvakrát toľko členov, ako v časoch Dobríše, ale aspoň sprostredkovane aj ostatných európskych krajín, signatárov európskych dohovorov, či dohovorov EHK.
Vo fungovaní medzinárodných inštitúcií, zameraných na životné prostredie, veľký pokrok od čias Dobříše nenastal. K reforme OSN podľa predstáv Josefa Vavrouška dosiaľ nedošlo, hoci na Svetovom summite v Johannesburgu a k niečomu podobnému práve z iniciatívy EÚ schyľovalo, ale napokon pre odpor Spojených štátov to nevyšlo. Čo viac-menej funguje, to je práve už spomínaný proces Životné prostredie pre Európu na pôde Európskej hospodárskej komisie pri OSN.
Piaty záväzok hovorí o zintenzívnení ochrany európskej prírody. Tu sú výsledky nejednoznačné. Európska príroda ďalej chátra a zvlášť na východ o bývalej železnej opony čelí novým výzvam a hrozbám, napríklad zo strany výstavby diaľnic či komerčného cestovného ruchu. Vo sfére inštitucionálnej by mala byť prínosom často diskutovaná NATURA 2000.
Jednoznačne sa plní záväzok č. 6, a to v podobe už spomínaných Dobříšskych hodnotení, ktoré predstavujú unikátnu, na dáta a fakty bohatú správu o stave životného prostredia Európy. Dosiaľ vyšli tri takéto správy a ostatnú predstavili na vlaňajšej pan-európskej konferencii ministrov životného prostredia v Kyjeve.
A po 7: Od Dobříše sa uskutočnila sa nielen konferencia vo švajčiarskom Luzerne, ale po nej aj ďalšie tri: v bulharskej Sofii, dánskom Aarhuse a ukrajinskom Kyjeve. Každá z nich mala svoje silnejšie i slabšie stránky, ale každá z nich priniesla niečo nové, niečo, čo systému starostlivosti o ZP Európy dá nové kontúry a pravidlá.
Ako ste si možno všimli, vynechali sme zmienku o plnení záväzku č. 3.
Vari na žiadnom zo spomenutých bodov programu nezáležalo Josefovi tak, ako práve na tomto. V rozširujúcej sa Európe sa síce veľa hovorí o hodnotách, ale čím ďalej tým viac nad nimi víťazia kompromisy a pragmatické záujmy. A tak to vyzerá aj s tretím záväzkom z Dobříše a jeho miestom v európskej environmentálnej agende. Už na nasledujúcej, luzernskej konferencii, tento rozmer v zameraní ministerského programu chýbal. Do luzernského Memoranda, ktorým európski ochranári apelovali na ministrov, Josef okrem iného napísal aj toto:
„Koreňom všetkých príčin globálnych environmentálnych problémov je jeden kľúčový faktor: konkrétne ľudské hodnoty, ktorými je presiaknutá či determinovaná naša euroamerická či „severná“ kultúra.
Sebectvo, hedonizmus a ziskuchtivosť sú hlavným hnacími silami „severných“ ekonomík, ale súčasne jedmi, ktoré otravujú vzťahy medzi ľuďmi, rovnako ako aj medzi ľudskou spoločnosťou a prírodou.
Vyhnúť sa nebezpečenstvám plynúcim z ďalšieho znečisťovania vzduchu a vody, sociálnych výbuchov, anarchie, reťazových bankrotov, násilia a kriminality, ako aj ohromných migračných vĺn, smerujúcich z Východu na Juh na jednej strane a odvrátiť nebezpečenstvá spojené s pokračovaním egoistického a plytvajúceho západného spôsobu života na strane druhej, sa dá jedine prostredníctvom pan-európskej kooperácie, založenej na našom zmysle pre solidaritu a prirodzenú zodpovednosť.
Musíme nájsť rovnováhu medzi ľudským právami a slobodou na jednej strane a ľudskou zodpovednosťou za ostatné bytosti a celú planétu Zem na strane druhej, medzi individualizmom a kolektivizmom, medzi sebauspokojovaním a rešpektovaním prírody...
Úlohy, o ktorých hovoríme, sú pravdepodobne najdôležitejšími úlohami našej doby...“
Bolo to skvelé a málokto s tým mohol úprimne nesúhlasiť. A predsa. Na stretnutie, kde sa malo o tejto časti Memoranda diskutovať, nás prišlo len pár. Podobne dopadol aj pokus vytvoriť v celej strednej a východnej Európe funkčnú sieť organizácií pre trvalo udržateľný život. Josef sa v rámci európskeho ochranárskeho hnutia ocitol tak trochu v pozícii generála bez vojska. Obávam sa, že to pre neho bola, po zániku Federálneho výboru pre životné prostredie a rozpade Československa, ďalšia rana. Viac ako Európa ho vtedy pochopila ochranárska Amerika. Manželia Meadowsovci, Amory Lovins, Susan Murcott, balatonská skupina...
O tom, ako by vnímal a hodnotil náš vstup do EÚ, sa dá uvažovať len v hypotetickej rovine.
Vzhľadom na svoje varovania pred vznikom novej opony, rozdeľujúcej Európu, tentoraz nie železnej, ale elektronickej č informačnej i vzhľadom na to, že vždy tvrdil, že životné prostredie nepozná hranice, si myslím, že Josef by rozšírenie asi privítal, aj keď (asi) nie celkom bez obáv.
Čoho by sa asi bál, to je vývoz špinavých technológií smerom na východ, prispôsobovanie celoeurópskych environmentálnych štandardov tým najviac zaostávajúcim krajinám, šírenia sa konzumerizmu ako dominantného životného štýlu, pokrytectva neúprimne myslených sľubov a nesplnených záväzkov, nárastu arogancie voči východným susedom a určite ešte mnohých ďalších vecí, veď Josef trpel vysoko nadštandardnou citlivosťou, vnímavosťou, schopnosťou empatie i predvídania.
Navyše, hoci mysliteľ, vychádzajúci z “echt“ európskych duchovných rozmerov humanizmu, presahoval tento tradičný európsky myšlienkový rozmer minimálne v dvoch smeroch: smerom k tretiemu svetu a globalizmu a smerom k veciam presahujúcim samotného človeka, teda k “mimoľudskej“ prírode.
Isté je len to a s odstupov času sa táto istota umocňuje, že s josefovou absenciou a určitou nenahraditeľnosťou sme sa nedokázali dodnes vyrovnať. Nepostihuje len nás, ale aj Európu a svet. A preto som dvojnásobne rád, že Josef prežíva aspoň v nás.
Ďakujem Vám!
Mikuláš (Maňo) Huba
Union Carbide postavila v Bhopálu velkou chemičku na výrobu jedovatých pesticidů. Příliš se jí nedařilo, neboť chudí indičtí zemědělci na její drahé a často i nebezpečné pesticidy neměli peníze. Mnohé výrobní kapacity proto odstavila. Nejnebezpečnější ale provozovala dál. Aby ušetřila, neprovozovala všech 6 ochranných systémů. Např. na chlazení ušetřila denně asi 50 USD. Ze stejných důvodů měla vypnutý i systém výstrahy. Osudnou noc uniklo více než 40 t prudce jedovatého metylizokyanátu, dále unikl kyanovodík, tetrachlorethylén, chloroform, těžké kovy ad. Mnozí lidé se udusili v postelích, mnozí další na útěku v ulicích. Onu strašnou noc na následky havárie v Bhopálu zemřelo asi 8 000 lidí. Dalších 12 000 lidí na následky katastrofy zemřelo v uplynulých 20 letech. Na zdraví je postiženo dalších asi 500 000 lidí, dnes už tří generací. Union Carbide po té ukončila činnost v Bhopálu a areál své chemičky zamořený četnými jedy ponechala osudu. I když tehdy byla havarijní legislativa v počátcích, šlo o postup v USA nemyslitelný. Zbavit se odpovědnosti zkusila i fúzí z chemičkou Dow Chemicals, dnes druhou největší chemičkou na světě s majetkem 30 mld. USD.
Když se indickým úřadům ani po pěti letech nepodařilo sjednat náhradu škod soudní cestou, přistoupily na mimosoudní vyrovnání v částce asi 470 mil. USD. Odškodnění činí asi 270–530 USD/osobu, což mnohým postižením nestačí ani na lékaře po dobu 5 let. Odškodnění je to směšné ve srovnání s odškodněním obětí teroristického útoku v New Yorku 11. září 2001, leč Ind prý není co občan USA. Mimosoudním vyrovnáním indická vláda znemožnila, aby se postižení domáhali přiměřeného odškodnění soudní cestou.
Drama tím neskončilo. Areál někdejší chemičky v Bhopálu je střežen jen symbolicky. Místní občané tam chodí krást železo a další kovy, pasou se tam krávy, hrají si tam děti. Vyčištění se dodnes nekonalo. Když tam v r. 1999 vnikli ekologičtí aktivisté s tím, že odvezou alespoň zásoby vysoce toxických pesticidů, byli zmláceni a uvězněni. Do 1 km od chemičky je ve studních jedovatá voda. Přesto se pije. Několik tanků s pitnou vodou bývá přehlíženo. Základní osvěta zčásti negramotného obyvatelstva chybí. Větší část odškodného bylo deponováno na vládním kontě. Teprve teď má být tato část uvolněna a má se za ní mimo jiné stavět vodovod do čtvrtí, či spíše slamů, kolem někdejší chemičky.
Bývalý šéf Union Carbide pan Anderson v USA není k nalezení. Úřady USA tvrdí, že o místě jeho pobytu nevědí. Před dvěma lety poskytl i velký rozhovor. Odpovědnost za tragédii necítí. Jeho adresa v New Yorku je od té doby známa, leč úřady USA prý i nadále nevědí. Nepomáhají ani protesty ekologů USA.
Známý ekologický aktivista V. Vašků, jež byl též zmlácen a uvězněn v Bhopálu v r. 1999, říkal, že se mu v r. 1984 nelíbilo informování o havárii v Bhopálu v ČSSR. Komunistická propaganda, domníval se tehdy. Dnes musí konstatovat, že skutečnost byla v Bhopálu ještě o mnoho horší.
Po besedě jsme vyrazili se svíčkami na Václavské náměstí. Od známé sochy právě odcházela skupina občanů USA, ČR a dalších, jež tam zapalovala svíčky za 100 000 Iráčanů, povražděných v rámci zavádění demokracie v Iráku armádou USA. Bez obětí rozbombardované Fallúdže, jež si nikdo netroufá odhadnout. USA tam nepustili ani pracovníky červeného kříže, byť fotka, jak US vojáci střílí raněné, obletěla svět.
Vystoupení na společném zasedání Etické pracovní skupiny a Komise pro environmentální právo v průběhu Valného shromáždění IUCN - Světové unie na ochranu přírody v Buenos Aires dne 20. ledna 1994
Na rozdíl od naší vlády, která diskutuje opatření, která by musela přijmout, pokud by našemu státu hrozil aktuální nedostatek plynu, který by ohrožoval chod ekonomiky, tak Německo bere plynovou krizi daleko vážněji a přijala opatření, která budou platit již od 1. září, resp. od 1. října. Ruský plyn se přitom v Německu podílí na spotřebě plynu v současné době 7 %.
Myslíme si, že německá opatření jsou zajímavá a proto přinášíme překlad oficiální tiskové zprávy, která tato opatření uvádí:
V minulých dnech jsme dostali velmi smutnou zprávu - 2. března zemřel prof. RNDr. Otakar Štěrba, CSc., emertiní profesor Univerzity Palackého a také panelista našich besed v počátcích působení STUŽ. Prof. Štěrba byl vědec, obětavý učitel, spisovatel, objevitel Bathynelly natans, spoluzakladatel horské nemocnice pod K2, autor pojmu říční krajina, horolezec a vodák, který v součtu svých říčních sjezdů objel zeměkouli.
Eva Vavroušková na něj vzpomíná slovy: "Já jsem ho poprvé poznala v šedesátých létech při lezení na Pálavě, pak jsme se vídali hlavně v horách, s Pepíkem Vavrouškem spolupracovali, když ministroval. Pořádal úžasné přednášky, např. o tom, jak sjížděl na vlastnoručně předělané osmiveslici řeku Pripjať Černobylem. S Mirkem Štětinou zkonstruovali nafukovací plavidlo Matyldu a s ní sjeli v roce 1975 řeku Indus (Kniha a televizní seriál S Matyldou po Indu). Byl to vědec hydrolog, dobrodruh a fajn chlapík. Jeho manželka Dina vylezla jako první žena na Čo Oju v Himálajích."
Texty publikované v novém čísle Envigogiky vychází z různých pohledů a přístupů svých autorů, všechny ale svědčí o potřebě určitého zanícení. V hlubším, zaujatějším pohledu se teprve ukazují nečekané souvislosti, otevírají nové možnosti. Vidíme zde, že environmentální výchova může být čistou vodou proudící v korytech suchopárných didaktických teorií; a každá rutina jí naopak škodí. Je potřeba se umět čerstvě dívat, hodnotit, a také nově spatřené bránit před nároky všední každodennosti, která uspává naši ostražitost. Bez soustavné obnovy a konfrontace našeho pohledu se skutečností, či s pohledy odlišnými, lze snadno podlehnout manipulaci a různým typům ideologie, které ohrožují přirozený svět člověka i jeho lidské určení.
Když se Josef Vavroušek s dcerou Petrou před dvaceti lety nevrací z Tater, píše bývalý předseda české vlády Petr Pithart osobní dopis předsedovi slovenské vlády Vladimíru Mečiarovi, v němž ho prosí, aby vyslal do hor „stovky mužů“ zachránit „jednoho z nejlepších lidí české země“.
Podkategorie
Články členů Počet článků: 192
Články v této kategorii vyjadřují pouze osobní názory jednotlivých autorů a nemusí se shodovat s postojem Společnosti pro trvale udržitelný život.