Kdykoliv se přeme o tom, zda být „pro“ či „proti“ globalizaci, připadá mi to jako základní nedorozumění. Globalizace ve smyslu rostoucí propojenosti světa v následku změn komunikační a dopravní techniky, to je prostě skutečnost, se kterou je třeba počítat. Podobně nástroje globální úpravy vzájemných vztahů představují potřebu, kterou je třeba naplnit tak či onak. Můžeme ovšem ,,být proti“ Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) nebo Světové obchodní organizaci (WTO) ze zásadních důvodů - že „jsme proti“ jakékoliv úpravě mezilidských vztahů. Nebo můžeme „být proti“ MMF a WTO z opačného důvodu, že tyto organizace nesplňují potřebu úpravy mezinárodního obchodu. V zásadě je to zaprvé otázka, zda regulovat mezinárodní obchodní vztahy či zda je přenechat „neviditelné ruce“ boje každého proti všem bez jakýchkoliv pravidel. Pokud přijmeme potřebu regulace, pak můžeme „být proti“ tomuto MMF a této WTO a „být pro“ jiné instituce, které by lépe naplnily potřebu regulace.
Obojí mi připadá jako dost nezajímavá diskuse. Zajímavá začne být na třetí úrovni, když jde o politiku a o ekonomickou strategii, které světové regulační instituce sledují. Tu je řada důvodů, proč být jednoznačně a výrazně proti, protože nejméně od konce sedmdesátých let tyto instituce sledují politiku a strategii, která se opětovně prokázala jako zhoubná. Všimněte si, že globalizace není nic nového. Každé odstranění zábran - třeba zlepšení mořeplavby, díky jemuž Atlantický oceán přestal být zábranou mezi Evropou a Amerikou - je příkladem globalizace v obecném smyslu propojování světa. Následný růst monopolních královských společností jako Holandská východoindická obchodní společnost jsou příkladem globalizace v úzkém smyslu globálního rozšíření monopolů ze zámožných zemí po celém světě.
Globalizace v tomto úzkém smyslu je nejvlastnějším základem imperialismu, který jeho idealističtí zastánci chápali jako šíření blaha, pokroku a osvěty zaostalým zemím. Angličané nevytvořili globální říši jen silou svých zbraní, nýbrž také tím, že místním vladařům nabídli lákavé vymoženosti, podobně jako dnešní mnohonárodní obchodní společnosti. Jenže vztah dárců as příjemců údajného blaha je dosti nevyrovnaný, a imperialismus či dnes „ekonomická globalizace“ představuje výhodnou příležitost pro silnější a dramatické ohrožení pro slabší.
Když oceán mezi Evropou a Amerikou přestal být zábranou, pro podstatně silnější Evropany se vytvořila celá řada příležitostí a pro původní obyvatele Ameriky, v mnohém snad duchovně silnější, avšak ekonomicky podstatně slabší, to znamenalo podstatné ohrožení. Tragedie původních obyvatel Ameriky pramení z toho, že Evropané se ani nepokoušeli nahradit přirozenou ochranu oceánu nějakými jinými ochrannými nástroji. Místo toho se jak vojenskou, tak ekonomickou mocí snažili odstranit všechny zábrany a vnutit původním obyvatelům pravidla vzájemného styku, která byla výhodná pro Evropu, ne však pro původní obyvatele. Následky „svobodného obchodu“ mezi americkými indiány a britskými výrobci lihovin a střelných zbraní známe příliš dobře. Není mi jasné, co nás vede k představě, že dnes budou následky stejného přístupu odlišné.
To mi připadá jako základní nezodpovědnost. Když odstraníme přírodní zábranu, musíme vytvořit svou vlastní. To platí ve všem a o všem, protože omezený svět je neslučitelný s neomezeným nárokem. Dnes se nacházíme v obdobné situaci. S rozvojem dopravy a dorozumívání, tedy s globalizací světa v obecném smyslu propojování, nepředstavuje odlehlost ani zábranu, ani ochranu před globalizací v úzkém smyslu ekonomického imperialismu.
Zároveň mezi privilegovanými a bědnými částmi světa neexistuje ani přibližná rovnost. Obrazně řečeno, odstranění zábran mezi světovým výrobcem černé limonády a místní sodovkárnou v Pelhřimově nevytváří volné soutěžení. Globální gigant převálcuje místního výrobce a místní spotřebitelé potom pokaždé, když se napijí limonády, budou odvádět de facto daň z části světa, která kapitál nejvíc potřebuje, do té, kde je ho nejmíň třeba a společnosti trpí na následky nadspotřeby. Doma se rozplynou pracovní příležitosti ve výrobě, zbudou jen ta okrajová místa v prodeji. Názorně mi to předvedl příklad Spojených státech a Mexiku, kde bohatí bohatnou a chudí chudnou. Statistika to potvrzuje. Pokud bychom přenechali globalizaci neviditelné ruce náhody a boje bez pravidel, pak by ekonomický imperialismus byl nevyhnutelným následkem, se vším všudy.
To je proč potřebujeme nástroje jako WTO, ovšem pro úplně jinou politiku. To je ten hlavní důvod, proč je třeba se stavět proti současné politice MMF i WTO. Od událostí v Seattlu se o ní dovídáme víc a víc. V posledním čísle The Guardian Weekly konečně vyšla tři roky potlačovaná zpráva o tom, jak MMF nutil země třetího světa do plošného kácení lesů, aby mohly splatit úroky na dluzích. Takové přístupy jsou výhodné pro zámožné země, avšak pro bědné země představují problém, ne řešení. MMF a WTO se zatím nepokoušejí řešit problém, nesnaží se vytvořit pravidla, která by třeba po přechodné období ochránila slabší složky světového společenství, mimochodem včetně životního prostředí, a přispěla k postupnému vyrovnávání. Naopak politika je odstranit i to málo, co zbývá z přirozené ochrany a podpořit polarizaci bohatnutí bohatých a zbídačení bědných a zase včetně životního prostředí.
Tu bych rád bych poukázal na to, že tento problém není pouze ekonomický, nýbrž také filosofický problém, protože současná politika MMF i WTO vychází z představy, kterou neoliberální ekonomové sdílí s pravověrnými marxisty. Marxisté to dokonce označovali za levicovou úchylku a označovali jako chvostismus. Je to představa, že sociální a ekologické ohledy jsou nadstavbou na ekonomické reálné základničce. V neoliberální rétorice se tomu ekonomice je to poněkud jiné než v marxismu, neříká se tomu nadstavbička, nýbrž šlehačka na dortu, avšak v zásadě tady máme stejné pojetí, že ta realita je ekonomická a že to co nad to jest, to je jen pára nad hrncem. Mimochodem, sám Marx byl rozumnější, zvlášť v druhém díle Kapitálu, ale na tom nezáleží. Opak je pravdou: sociální a ekologické ohledy jsou nezbytným předpokladem trvale udržitelné ekonomiky. A proto jak MF tak WTO potřebují své politiky obrátit o 180 stupňů. To, myslím, je důvod. proč je třeba demonstrovat a zasazovat se za sociální a ekologickou odpovědnost proti globalizaci ve smyslu ekonomického imperialismu, ať už jej provádí britská říše, Sovětský svaz, nebo dnes MMF a WTO či v budoucnosti jiná mezinárodní organizace. Proto Jakub Patočka vyzývá, abychom se sešli na Staroměstském náměstí 24. 9. pod nápisem s Václavem Havlem proti mafiánskému kapitalismu. Zvu vás tam a děkuji Vám za pozornost.