Společnost pro trvale udržitelný život

Falšování dějin je staré jako lidstvo samo. Dokládá to i nejnovější antropologicko - etnografi cký výzkum světoznámé propasti Macocha. První senzační objev se týká již oné známé ponuré pověsti.

Jak je to možné? – „Za všechno mohl ten spratek Martínek. Nejenže neposlouchal, ale ještě odmítl trhat jahody do společného kastrólku, nakláněl se nad propastí, aby urval pro sebe v nestřeženém okamžiku co nejvíce lákavých lesních plodů a nacpal si jimi papulu k prasknutí, přitom na zmrzlém podloží uklouzl a…“ přibližuje dávné události výzkumník.

Dále je příběh notoricky znám: Výrostek měl nebývalé štěstí, zachytil se stromku na stěně propasti a byl definitivně zachráněn rychle přispěchavšími dřevorubci. Co však tato pokřivená pověst zamlčuje, je, že onu pomoc přivolala sama Macocha.

„Jiné vysvětlení ani možné není,“ tvrdí profesor a odkazuje na nezpochybnitelné výsledky rekon-strukce případu, mimochodem použili ukřičené dítko z Erbenovy Polednice, kdy děcko se samo pomoci dovolati nemohlo.

Obdobně deformovaná je, podle badatele Absolona, i okolnost tragické smrti hlavní hrdinky příběhu.

„Zpupný adolescent Martínek, kterého jeho nevlastní matka milovala jako svého vlastního, ji kři-vě nařknul, protože mu odmítla vydat všechny nasbírané jahody, svedl na ni celou nehodu, načež macechu rozlícený vesnický dav svrhl nemilosrdně do temné propasti.“

I netrvalo dlouho a hysteričtí vesničané zchladli, z grobiánského chování nepovedeného hejla Martínka rozpoznali svůj osudový omyl, svého davového činu hluboce litovali, a aby jej alespoň zčásti odčinili, pojmenovali onu 138 metrů hlubokou propast podle nevinné oběti Macochou.  

A jak je možné, že tato historická pravda byla zjevena až teď, po mnoha staletích? – Profesor Absolon jun. v odpovědi odhaluje ještě poslední překvapení: „Tato skutečnost je známa již delší dobu, ale předcházející režim jejímu zveřejnění pokrytecky bránil.“

A důvod? Ten je zcela banální. Macocha totiž pocházela z rodiny místního velkostatkáře. Tento třídní původ tedy předurčil i její roli v ideologicky poplatném výkladu zdejší historie.

Kuriózní dějiny této jedinečné přírodní památky ovšem touto dnes již definitivně rozřešenou hádankou zdaleka nekončí. Navazuje na ni horolezecká expedice odvážného brněnského mnicha, který si kladl za cíl nebohou Macochu křesťansky pohřbít, uvažovalo se o ní tehdy jako o světici, a také zbavit toto tajemné místo pohanské nálepky brány do pekel. Jelikož mnich nedbal ochrany vzácných čarovných bylin pnoucích se na vápencových stěnách, počínal si prý jako slon v porcelánu, tvrdí dnes zlý jazykové, že s jeho aktivitou jest spojen prvopočátek stále panující nevraživosti mezi ekology a křesťanskými církevními kruhy.

Další temná éra propasti se vztahuje k činnosti brněnské expozitury Státní tajné Bezpečnosti. Zasvěcenci mluví dodnes o horní vyhlídce jako o vyšetřovacím můstku. Míní tím zavedenou praxi příslušníků vyhrožovat vyšetřovaným svrhnutím se skály. Za tímto účelem byly z prostoru pod můstkem dokonce odstraněny všechny náletové dřeviny, a týraným tak odebrána poslední zoufalá naděje na přežití. Zda se ďábelské výhružky StB někdy naplnily, není doposud spolehlivě dokázáno. Výzkumy kosterních pozůstatků na dně propasti i přes odpor starých struktur z nedaleké komunistické bašty – okresního města Blanska – stále pokračují.

I moderní demokratická doba zaznamenává do pomyslné kroniky propasti zajímavé příspěvky. Jedním z nich je kontroverzní úsilí proměnit slavnou Macochu na trvalé úložiště radioaktivního odpadu. Atomová loby v čele s ministrem průmyslu vytrvale tvrdí, že by to vyřešilo energetický problém ČR na tisíc let dopředu, a za to že prý ta plesnivá propast stojí.

Reakce moravských nacionalistů na sebe nedala dlouho čekat. Spustili hrozivý válečný pokřik, pří-sahajíce, že budou svoji národní památku bránit do poslední kapky (zda slivovice či krve není jas-né), a rozvěsili přes propast provokativní transparent „Vy máte Sněžku, nám nechte Macochu“.

Krása a výjimečnost Macochy láká i další podnikavce. Politici by z jejích útrob v rámci stranických mítinků rádi vykřikovali do světa o své dokonalé schopnosti vládnout, gigantické automobilky a výrobci pneumatik slintají při pomyšlení na zdolání jednoho z posledních bílých míst planety, kde se ještě neprotočilo kolo automobilu, a což teprve bohaté řetězce hypermarketů, přesvědčující ochranáře, že k zásobování zbožím své superprodejny na samém dně propasti použijí výhradně ekologicky šetrnou dopravu po ponorné řece Punkvě. 

Nelze tedy tvrdit, že by lidé o Macochu nebo o jiné přírodní památky ztráceli zájem. Opak je prav-dou. Spíše jde o to, jak nám i dlouhá historie slavné Macochy ukazuje, který z těch ušlechtilých lidských záměrů získá navrch.

Mirek Petr, říjen 2006

Při četbě prvních dvou čísel letošního Jílovského zpravodaje jsem se nestačil divit, co vše se patrně na radnici, ale i v celém městě Jílové muselo změnit loňskými komunálními volbami...

Při četbě prvních dvou čísel letošního Jílovského zpravodaje jsem se nestačil divit, co vše se patrně na radnici, ale i v celém městě Jílové muselo změnit loňskými komunálními volbami v hlavách tamních občanů a radních. V čísle prvním je jen letmá zmínka o dálnici D3, vedené kolem města Jílového podle vloni schválených územních plánů velkých územních celků Pražského regionu a Benešovska. Je to okomentováno zhruba ve smyslu „nejsme proti, pokrok nelze zastavit, vše se dá ochránit technickými opatřeními při stavbě...“. Jak odlišný postoj oproti stanovisku minulého zastupitelstva a paní starostky, opřený dokonce o výsledky referenda ve městě! Co se stalo? Někdo v Jílovém vyměnil obyvatelstvo? Nebo že by podstoupilo hromadnou lobotomii?

Únorové číslo Jílovského zpravodaje je věnováno mimo jiné polemice s letákem „Zelené Posázaví“. Po uvedení problému v článku „Přípravy na výstavbu dálnice D3 vyvolávají zbytečné vášně“ je obhajoba vedení dálnice D3 právě kolem Jílového svěřena do pera pracovníka Ředitelství silnic a dálnic v článku „Dálnice D3 - Mýty a polopravdy jejích odpůrců“. Podívejme se na ten článek podrobněji.

„Všichni jezdíme auty, ale ne všichni hodláme připustit, že výstavba dálnic je nezbytnost“. Krásná ukázka zjednodušující demagogie. Tak především ne všichni jezdíme auty. Ti co jezdí se dále dělí na ty, kdo jezdí autem i do 100 m vzdáleného obchodu a ty, kdo auto používají jen v případě nezbytí - tedy nevede-li k cíli konkurenceschopná (časem, cenou) veřejná doprava nebo potřebujeme-li převézt něco, co neuneseme a veřejnou dopravou neuvezeme. Autor pomíjí fakt, že mnozí z odpůrců trasy dálnice D3 kolem Jílového a Posázavím nezpochybňují obecnou potřebnost dálnic v silničním dopravním systému naší země. Odmítají ale zcela nové vedení kapacitního silničního spojení Praha - České Budějovice územím s vysokou přírodní a krajinnou hodnotou a s intenzivně využívaným vysokým rekreačním potenciálem, kde nejsou žádné velké zdroje a cíle nákladní dopravy (velká průmyslová města), která by vedení právě tudy ospravedlňovala. Příroda, krajina, osídlení, stálí obyvatelé i rekreanti stavbou a provozem dálnice utrpí značnou újmu na kvalitě svého dosud nenarušeného prostředí. Přitom na směru Praha - Benešov u Prahy - Tábor - České Budějovice funguje železnice, která bude brzy s využitím prostředků EU výrazně zmodernizována a provoz na ní zrychlen, takže se stane atraktivnější pro nákladní i osobní dopravu. A hlavně, i pro silniční dopravu jsou zde k dispozici hned dva stávající silniční koridory, D1 + I/3 Praha - Mirošovice - Benešov - Tábor - České Budějovice a R4 + I/4 + I/20 Praha - Beroun - Písek - České Budějovice, jejichž parametry lze zlepšovat, i když ne na úroveň dálnice či rychlostní silnice, ale jejichž společná kapacita po potřebných úpravách bude spolu s přesunem části dopravy na železnici schopná nárůst dopravy ještě značnou dobu nést. Zvlášť po zavedení mýtného se lze obávat poklesu zájmu o silniční dopravu obecně a návrat části zátěže na modernější železnici. Rozšíření stávající silnice I/3 na čtyřpruh a její opatření mimoúrovňovými kříženími s ostatní silniční sítí v úseku Praha - Benešov, vybudování obchvatů Olbramovic a Miličína by odstranilo hlavní závady stávající silnice na Tábor a prodloužení čtyřpruhu na I/4 za Dubenec, obchvat Čimelic a úprava křižovatky u Nové hospody by totéž zajistilo na silnici na Písek. Dál už zátěže nevyžadují náročnější úpravy a Posázaví a Sedlčansko může být ještě léta od dálnice uchráněno. Autor článku tvrdí, že tyto úpravy chce provést tak jako tak. Otázka je, jestli je reálné očekávat tyto investice souběžně z výstavbou dálnice nebo dokonce po poklesu zátěže na těchto silnicích v důsledku vybudování dálnice. Snahou odpůrců dálnice bylo a je nejdříve provést tato posílení kapacit a bezpečnosti stávajících silnic a zhodnotit výsledek. Pak teprve uvažovat novou dálnici, kdyby pokračující trend nárůstu zátěží jejich kapacitu překročil a dobře vážit, kudy.

Technická opatření na ochranu životního prostředí před stavbou a provozem dálnice samozřejmě existují, ale jejich účinnost nelze přeceňovat. I tunel musí být někam odvětrán a na rozdíl od volného vedení trasy krajinou jsou výduchy větracího systému bodovým zdrojem koncentrovaného znečištění ovzduší i hluku. Lépe se chrání před šířením hluku do okolí dálnice vedená v zářezu a na terénu, kde lze snadno umístit protihlukové zábrany a isolační zeleň i ve větší vzdálenosti od trasy, než na náspech a mostech. I při provedení všech technicky a ekonomicky dostupných opatření se hluk z dopravy po dálnici šíří krajinou do vzdáleností stovek metrů až kilometrů jako sice málo slyšitelná, ale trvalá zátěž obyvatel i přírody a není před ním kam utéci - musíte si prostě „zvyknout“. Zatímco Pražané mají tyto nevýhody intenzivní dopravy alespoň zčásti kompenzovány bohatou nabídkou obchodů, služeb, kultury, sportu dostupností kvalitní zdravotní a sociální péče, zbudou obyvatelům a rekreantům z dotčeného území jen emise hluku a znečištění ovzduší, nepočítáme-li iluzi úspory několika minut při nečetných cestách autem do Prahy a z Prahy, ovšem jenom po pražský silniční okruh. Tam už je bezpečně pohltí a zdrží zácpy a celá hrůza bídného silničního spojení mezi Jesenicí a centrem, dálnice - nedálnice.

Právě proto trvalo Ministerstvo životního prostředí na porovnání více variant dopravního (nejen dálničního) spojení Prahy a Českých Budějovic. Proto chtělo porovnat investiční a provozní náklady a dopady na obsluhu území i na životní prostředí a veřejné zdraví ve více variant řešení tohoto problému. Nutno říci, že ani Ministerstvo dopravy a ŘSD, ani Ministerstvo pro místní rozvoj a Středočeský kraj jako orgány územního plánování nesehrály tu úlohu, která přísluší veřejné správě a dobrému hospodáři s potenciálem území. Komplexní porovnání provedeno nebylo a MŽP bylo „odkázáno do jeho kompetencí“. Porovnávaly se tedy jen vlivy na životní prostředí a veřejné zdraví a podklady pro „konkurenční varianty“ k té prosazované „stabilizované“ si musely obce, environmentální iniciativy a MŽP pořídit samy, „za své“, v časové tísni a bez možnosti využít odborný potenciál velkých projektových organizací na to zařízených. Vyhodnocení SEA k návrhům obou územních plánů velkých územních celků tím pádem nebylo provedeno korektně a vyznělo tendenčně ve prospěch ŘSD prosazované „stabilizované“ trasy. Ani punc „veřejné prospěšnosti“, udělený této investici ve schválených územních plánech Středočeským krajem, ani další schválené dopravní koncepce, jak ostatně vyplývá i z dikce citované v článku, za těchto okolností neopravňují k tvrzení, že „právě tudy“ musí být „prohnána“ dálnice. O vadné Politice územního rozvoje ČR, ignorující zcela přírodní složku prostředí, by bylo lépe se nezmiňovat. V některých dotčených obcích se s tím nesmířili a bojují dál. Pořad „Nedej se“ z počátku února ukázal, že je mezi nimi i Libeř, o které autor článku tvrdí, že schválenou trasu respektuje. Další obce vyhlásily stavební uzávěru a chtějí se bránit dál. Asi si dovedou představit, jak se jejich životní prostředí na mnoho let změní na staveniště, jak utrpí už teď bídné silnice, které by peníze už dnes potřebovaly víc než sůl, stavební dopravou a co je čeká, až bude dálnice v jejich blízkosti uvedena do provozu.

Chybné vyměření důchodu se dá opravit na papíru formátu A4 během několika dnů. Chyby v územním plánování a realizaci staveb, jako je dálnice, budou neopravitelné a jejich důsledky ponese území a jeho obyvatelé desítky či stovky let. Proto by tu mělo platit víc, než jinde ono tesařské a truhlářské moudro „dvakrát měř, jednou řež“. I kdyby byly v letáku Zelené Posázaví některé nepřesnosti, mýty a polopravdy, rozhodně s nimi nelze bojovat jinými mýty a polopravdami nebo nevěcnou demagogií, vykládající vadně vrchností schválené dokumenty jako zjevené Boží pravdy. Lidé by měli přemýšlet o svých životních podmínkách a o impulzech ke změnám v jejich prostředí odpovědně dříve, než ty změny nastanou. Koneckonců oni budou sklízet ovoce své angažovanosti nebo netečnosti. Sláva každému, kdo je na příležitost do věcí zasáhnout upozorňuje včas, i kdyby nevolil nejlepší argumenty k vyburcování. Jednu z klíčových příležitostí, jak odvrátit naznačená nebezpečí, již občané a obce dotčené stavbou dálnice promeškali, když dopustili schválení obou územních plánů velkých územních celků Zastupitelstvem Středočeského kraje. Ani tyto plány však nejsou neměnné a nezměnitelné, bude-li dost sil a vůle po jejich změně. Dokud nenabude moci územní rozhodnutí o umístění stavby, lze jednat. Záleží na všech, kterých se to dotkne, s jakou radostí či hořkostí si za pár let budou zpívat „Teď už máme, co jsme chtěli“.     

Se zájmem sleduji vzrušenou diskusi, kterou vyvolaly výsledky mezinárodní architektonické soutěže na objekt Národní knihovny. Už za obrácení pozornosti odborníků, sdělovacích prostředků i veřejnosti k tématům architektury a urbanismu bychom vypisovateli soutěže a panu architektu Kaplickému měli být vděční. Není to v našich končinách zvykem. Většina „počinů“ měnících naše prostředí prochází v době, kdy se o jejich podobě rozhoduje, za netečného nezájmu. Ojedinělá kritika se ozve až tehdy, když dílo stojí a „cca 100 let s tím nelze nic dělat“. Vyprovokovat tolik zájmu i u laické veřejnosti už soutěžním návrhem je husarský kousek.

Kdysi jsem se „proslavil“ kritickým článkem na adresu „Tančícího domu“ architektů Gehryho a Miluniče. Vyčítal jsem mu nedostatek bezpečné rozptylové plochy před vchodem, omezené masivními šikmými sloupy v chodníku, absenci jakéhokoliv parkoviště pro zaměstnance i návštěvníky při známém chronickém nedostatku parkovacích stání v této části města, ven „vykloněný“ obvodový plášť budovy, vzbuzující u citlivějších lidí pocit nestability a ohrožení chodců procházejících pod ním, představujícím „statickou schválnost“, která se může ukázat časem skutečným problémem. Dále malý respekt ke kontextu s okolní zástavbou, jak překročením přirozených regulačních čar zástavby (objekt je půdorysně i výškově poněkud „přerostlý“ možnostem stavební parcely), tak architektonickým ztvárněním. Když jsem se po čase ptal v redakci na případné ohlasy, ujistila mne paní redaktorka, že byly četné. Daly se rozdělit zhruba napůl. Jedni prý říkali, že „ten Říha se úplně zbláznil“, protože si dovolil dotknout se majestátu, druzí prý to komentovali zhruba tak, že „totéž si myslí mnozí, ale bojí se to nahlas vyslovit, takže je dobře, že to konečně někdo napsal“. Nijak mne to neodradilo dál se vyjadřovat k podobným „kontroverzním kauzám“. Půjdu tedy „s kůží na trh“ i dnes.

Nejdříve k otázce regulérnosti soutěže a tím i výsledků. Dle zasvěcených nejen Kaplického návrh, ale i mnohé další nesplnily závazné podmínky soutěže a přesto nebyly vyřazeny z hodnocení již při kontrole splnění závazných formálních a obsahových náležitostí. Ač dlouholetý úředník veřejné správy, vychovaný ke „ctění pravidel“, sám jsem v minulosti zažil jako člen různých porot soutěží ono dilema, kdy kvůli striktně vyžadovanému dodržení podmínek hrozilo vyřazení invenčnějších a kvalitnějších návrhů, než které podmínky splňovaly. Obvykle se porota přiklonila k tomu, že důležitější než formality je naplnit skutečný cíl soutěže, totiž najít opravdu nejlepší řešení úlohy. Vypisovatel nemůže při vypracování podmínek soutěže domyslet vždy přesně všechny eventuality, které mohou nastat a jak se s úkolem soutěžící vypořádají. Může zadávací soutěžní podmínky bez zlého úmyslu „přeurčit“. Měl by mít právo v zájmu hledání nejlepšího řešení od některé z nich ustoupit, přesvědčí-li ho autor o tom, že plní účel, pro který tam ta podmínka byla, uspokojivě jiným způsobem a soutěžní porota toto vysvětlení přijme a dokonce ocení. Naše země je plná staveb, které splnily nějaké regulační podmínky a slouží, ale jinak po nich „pes neštěkne“; v obecném povědomí nikdo neví, kdo je navrhoval a stavěl, pokud si to nezvěčnili na fasádě sami. To si pamatujeme spíše u těch staveb, které v době vzniku provokovaly, ba popuzovaly. Dnes se na ně jezdí dívat lidé z celého světa proto, že jsou jedinečné a náš svět nějak obohatily třeba v jiné dimenzi, než je jen utilitární užitek a nenápadnost. V tomto smyslu jsem se mýlil i v „Tančícím domě“. Ten je takovým počinem, rozšiřujícím pestrost prostředí, přitahující návštěvníky a touto jinou kvalitou prokázal už právo na existenci a úctu, i když na svých tehdejších věcných výhradách jinak trvám.

Ostatně můžeme se ptát, proč tam ta podmínka nevyužití podzemí vůbec byla? Podle některých vysvětlení vypisovatele soutěže v  tisku z důvodů bezpečnosti a dostupnosti uložených knižních fondů při kritických ohroženích jako je požár, povodně ap. Arch. Kaplický vyřešil problém ochrany knižních fondů i co do dostupnosti pro záchranu přesvědčivým způsobem jinak. Ochrana před povodněmi je logická u Klementina. Na vysoké břidlicové terase Letné nad údolími Vltavy a potoka Brusnice asi nebude problémem, stejně jako ohledy archeologické. To už bude větší „ranou“ do horninového prostředí Letenské pláně a do životního prostředí okolní zástavby průchod části městského silničního okruhu v bezprostřední blízkosti Národní knihovny, který se zatím při publikování „jak by to vypadalo“ do její situace „cudně“ nezakresluje, ačkoliv tudy projde.

V rozporu se svou jinak dost „úřednickou letorou“ tedy intuitivně cítím, že porota soutěže na Národní knihovnu udělala dobře, že nevyřadila z důvodů nesplnění podmínek soutěže žádný návrh. Nejen Kaplického, ale opakuji žádný. Nelze ji tedy v tomto kroku obvinit z manipulace ve prospěch pozdějšího vítěze.

K námitce podjatosti některých členů poroty, dané sice neformálním, ale přeci jen důvěrným a déletrvajícím vztahem k autorovi vítězného návrhu, který také v tisku zazněl jen tolik: Všichni účastníci znali složení poroty dost dlouho předem a vědělo se, že ředitel Národní knihovny vyzval arch. Kaplického k účasti. Kdyby tedy někdo tehdy upozornil na střet zájmů nebo podezření z podjatosti některého člena poroty, nebo tím zdůvodnil neúčast v soutěži, byl by to problém k řešení. Pokud tak nikdo neučinil, případně se dokonce soutěže s tímto vědomím přesto zúčastnil a protestuje teprve, když Kaplického návrh vyhrál, nevzbuzuje to právě dojem o starostlivé dbalosti čistoty soutěže, ale spíše bajku o „kyselých hroznech“. Ani toto nelze považovat za legitimní námitku proti výsledkům soutěže.

A teď k vlastnímu vítěznému soutěžnímu návrhu architekta Kaplického:

Řekněme si to upřímně, to je prostě „jiná liga“. Asi jako anglická Premier League proti našemu českému prvoligovému fotbalu. Architekt Kaplický nám tu nabízí architekturu ve zcela jiném, nekonkurenčním kontextu „přírodního“ a „urbánního“ prostředí, než na jaký jsme zvyklí. Nabízí nám organickou strukturu, která je harmonická nikoliv s okolní nebo blízkou zástavbou, ale s přírodním okolím vzrostlé stromové i keřové zeleně a trávníků. Stavbu, která sice bude výškově dosti výrazně přesahovat koruny okolních stromů, ale jen oblým a doufám i v realizaci zeleným temenem stavby s oním „kyklopským“ okem - oknem. Homoli, které ani zdaleka nebude konkurovat v dálkových pohledech dominantám Hradu, ale ani Kramářovy vily nebo Hanavského pavilonu na hraně Letenské pláně při pohledech z vltavského nábřeží. Bude působit více jako koruna zvláštního  „přerostlého stromu“, než „tvrdá klasická architektura“ o stejné výšce, kterou bych zde ani já nerad viděl.

K širšímu urbanistickému kontextu: Někteří z účastníků polemik by přijali tuto extravagantní stavbu jako solitér umístěný v méně exponované a na urbánní kontext méně citlivé poloze, než je Letenská pláň. Navrhují Pankráckou pláň, velká periferní sídliště Prahy dostupná metrem jako Jižní, Severní, Jihozápadní město nebo Černý Most apod. Nesouhlasím s nimi. Národní knihovna především není jen pražská knihovna. Musí být v centru, snadno dostupná i z vlakových, autobusových nádraží, z letiště a z kapacitních silničních komunikací z celé země a ze světa. Národní knihovna není něco, co lze odsunout na periferii města, alespoň u kulturního národa ne. Stejně jako Národní divadlo, Národní museum, Národní galerii. To vše bude umístění na Letné splňovat. A co do dostupnosti z pražských vysokých škol je třeba vnímat nejen Univerzitu Karlovu, ale i  rozsáhlý areál ČVUT a VŠCHT v Dejvicích a Akademii výtvarných umění v Holešovicích, Právnickou fakultu, Filosofickou fakultu a Umělecko-průmyslovou školu hned na protějším břehu Vltavy a fakt, který některým kritikům umístění na Letné patrně unikl - stanice metra Hradčanská na trase A je „coby kamenem dohodil“, takže není pravda, že knihovna nebude u metra. Navíc jsem přesvědčen, že pro jiná staveniště by architekt Kaplický hledal jiný „fór“ - navrhl by v tamním kontextu jiný objekt. Tenhle je „nepřesaditelný“ - funguje právě jen tady.

Takže můj názor a závěr, který jsem si udělal na základě proběhlých diskusí zní - měli bychom najít odvahu svěřit další přípravu stavby nové Národní knihovny tomuto architektovi a tomuto návrhu. V připravované změně  Z 2000/00 územního plánu Prahy a v podrobných zastavovacích podmínkách se zpracovatelem ještě upřesnit některé podmínky umístění, pokud by současně neublížily kvalitám návrhu a přitom prospěly zapojení stavby do organismu města, do jeho veduty a do přilehlého území. A těšit se na světovou architektonickou raritu, nejen zevnějškem, ale i interiéry a promyšleným vnitřním provozem, znamenající bezesporu větší a citlivější obohacení Prahy, než jsou stávající mrakodrapy na Pankráci, Havlíčkův Penzijní ústav a věž televizního vysílače na Žižkově nebo nový objekt na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice v Praze 2, na které si budeme zvykat mnohem hůře a déle, jestli vůbec.

Už se těším, až se opět dozvím, že jsem se musel zbláznit. Nebojte se, já jsem na to už ve svém věku a v dlouhé praxi na pomezí architektury, územního plánování a ochrany životního prostředí zvyklý ze všech stran a poměrně odolný, takže jen do mne!

 

 

 

Ing. arch. Martin Říha (* 1945)

autorizovaný architekt

s autorizací i pro posuzování vlivů na životní prostředí

působící 1968 - 1989 v Severních Čechách, od r. 1989

v Praze   

Pod tímto inspirujícím názvem se konalo 15. 5. 2007 večerní setkání Křesťanské akademie, na kterém vystoupil Ing. Ivan Dejmal...

Pod tímto inspirujícím názvem se konalo 15. 5. 2007 večerní setkání Křesťanské akademie, na kterém vystoupil Ing. Ivan Dejmal, bývalý disident, bývalý ministr životního prostředí a dnes projektant specialista na ochranu přírody a krajiny, ÚSES, zahradní a krajinářskou tvorbu a také na etiku práce v kreativních oborech. Jako křesťan vyšel v pojednání o obsahu těchto pojmů a jejich vazbách logicky z křesťanského pojetí odpovědnosti lidstva a každého člověka zvlášť za zachování a ochranu Stvoření v celé pestrosti a bohatosti. Z toho, že Bůh svěřil svět člověku do péče a šetrného užívání jeho plodů. Je to pojetí environmentálnímu pohledu blízké, bez ohledu na náboženskou orientaci.

Neopomněl stručně zrekapitulovat vývoj a historický rozměr tohoto problému, vnitřní i vnější faktory, které jej ovlivňovaly a ovlivňují. Zdůraznil dějinný předěl začátku odcizení přímého vztahu mezi přírodou a člověkem na konci agrární společnosti vázané životem na obhospodařování zemědělské půdy na začátku manufakturní a později průmyslové výroby, se vznikem námezdních ekonomických vztahů mezi lidmi a odloučením majetku v podobě zástupného kapitálu - peněz od původní směny naturálních hodnot a služeb. Připomněl triádu „náboženství - kultura - civilizace“ jako faktorů ovlivňujících vztahování člověka ke Stvoření, ke světu, ke společnosti. Vysvětlil vztah odpovědnosti, vnitřních pohnutek (náboženských, morálních, získaných vírou, výchovou a vzděláním) k respektování řádu Božího a vývoje právního řádu jako vnějšího donucovacího prostředku k takovému respektu. Zodpověděl dotazy a proběhla diskuse, na kterou bohužel nezbylo dost času a ke které jsem se pokusil také přispět. Co v ní zaznít nemohlo, ale pro ateisty má stejný význam korektivu chování, jako víra pro věřící, připojuji v následujícím textu: 

I občan ateista má nad sebou autoritu, kterou by minimálně měl znát a respektovat. Je to jednak přijatý právní řád, zastřešený Ústavou České republiky, kde se mimo jiné už v Preambuli říká:

„My, občané České republiky.....odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku...jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,.....odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.....přijímáme tuto Ústavu České republiky.“

Čteme-li Ústavu a Listinu základních práv a svobod dále, nacházíme v ní mnohá ustanovení, vztahující se k tématu semináře:

Česká republika je.....demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů (omezeným přírodním zdrojem je i území obecně, resp. prostor) a ochranu přírodního bohatství. Zákonodárná moc přísluší jedině Parlamentu, tvořenému Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Schůze obou komor Parlamentu jsou veřejné, veřejnost může být z jednání vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem. Moc výkonnou představuje president republiky, vláda, ministerstva a jiné správní úřady a v mezích zákona i orgány územní samosprávy. Součástí exekutivy je i státní zastupitelství. Moc soudní vykonávají nezávislé soudy. Územní samosprávu představují obce a kraje, které jsou samostatně spravovány zastupitelstvy. Mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastních rozpočtů. Stanoví-li tak zákon, lze jim svěřit výkon státní správy (tu pak vykonávají v tzv. „přenesené působnosti“).

V „Listině základních práv a svobod“, přijaté současně s Ústavou jako součást ústavního pořádku České republiky, se dále můžeme dočíst tato poučná ustanovení:

„Federální shromáždění....pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány,....připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi....usneslo se na této Listině základních práv a svobod:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být upraveny .....pouze zákonem. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Osobní svoboda je zaručena. Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvního závazku.

Každý má právo vlastnit majetek. Dědění se zaručuje. Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČR. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (Toto je klíčové a často zapomínané ustanovení o odpovědnosti vlastníků za působení při nakládání s vlastním majetkem navenek, vůči sousedům a širší občanské komunitě v okolí!). Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Obydlí je nedotknutelné. Zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny jen je-li to....nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.

Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území státu má právo svobodně je opustit. Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodů ochrany přírody.

Svoboda myšlení, svědomí, a náboženského vyznání je zaručena, stejně jako svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření.....nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření....nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.

Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření nezbytná...pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění....nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.

Právo svobodně se sdružovat je zaručeno....Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí... Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem...je-li to nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestním činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.

Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založených Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. ....

Každý má právo na příznivé životní prostředí, na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu....Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu, orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, podmínky stanoví zákon....“

Tolik zestručněný výpis alespoň některých ustanovení, dotýkajících se tématu. Je ovšem zřejmé, že Ústava, Listina práv a svobod a navazující zákony a vyhlášky, které tvoří „světské mantinely“, ač občas používají pojmy „mravnost“, „veřejný pořádek“ a „veřejný zájem“, (které v nich ovšem nejsou blíže a přesněji specifikovány), představují jen část regulativů, kterými by se měl každý člověk řídit. Jsou to jakési krajní meze, na které slušně vychovaný, Desaterem a dalšími morálními zásadami sdílené historické zkušenosti lidstva se řídící člověk v běžném životě vůbec nenaráží a vlastně je nemusí moc znát, protože se pohybuje samozřejmě „uvnitř hřiště života“ a svým chováním se z nich nevylučuje. Takový člověk ví, že nemá jen práva, ale také povinnosti. Že se může svých práv spravedlivě dovolávat jen tehdy, když bere stejný ohled k právům jiných.

 Takovému člověku není zatěžko pochopit, že tu kromě jeho soukromých nebo skupinových zájmů existují i zájmy společné, veřejné. Že mezi veřejné zájmy patří i zájem na harmonickém funkčním a prostorovém uspořádání území ve prospěch občanské komunity, která v takovém území žije, pracuje, rekreuje se nebo ho navštěvuje za jiným účelem, využívá jeho prostor a přírodní či lidské zdroje k podnikání. Že právě územní plánování je jedním z nástrojů, které mohou a mají optimalizovat v prostoru a čase nejrůznější, často protichůdné zájmy na dalším vývoji území. Že je to právě tento nástroj, toto kolbiště zájmů, kde lze na určitou dobu dohodnout, co ze zděděného přírodního a kulturního bohatství je cenné a hodné zachování, ochrany i pro další generace, co slouží dobře svému účelu a nevadí ostatním, ale také co se v území již přežilo a nevyhovuje, takže je to třeba obnovit nebo nahradit něčím lepším. A také co v řešeném území chybí a mělo by být ve veřejném zájmu doplněno nebo co ze zájmů soukromých není v rozporu s veřejnými zájmy a lze do území umístit. Takový člověk chápe, že ani na svém majetku nemůže postavit, co chce a dělat si, co chce, že musí brát ohled na působení svých staveb a činností na okolí. Zásadu, že „svoboda jednoho začíná a končí tam, kde se dotýká svobody druhého“ nevykládá tak, že touto hranicí je hranice jeho parcel, jeho vlastnictví. Chová se tak, aby se sousedy a širší občanskou komunitou své osady, čtvrti, obce, kraje, státu a kontinentu, svého křesťansko -židovského kulturního okruhu i v globálních vztazích pokud možno vycházel co nejlépe. Měří stejně sobě jako jiným. Ctí pravidlo „Nečiň jiným, co nechceš aby jiní činili Tobě“. Jen tak lze zajistit pokojné soužití lidí na Zemi. Tyto zásady nelze násilím vnucovat jiným v jiných zemích, s jinými kulturními a náboženskými tradicemi, ale musíme je aktivně bránit ve svém prostředí a nenechat si vnutit ústupky od vlastního řádu pod pláštíkem tolerance, multikulturalismu a pacifismu.

Ivan Dejmal ovšem ve svém vystoupení správně pojmenoval jedno zásadní úskalí demokracie v takových demokratických rozhodovacích procesech - totiž většinový systém přijímání usnesení, v němž stejný hlas mají lidé vzdělaní, morální a odpovědní jako ti, kdo takovými nejsou, jako lidé lhostejní a manipulovatelní.

V diskusi zaznělo mnohé o konzumní společnosti, o zhoubném působení reklamy, o zatím jen nečetných „ostrůvcích pozitivní deviace“ ve společnosti, o tom, zda musí opravdu přijít „středně velké katastrofy“, které lidstvo sice přežije, ale konečně je to pohne k zásadnější změně chování vůči přírodě i sobě navzájem.

Svět nebyl, není a nikdy nebude ideální. S rostoucí populací lidí na Zemi (jen za můj život vzrostlo lidstvo ze 2,5 miliardy na dnešních 6,5 miliardy, tedy více než 2,5x!) se budou vyhrocovat problémy dostatku životního prostoru, potravin, pitné vody, energie a surovin pro výrobu, pro uspokojování legitimních a tím více zbytných potřeb. Je potřeba být připraven materiální i duchovní hodnoty naší civilizace nyní i v budoucnosti také chránit. Byly, jsou a budou vystaveny útokům - zjevným a na první pohled nepřátelským, jako jsou války a teror, i  tichým a erozivním, jako je migrace lidí z jiných kultur a náboženství do Evropy, USA a do Kanady, Jižní Ameriky nebo do Austrálie a na Nový Zéland a vynucování si respektu k cizím ideologiím i náboženstvím, ačkoliv samy jsou netolerantní a militantní vůči (na židovsko-křesťanských základech vyrostlé a hospodářsky zatím úspěšné) naší civilizaci. Nedělejme si iluze, že čas bojů a barbarství válek je za námi a dobře vybavenou a vyzbrojenou armádu, policii, další bezpečnostní složky a spojence nepotřebujeme. Že nepotřebujeme svou ideu, svou hrdost na dějiny vlastního národa, na příslušnost k židovsko-křesťanské a euro-americké civilizaci, jakýsi „nový patriotismus“, ochotu toto dědictví bránit. Bylo by to nezodpovědné a nebezpečné, ohrožující naši svobodu, naši zkušenost, naše vlastnictví i náš životní prostor.

Se stejnou naléhavostí je ovšem třeba uvnitř tohoto civilizačního okruhu prosazovat opravdu odpovědné chování vlastní populace, prokazovat, že je schopná seberegulace, racionálního využívání prostoru i přírodních zdrojů, v globálním kontextu chránit trvale životodárné systémy Země. Každé jiné chování by nás usvědčovalo z neschopnosti žít trvale udržitelným způsobem v souladu s přírodou, jít příkladem, jak sladit hospodářský vývoj s ochranou životního prostředí a veřejného zdraví a zpochybňovalo by náš nárok na rovnocennou a rovnoprávnou existenci s jinými společnostmi, kulturami a náboženstvími na této planetě. Pak nám pomáhej Bůh.

Považoval jsem za potřebné toto ještě doříci k obsahu večera a také poděkovat Jiřímu Nečasovi za provázení večerem a závěrečnou motlitbu. Ač jsem ateista, rozhodně mi jako člověku tolerantnímu nejen neuškodila, ale k mému překvapení mi přinesla dlouho nepoznaný pocit vyrovnání a smíření. Takže ještě jednou oběma aktérům díky.

Přečtěte si zajímavou polemiku M. Říhy k právě uděleným cenám.

V minulých dnech byla zveřejněna jména letošních oceněných Cenou Josefa Vavrouška a Cenou ministra životního prostředí. Nedá mi to, abych se k nominacím a oceněným v posledních letech nevyjádřil. Zjistil jsem, že nejen já mám výhrady k ocenění mladíka, jako je Mgr. Franc Cenou Josefa Vavrouška, když i mezi nominovanými bylo kromě nezpochybnitelného p. Hudce z Brna několik adeptů, kteří by si to byli zasloužili při srovnání svých životních zásluh nesporně víc - ať už jde o p. Štěrbu z Olomouce, Emilku Strejčkovou, D. Kvasničkovou i další. Já jsem v minulých letech opakovaně posílal nominace na obě ceny, zejména v době mého působení na MŽP, a také návrhy na ocenění Žena roku. Pokud se vzpomínám, nikdy jsem neuspěl a tak jsem toho už před lety frustrován nechal. Přitom sehnat jen potřebné podklady a informace pro zdůvodnění nominace není žádná legrace. Dokonce ani když jde o někoho, koho člověk dlouhá léta zná, nevyhne se tomu, aby požádal o doplnění údajů právě onu nominovanou osobu. Mám s tím osobní zkušenost i i z druhé strany - když mne chtěl nominovat na cosi před svou tragickou smrtí nebožtík Ing. Standa Sládek, poslal mi svůj "polotovar" zdůvodnění nominace a požádal mne, abych tam dopsal vše, co by nominaci mohlo pomoci. Ačkoliv jsme se znali a pracovali jsme spolu na stejných institucích přes 27 let (!), nakonec většina textu, díky Standově smrti ovšem nepoužitého, pocházela ode mne.

Když vidím složení komise, vyhodnocující nominace a rozhodující o Ceně J. Vavrouška, tak se takovému výběru, jakým je Mgr. Franc tím více divím. Tohle přeci nejsou žádní divousové, jako někteří v komisi pro Ropáka roku, a mohli by být objektivním tělesem, ale z nějakého důvodu nejsou. Možná to ovlivňuje politika a stranické preference, do toho nevidím a také se toho upřímně řečeno štítím, pokud tomu tak je. Tohle by měla být apolitikářská (neříkám apolitická) záležitost. To jsem jen považoval za potřebné dodat k výběru z nominovaných. Trvám ale i na tom, co jsem řekl už na předsednictvu STUŽ v úterý 5. 6. 2007, že po této republice běhají desítky dalších, zkušenějších lidí v péči o ŽP, kteří by si to zasloužili víc, než Mgr. Franc - ze členů STUŽ např. Pavel Šremer, Eva Vavroušková, Jiří Roth z Chomutova, Ivan Dejmal, Eva Rychlíková, Ing. Zdeněk Stáhlík, Ing. Marie Lafarová, Ondra Velek, mimo STUŽ např. Petr Pakosta z Hory Sv. Kateřiny, RNDr. Jan Marek a Ing. Vladimír Buřt ze Spolku přátel Jezeří a asi bych si vzpomněl i na další, s celoživotními zásluhami a ne s diskutabilními zásluhami třicátníka.

Vím, že s tím nic nenadělám, ale štve mne to a asi nejsem sám. Zařekl jsem se, že už žádné nominace podávat nikam nebudu a taky se těch předání nezúčastním, protože praxe výběru ty ceny alespoň v mých očích diskredituje. Někdo by to v těch komisích měl říci, protože to snižuje význam ocenění i těch, kdo tu cenu dostali letos i v minulosti zaslouženě.

 

V Praze 8. 6. 2007

Motto:
Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, nebo ekonom.
Kenneth Boulding

 

Dr. Pavel Nováček si dal práci s důkladným rozborem knihy Václava Klause

Úvod

Václav Klaus napsal za posledních patnáct let řadu knížek, které neumím ani nechci hodnotit. V letošním roce však napsal publikaci „Modrá, nikoli zelená planeta", která se zabývá problematikou klimatických změn a ústředním tématem této knihy je otázka „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?" Dopouští se zde mnoha chyb, omylů a také dezinterpretací.

Václav Klaus je prezidentem České republiky, a proto jeho knížka může mít na obyvatele značný vliv. Úřad prezidenta se v naší zemi těší veliké vážnosti, bez ohledu na osobu, která tento post právě zaujímá. Téma klimatických změn je navíc komplikované a složité, odborníci musí pracovat s velkou mírou nejistoty. Proto může být jednostranně napsaná kniha, jejímž autorem je prezident republiky, zavádějící, matoucí, a tím i nebezpečná. Ignorováním a bagatelizováním rozsahu a hloubky problému podrývá naši ochotu a vůli jednat. Z těchto důvodů jsem se rozhodl napsat na výše zmíněnou publikaci reakci.

Předmluva Václava Klause k jeho knize

Již na začátku předmluvy (str. 9) Klaus uvádí, že „jedna mimořádně teplá zima ... stačí k tomu, aby u některých lidí vznikla dalekosáhlá očekávání ... abychom s počasím něco, a to právě teď, udělali".

Pomiňme, že Klaus zaměňuje počasí za klima, na to už upozornil ministr životního prostředí Martin Bursík. Nikdo, pokud vím, také nevolá po tom, abychom s klimatem „právě teď" něco udělali, protože je to nesmysl. Právě teď můžeme usilovat třeba o snížení emisí skleníkových plynů, změna klimatu je vždy dlouhodobá záležitost, s velikou setrvačností.

Podle zprávy „Stav budoucnosti" (Glenn, Gordon, 2007) bylo během posledních dvanácti let jedenáct roků nejteplejších za dobu, co lidé teplotu měří a sledují. Vůbec nejteplejším byl rok 2005, ale rozhodně se nejednalo o ojedinělý výkyv.

Na str. 10 Klaus píše: „... znovu je nám vnucována jedna jediná přípustná pravda...".

Bylo by třeba upřesnit kdo a jak jedinou přípustnou pravdu vnucuje. Klaus tu navozuje dojem nebezpečí návratu k totalitě, což je trik, který zkusil již v minulosti, když „mobilisoval" proti levici, aby s ní pak uzavřel „opoziční smlouvu".

Kapitola 1: Vymezení problému

Na str. 15 Václav Klaus tvrdí: „Soudobý střet o lidskou svobodu ... začíná být veden právě pomocí těchto témat" (životního prostředí a globálního oteplování - pozn. P. N.). ... „Právě chudší země ... se stávají rukojmím environmentalistů, kteří navrhují zabrzdit lidský pokrok za nesmírnou cenu."

Hned po právu na život je svoboda tím, čeho si lidé nejvíce cení. Ale svoboda znamená také odpovědnost. Na svobodu bez odpovědnosti doplácejí především chudší země. Stoupne-li ke konci 21. století hladina oceánu např. o 0,5 - 1 m, což se reálně podle předpokladů Mezivládního panelu o  změnách klimatu (IPCC) může stát, dají se do pohybu miliony lidí v Bangladéši, nikoliv v Holandsku, které již dnes investuje do zpevňování hrází. Nebude pak právě a především svoboda těchto lidí ohrožena? Vzpomeňme, co se stalo při dělení Indie po získání nezávislosti. Z východního Pákistánu (Bangladéše) také migrovaly statisíce lidí (hinduistů) do Indie. Z této neřízené migrace se dodnes nevzpamatovala Kalkata, dřívější výstavní město britského impéria.

Na str. 20 je názorný příklad ekologické nevzdělanosti Václava Klause: „Vykácení pralesů na našem území bylo z dnešního pohledu environmentalistů jistě strašlivou ekologickou katastrofou, ale jejich nahrazení nás dnes obklopující kulturní krajinou vytvořilo krajinu jinou."

Klaus by měl ukázat jediného ekologa či environmentalistu, který tento proces považuje z dnešního pohledu za katastrofu. V raném středověku bylo naše území pokryto z 95 % lesy, dnes je to zhruba 30 %. A nikdo nevolá po návratu. Naopak, např. krajinu Bílých Karpat nebo Českomoravské vrchoviny považujeme za vyváženou, kde se dobře snoubí požadavky člověka na rozvoj s předpoklady fungování krajinných ekosystémů.

Něco jiného je kácení či vypalování tropických deštných lesů. Kvůli odlišným klimatickým podmínkám (vlhko a teplo) se biomasa rychle rozkládá a vrací zpět do oběhu, do nové vegetace. Proto je zde vrstva úrodné půdy velmi tenká (několik centimetrů) na rozdíl od mírného klimatu, kde je vrstva půdy mocná desítky centimetrů až několik metrů. U nás je tedy možné lesy po vykácení obnovovat „do nekonečna", v tropech jsou ztráty nevratné.

Na str. 27 Klaus kritizuje předsedu Strany zelených Martina Bursíka. Nemám zapotřebí Bursíka obhajovat, protože by to zvládl sám, kdyby mu to stálo za to. Nicméně na konci strany přichází nikoliv omyl, ale lež Václava Klause. „V postojích těchto lidí (myšlen nejspíše Martin Bursík a environmentalisté obecně - pozn. P.N.) je mimo jiné zcela ignorováno téměř neuvěřitelné zlepšení životního prostředí, ke kterému u nás došlo po roce 1989."

Bylo by třeba poukázat na alespoň jednoho ekologa či environmentalistu, který zlepšení popírá, jinak je to prostě lež. Naopak Klaus nechce nebo neumí rozlišit velmi podstatnou věc. V životním prostředí se odehrávají jednak primární jevy, které jsou zřejmé, měřitelné a působí ihned, bez zpoždění. To jsou třeba emise oxidů síry, které u nás poklesly během 90. let o zhruba 90 %. Nebo je to kvalita vody v našich tocích, která se také výrazně zlepšila. Ale existují také sekundární jevy, které působí skrytě, jsou těžko měřitelné a působí se zpožděním. Je to např. narušení hydrologického cyklu krajiny v důsledku špatného zemědělského hospodaření a poškození lesních porostů v minulosti. Pak třeba během vydatných srážek půda nezadrží zdaleka tolik vody, kolik by mohla a měla. Jedním z důsledků jsou povodně.

Nebo narušení ozónové vrstvy. Freony se už nepoužívají, ale protože do stratosféry, kde reagují s ozónem a ničí jej, stoupají desítky let, je narušení ozónové vrstvy stále problém.

Dalším příkladem by mohla být třeba kumulace cizorodých látek v lidském organismu, klimatické změny atd. Zde často situace stagnuje nebo se dokonce zhoršuje, a proto environmentalisté zatím „nezavřeli krám".

Kapitola 2: Zdroje, jejich vyčerpatelnost a nezastupitelná úloha cen

 

Na str. 42 dole zmiňuje Klaus první zprávu Římskému klubu „Limity růstu": „Římský klub prý nakonec sám veřejně prohlásil, že závěry této knihy sice nejsou správné, ale že to koneckonců nevadí, protože záměrně matou veřejnost, aby probudily zájem. To, že nesprávnost nevadí, je přímo symbolické a nemělo by být zapomenuto. Není to poprvé ani naposledy, kdy k prosazování svých záměrů používají environmentalisté libovolné metody."

Je to poněkud jinak. „Limity růstu", publikované v roce 1972, na základě počítačového modelu ukázaly, že exponenciální růst (spotřeba surovin, energie, nárůst počtu obyvatel, znečištění životního prostředí atd.) není dlouhodobě udržitelný a pokud tyto trendy včas nezměníme, přijde dříve či později kolaps. Jinak řečeno, v prostorově konečném systému, jakým biosféra je, není možný nekonečný růst.

Autoři se zmýlili v předpovědi konkrétního data vyčerpání jednotlivých zdrojů, což také přiznali. Např. ropa měla být vyčerpána při zachování trendů za 31 let, tedy v roce 2003. Rok po publikování zprávy ale nastala ropná krize, začalo se více šetřit, vyvinuly se nové, dokonalejší technologie (např. v automobilismu), našla se nová naleziště, jsme schopni těžit z větších hloubek a podobně. Ropa tedy zatím vyčerpána není, ale to nic nemění na tom, že jde o vyčerpatelný zdroj a je třeba se s předstihem na konec ropné éry připravit.

Na straně 46 uvádí Klaus slavnou sázku Simona a Ehrlicha (autora knihy „The Population Bomb"). Simon a Ehrlich se v roce 1980 vsadili, zda budou za deset let přírodní zdroje vzácnější, nebo méně vzácné, přesněji, zda jejich ceny se zvýší, nebo sníží. Vybrali si pět kovů a po deseti letech Simon jasně vyhrál. Je to výborná ukázka toho, že by environmentalisté opravdu měli být obezřetní, co se týče nejrůznějších katastrofických předpovědí a zvláště, co se týče určování konkrétních dat. Nicméně vítězství Simona by nás nemělo vést ke slepé víře, že zdroje nikdy problémem nebudou. Řada odborníků předpovídá ropný zlom celosvětově za  8 - 15 let. Největší optimisté pak za 30 - 35 let. Ať už to bude 8 nebo 35 let, je to čas, který máme k dispozici k tomu, aby se transformace společnosti a přechod na nové zdroje odehrály evolučně (řízeně), a ne revolučně (chaoticky).

Na str. 49 Klaus uvádí: „Nejsou žádné bez člověka existující zdroje a ...není žádná bez cen definovaná „potřeba" zdrojů. Každý zdroj má svou cenu... Díky konkrétní ceně „vzniká" jistá nabídka zdrojů ... a stejně tak díky ceně vzniká určitá poptávka."

Jako akademická rozprava to zní zajímavě, ale tak jednoduché to vždy není. V Latinské Americe nemá 75 milionů lidí přístup k nezávadné pitné vodě a 116 milionů nemá přístup k hygienickým zařízením. V Bolívii byl pokus privatizovat dodávky vody pro obyvatele. Soukromá společnost si naúčtovala 450 USD poplatek za připojení k vodovodní síti v zemi, kde průměrný měsíční plat je 55 USD. To způsobilo politickou nestabilitu. Tato víra v „trh bez přívlastků" je jedním z důvodů, proč se v Latinské Americe dostávají k moci levicoví populisté, jako konkrétně v Bolívii Morales.

Kapitola 3: Efekt bohatství a technického pokroku

Na str. 55 předvádí Klaus ukázku egoismu rozpínajícího se napříč generacemi: „Poměrně jasnou a jednoduchou se mi zdá být debata o pravděpodobném - nepochybně dnes pro nás téměř nepředstavitelném - bohatství budoucí společnosti a z ní vyplývající závěr, že bychom my dnes různé zásadní věci za generace budoucí řešit neměli."

Ekonomu Klausovi by se předpokládám nelíbilo, kdyby rabující dav chudých vyplenil třeba naši ambasádu někde v Africe s tím, že je to tak správné, ať platí bohatší. Téhož se dopouští ve vztahu mezi generacemi: budoucí generace budou jistě bohatší (i když ani to není zcela jisté), a tak nevadí, že jim odkážeme vyhořelé jaderné palivo z našich elektráren, vyčerpané zásoby fosilních paliv, zdevastované regiony apod. Oni si už nějak poradí. Vždyť přece budou bohatí a technika všemocná.

Na str. 60 si V. Klaus vypůjčuje myšlenku Williama Nordhause (citace však není uvedena). Píše: „Dnes ve vyspělém světě zemědělství a lesnictví obvykle nevytváří více než 3 % celkového národního produktu. Ostatní odvětví ale klimatickými změnami významně ovlivněny nejsou." (W. Nordhaus proslul výrokem, že globální oteplování bude mít na ekonomiku USA zcela zanedbatelný vliv, neboť v podstatě jen zemědělství je citlivé na klima, přičemž zemědělství představuje pouhá 3 % HNP.)

Pomiňme, že jen v nejvyspělejších zemích zemědělství představuje 3 - 5 % HNP, v ostatních, méně rozvinutých zemích, je to podstatně jinak. Pomiňme také, že západní země dovážejí část zemědělské produkce z méně rozvinutých zemí, a pomiňme i to, že nejvýznamnější hospodářské odvětví, turistický ruch, bude klimatickými změnami dotčen velmi významně.

Na Nordhause reagoval Herman Daly (bývalý ekonom Světové banky, později profesor ekonomie na Marylandské univerzitě): „Zkrátka, naživu jsme údajně nikoliv díky semenům, půdě, slunci a dešti jako takovým, nýbrž jen díky hodnotě, kterou semenům, půdě, slunečnímu svitu a dešti propůjčuje práce a kapitál. Jenže co když přijdou roky katastrofální neúrody a s nimi nedostatek potravin a hlad? Nevyšplhají se pak v důsledku enormně zvýšené poptávky ceny potravin do takové výše, že namísto tří procentních bodů HNP budou zemědělské produkty tvořit třeba i 90 % HNP?"

V. Klaus si zde zkrátka „naběhl", když přijal hru na žonglování s čísly bez  respektování širších souvislostí.

Kapitola 4: Diskontování a časové preference

Na str. 74 dává Klaus jednoduchý příklad diskontování: „Půjčí-li si někdo 1000 Kč, a je-li úrok 6%, už na konci prvního období má člověk z původní půjčky jenom 940 Kč." A pokračuje citátem D. Třísky: „Pro salónního intelektuála (nemyslím, že by environmentalisté byli typičtí salónní intelektuálové, ale nevadí - pozn. P.N.) jsou tyto úvahy příliš „monetární". ... Kdyby náhodou svůj odpor překonali, pak by stačilo, aby dosadili za stokorunu své vážné ekologické téma, a aby roční časový horizont nahradili několika desítkami mezi-generačních let.  Možná by si pak o něco lépe uvědomili, že my dnes můžeme některé věci hodnotit jinak než my za třicet let, už ani nemluvě o tom, že faktickými hodnotiteli již nemusíme být my, ale ti, kdo přijdou po nás."

To je hezký příklad a dá se říci i trochu jinak. Když si půjčím 1000 Kč na 6 % úrok, je jasné, že budu muset 1000 Kč jednou vrátit a k tomu navíc ještě 60 Kč za první rok (resp. 6 % z celkové částky za každý rok). Pokud bych si vzal třeba 2 milióny Kč jako hypotéku na dům, musím počítat s tím, že celkem bance splatím ne dva, ale řekněme tři milióny. Pokud deset nebo dvacet let nebudu splácet, úroky mi narostou do netušených výšek. A přesně toto mi při osobním setkání dával za příklad Matthis Wackernagel při debatě o ekologické stopě: „Že jsme překročili  ekologickou kapacitu území, ještě nemusí být tragické. Je to jako půjčka na dům, ve kterém chceme bydlet a vybavit si jej. Jen si musíme být vědomi, že dříve nebo později budeme tuto půjčku splácet. A čím později, tím to bude pro nás nebo pro naše děti dražší a bolestivější."

S diskontováním je ještě jedna potíž - kdo a jak stanoví její míru. Klaus zmiňuje W. Nordhause (str. 77), který po pečlivém studiu Sternovy zprávy (o klimatických změnách - pozn. P.N.) dochází k závěru, že důvodem odlišných výsledků jsou Sternovy „extrémní předpoklady o diskontování. ... Sternova práce v podstatě považuje společenskou diskontní míru za blízkou nule. To enormně zvětšuje důsledky dnešních rozhodnutí na velmi vzdálenou budoucnost".

Vida, ono je to tak trochu hádání z křišťálové koule. Pokud se nám výsledky něčí zprávy nehodí, označíme prostě předpoklady o diskontování za „extrémní". Jenže kdo stanoví správnou diskontní míru?

Kapitola 5: Analýza nákladů a výnosů, nebo absolutismus principu opatrnosti?

Klaus se zde pouští (kromě jiného) do diskuse o energiích. Na str. 86 tvrdí: „Na rozdíl od užívání uhlí, plynu a ropy je podle environmentalistů vždy (a vlastně automaticky) daleko lepší např. geotermální energie, protože je podle nich nevyčerpatelná. ... Je více než zřejmé, že získat ji je extrémně nákladné. Samozřejmě při dnešní technologii, ale oni ji chtějí už dnes, bez ohledu na náklady a ceny."

Nechci se dopouštět osobních invektiv, ale musím tento výrok označit buď za zlý, nebo hloupý. Není pravda, že používání geotermální energie (či jiných alternativních zdrojů) je „vždy a vlastně automaticky" lepší než užívání uhlí, plynu a ropy.

Herman Daly (1989) výstižně formuloval tři základní principy pro dlouhodobě udržitelné užívání přírodních zdrojů:

1. Míra užívání neobnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru, jakou budou rozvíjeny substitující obnovitelné zdroje.
2. Míra užívání obnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru jejich regenerace.
3. Míra emisí škodlivin do životního prostředí nedosáhne hranice asimilačních schopností prostředí.

Klaus také není ochoten rozlišovat vhodnost využití jednotlivých alternativních zdrojů podle místních podmínek. Žádný environmentalista samozřejmě netvrdí, že geotermální energie je „vždy" lepší. Je velmi perspektivní na Islandu, nikoliv u nás. Využití biomasy je zase perspektivnější u nás, nikoliv na Islandu. A nechceme samozřejmě alternativní zdroje energie „už dnes, bez ohledu na náklady a ceny". Chceme, aby se tyto zdroje postupně rozvíjely a nahrazovaly konvenční, neobnovitelné a vyčerpatelné zdroje. Chceme, aby se i u nás více investovalo do technologií, které budou účinnější, konkurenceschopnější, a tím i do budoucna levnější.

Lidstvo spotřebovalo po 2. světové válce více přírodních zdrojů než za celou předcházející historii. Povzbudivé je, že nejrychleji rostoucím energetickým zdrojem v současnosti je ve světě větrná energie, její produkce se mezi lety 1998 - 2002 ztrojnásobila. Očekává se, že produkce obnovitelných zdrojů energie poroste v průběhu příštích dvaceti let o 12 % ročně. (Glenn, Gordon, 2003)

Na str. 87 vidíme ukázku Klausova jednorozměrného vnímání světa: „Stejně tak nechtějí (environmentalisté - pozn. P.N.) přiznat, že přírodu ničí nejen uhelné elektrány, ale i elektrárny vodní. O tom, jak ničí říční ekosystémy, by v Asuánu na Nilu, v Číně na Žluté řece nebo v brazilské Iguacu mohli leccos vyprávět."

Vyprávět by mohli především v Rusku, kde si v dobách Sovětského svazu budováním velkých přehrad zatopili 190 měst, 5 000 vesnic a tisíce historických a kulturních památek. Jde o to rozlišovat (stejně jako třeba u geotermálních zdrojů), kde jsou vhodné podmínky pro stavbu a využití vodního zdroje, a kde ne. A pak jde také o měřítko, které musí být přiměřené místním podmínkám. Vodní přehrady v Norsku nebo v kanadském Quebecu nejsou obvykle problém, nebo jde o přijatelný kompromis mezi zájmy lidské společnosti a zájmy ochrany přírody. Přehrada „Tři soutěsky" (Three Gorges Water Dam) v Číně je něco jiného.

Na str. 87 dole: „Pálit biomasu (jako nedávný rostlinný produkt) je podle logiky environmentalistů považováno za dobré, ale pálit uhlí (jako „dávný" rostlinný produkt) za špatné. Proč? To také nedává žádný smysl. Pálení biomasy navíc jistě také produkuje CO₂.

Proč se o tom vůbec nemluví?"

Rád vysvětlím, i když jde o elementární věc. Biomasa vyroste (obnovuje se) v našich podmínkách každý rok. Naproti tomu fosilní paliva vznikala stovky miliónů let za specifických podmínek, od prvohor až po třetihory, postupně. Pálením fosilních paliv vlastně spotřebováváme „energetickou konzervu", která umožnila nástup industriální éry před zhruba 250 lety.

Tím, jak pálíme fosilní paliva, uvolňujeme do ovzduší uhlík (resp. oxid uhličitý), který se v těchto palivech postupně kumuloval po desítky a stovky miliónů let. My jej do atmosféry uvolníme během několika desetiletí. Naproti tomu biomasa, která roste dnes, při procesu fotosyntézy spotřebovává CO₂ a „vydechuje" kyslík. Při spálení biomasy naopak kyslík spotřebováváme a uvolňujeme uhlík (resp. CO₂), ale „nula od nuly pojde", bilance uhlíku je vyrovnaná.

Příklad „hraní si se statistickými čísly" můžeme vidět, když V. Klaus cituje Lomborga: „I přes regulaci pesticidů dochází v USA ročně zhruba k dvaceti úmrtím na rakovinu z důvodu jejich reziduí v potravinách. Plně zakázat pesticidy tedy zachrání 20 lidských životů ročně. Zvýšení nákladů na pěstování ovoce a zeleniny (bez pesticidů) zvýší jejich ceny a sníží jejich spotřebu minimálně o 10 - 15 % s odhadem, že to zvýší počet úmrtí na rakovinu o 26 000 ročně."

Jak dospěl Lomborg k poklesu ovoce a zeleniny o 10 - 15 % při zákazu pesticidů? A hlavně, jak přišel na to, že při tomto poklesu zahyne 26 000 lidí ročně? Navíc, pokud vím, ani u nás, ani v USA není žádný velký tlak na zakázání pesticidů (možná s výjimkou některých konkrétních druhů). Kdo chce dnes produkty úplně čisté od chemických prostředků, jde k biozemědělci nebo do bioobchodu, kde zaplatí víc. Ale většina zemědělství je a bude konvenční, které připouští rozumnou míru používání průmyslových hnojiv i chemických ochranných prostředků - pesticidů.

Další ukázka žonglování s čísly je v následujícím odstavci: „Odhady říkají, že ve Velké Británii může být kolem roku 2050 o 2000 úmrtí ročně z vedra více. Současně je odhadováno, že bude o 20 000 úmrtí z chladu méně."

Jak se k těmto odhadům došlo? Navíc změny klimatu nejsou rozhodně jen o úmrtí z veder. Pracujeme s velkou mírou nejistoty a v důsledku globálního oteplení může dojít, paradoxně, ve Velké Británii k velkému ochlazení. Pokud roztaje arktický ledovec a bude dále tát grónský ledovec, salinita (obsah soli) Severního ledového oceánu se sníží. To může způsobit odklon teplého Golfského proudu od Evropy. Pak by se klimaticky Velká Británie dostala zhruba na úroveň Skandinávie. Nikdo neví, jestli se to stane, ale jde o reálnou možnost. Podle zprávy „Stav budoucnosti" (Glenn, Gordon, 2007) již byly zaznamenány změny termohalinní cirkulace v Atlantickém oceánu.

Kapitola 6: Jak je to s globálním oteplováním v realitě?

Na str. 98 cituje Klaus V. Motla: „Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím ... je běžně vyhrožováno ... a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře. Pokud někdo přece jen k nepohodlným závěrům dospěje, jeho články nejsou otištěny. Mezi články, které otištěny jsou, se znovu vybírá podle ideologického klíče."

Klaus uvádí, že L. Motl je český fyzik pracující na Harvardově univerzitě. Takové prostředí určitě na Harvardu a jiných univerzitách v USA, ani v Evropě, ani v České republice není. Dílčí křivda se samozřejmě může stát, ale kdo takto vykresluje situaci na akademických pracovištích v demokratických a svobodných zemích jako trvalou, prostě nemluví pravdu.

Na str. 120 Klaus asi koketuje se žánrem sci-fi, když cituje L. Motla: „K oteplování dochází nejen na Zemi, ale také na Marsu, Jupiteru, Saturnu, dokonce i na Plutu!"

Domysleli pánové Motl nebo Klaus, jak daleko je Pluto, které už není ani označováno za planetu, od Slunce? Chtělo by to doložit informací, kdo a jak k takovému poznání dospěl. A i kdyby to byla pravda, navrhoval bych „zůstat nohama na Zemi" a řešit klimatické změny zde, ne změny teplot na Marsu, Saturnu či Plutu.

Na str. 120 Klaus tuto kapitolu uzavírá slovy: „Teorie globálního oteplování a hypotéza o jeho příčinách ... je možná špatná, možná i bezcenná, ale v každém případě je velmi nebezpečná."

Klaus tedy navrhuje nedělat nic a čekat, co přijde, jak uvidíme v následující kapitole. Na tento přístup se dá vztáhnout výrok Winstona Churchilla z roku 1936, který kritizoval vládu za neschopnost připravovat se na možný Hitlerův útok: „Pokračují v tomto podivném paradoxu, rozhodnuti k nerozhodnosti, odhodláni k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjní ve své váhavosti, pevní v rozbředlosti, silní v bezmoci. ... Blíží se konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování. Namísto toho vstupujeme do období důsledků."

Kapitola 7: Co dělat?

Klaus začíná slovy: „První a vlastně jedinou rozumnou odpovědí na otázku, která je v názvu této závěrečné kapitoly, je: nic, respektive nic zvláštního."

Klaus navrhuje bagatelizaci a ignorování problému, což je nakonec patrno z celé jeho knížky. Absence aktivity ovšem neznamená, že nepříznivé trendy zmizí.

Pro ty, kteří Klausův postoj nesdílejí, ale domnívají se, že sami nic nezmohou, může být inspirativní výrok E. Burkeho: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné."

Str. 133 a 134: Na závěr kapitoly i celé knížky V. Klaus cituje sám sebe (knihu „Nemám rád katastrofické scénáře"): „V naší poněkud nepřehledné době chci šířit optimismus, sebedůvěru, víru ve vlastní síly jednotlivce i v naší „kolektivní" schopnost nalézt východisko, nalézt pozitivní řešení."

Vůli k hledání pozitivních alternativ mohou podlomit katastrofické scénáře (pokud se alespoň nepokusí nějaké východisko nalézt) stejně jako laciný optimismus, zbytnělá sebedůvěra a pýcha rozumu.

Americký futurolog Alvin Toffler napsal, že naše civilizace postavila své chápání pokroku na třech idejích, které nás dovedly ke krizi:

1. vykořisťování přírody a vláda nad ní jsou správné;
2. lidé jsou vrcholným výtvorem evoluce, princip přirozeného výběru (Darwin) se přenáší i do společenského chápání („nejbohatší a nejmocnější jsou i nejschopnější a nejzasloužilejší");
3. dějiny nezvratně směřují k lepšímu životu lidstva.

„Modrá, nikoli zelená planeta" je ukázkou takového myšlení.

Závěr

Knížka Václava Klause vyšla před půl rokem v květnu. Mohlo by se zdát, že dělat její podrobný rozbor z environmentálního pohledu je již zbytečné, ale bohužel tomu tak není. Klaus nevynechá jedinou příležitost aby poučoval o svých názorech nás i svět. Kdyby byl řadovým občanem, bylo by mi to celkem jedno. Klaus není první ani poslední, kdo si myslí, že rozumí všemu, a přitom je ekologicky nevzdělaný.

24. září tohoto roku vystoupí Václav Klaus s projevem v Organizaci spojených národů, kde „postaví do správného světla mýty o globálním oteplování", jak sám tvrdí. Americký Heartland Institute (sponzorovaný firmami jako Exxon Mobil, General Motors či Philip Morris) si zvolil Klause za tvář své mediální kampaně zaměřené proti stoupencům boje s globálním oteplováním. Klaus se jistě velmi těší na svých pět minut slávy (tolik bude jeho projev v předvečer 62. zasedání Valného shromáždění OSN trvat) a příležitost zviditelnit se za oceánem si nenechá ujít: „Tam se sejdou samí ti Goreové, takže budou šokováni, že tam omylem pozvali i mě. A já tam vystoupím s velmi razantním projevem."

Místopředseda vlády a ministr životního prostředí Martin Bursík se obrátil na V. Klause v otevřeném dopise, kde mu doporučil respektovat stanoviska vlády České republiky i Evropské unie o změnách klimatu. Upozornil jej také, že jeho projev nás může připravit o hlasy ostrovních států (ohrožených bytostně klimatickými změnami) při naší kandidatuře na místo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN na léta 2008 - 2009. Klaus odpověděl, že „představy o možnosti centrálně řídit vývoj klimatu na zemi nepovažuji za realistické a cíle v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, které jsou navrhovány, přijímány a prosazovány, nepovažuji za realizovatelné a už vůbec ne za potřebné".

Co k tomu říci? Klaus se na půdě OSN chystá popírat, resp. bagatelizovat existenci problému klimatických změn, a bude tak v rozporu se stanoviskem české vlády a Evropské unie. Protože není soukromá osoba, ale prezident, udělá nám ostudu a dost možná vážně poškodí zájmy České republiky.

    

V Olomouci, 17. září 2007                                                        Pavel Nováček

                                                                                          (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.)

Nezkrácený text rozboru P. Nováčku ve formátu pdf

Text vystoupení na konferenci o udržitelném rozvoji Ústeckého kraje v Ústí n. L. 19. 9. 2007

Vážené dámy, vážení pánové,

vážím si příležitosti vystoupit na této konferenci a děkuji pořadatelům za pozvání. Zabývá se tématem a krajem, kde jsem se narodil, prožil dětství a studia, který mne zajímal po celý profesionální život, i když jsem jej v roce 1989 opustil. V období 1968 - 1978 jsem působil na úseku územního plánování a péče o životní prostředí v okrese Děčín, v období 1978 - 1989 na Severočeském KNV v Ústí n.L., takže si troufám říci, že jsem pamětníkem stavu a vývoje těchto území v sociálně-ekonomické i v environmentální sféře i reflexe tohoto stavu a vývoje v činnosti orgánů veřejné správy v kraji před listopadem 1989. Z pozice náměstka ministra životního prostředí ČR v letech 1990-1992, výrobního náměstka ředitele Terplanu Praha, který zpracovával v letech 1992 - 2000 ÚPD pro tento kraj, v pozici člena STUŽ a Spolku přátel Jezeří a od roku 2000 do roku 2004 znovu jako pracovník MŽP jsem tuto lásku a tematiku neopustil dodnes, i když od roku 2004 pracuji pro veřejnou správu hlavního města Prahy. Z této pozice pamětníka integrujícího pohledy veřejné správy, nevládek i veřejnosti mohu říci, že kořeny snah po změně neblahého trendu, načatého v sociálně-ekonomickém profilu kraje a ve vývoji životního prostředí po 2. světové válce, spočívajícího v orientaci na rychlé rozšiřování hutního, chemického a těžkého strojírenského průmyslu, energetiky a s ní spojené velkolomové povrchové těžby hnědého uhlí jsem zaznamenal v malé skupince zasvěcených již počátkem 70. let 20. století mezi lékaři, hygieniky, přírodovědci, architekty -územními plánovači a dalšími odborníky pracujícími právě pro územní plánování. První varování, že extenzivní pojetí rozvoje, zaměřeného na růst kvantitativních ukazatelů výroby, je v kontextu změněné ekonomické základny v tehdejším Severočeském kraji cestou nesprávným směrem, totiž přicházely od hygieniků, obvodních a dětských lékařů, porodníků, z plicních a onkologických oddělení nemocnic, ale také od lesníků, botaniků, zemědělců....a pak se postupně v 70. a 80. letech připojovaly další a další profese, protože zhoršující se (deformovaná) nabídka pracovních příležitostí, sociální složení obyvatel, životní prostředí, to vše vedlo zpětně k rozvratu i v ekonomické a sociální sféře. Lidé začali z kraje utíkat, přestože fungoval masivní nábor, probíhala masivní bytová výstavba. Odpovědné politické orgány a orgány veřejné správy namísto odstraňování příčin prosazovaly různé kompenzační „náplasti“ ke stabilizaci obyvatel, nebo spíše pracovních sil. Starší z nás si pamatují tzv. „pohřebné“, tedy 2000.- Kč ročního příspěvku státu těm, kdo v tzv. „postižených oblastech“ v kraji vydrželi 10 a více let. A krajští, okresní a lokální funkcionáři namísto ozdravení ekonomické struktury kraje, respektování určitých limitů růstu a kvality životního prostředí se prali o to, aby bylo i jejich správní území zařazeno do těchto „postižených oblastí“ a „jejich lidi“ tak také získali nárok na tyto almužny!

Změna poměrů po listopadu 1989 byla jedinečnou příležitostí ke zvratu. Po nástupu na nově vzniklé MŽP jsme ve spolupráci s novým vedením kraje, ale také s nově vytvořeným „Ekofórem pánevní oblasti Svč. kraje“ začali zpracovávat „Program ozdravění pánevní oblasti Svč. kraje“ pro českou i federální vládu. Ten zakotvoval odstavení nejstarších elektrárenských bloků a odsíření těch uhelných elektráren v kraji, které zůstanou v provozu, do 8 let, zrychlení tempa rekultivací krajiny po těžbě a ukládání elektrárenských popílků, opatření na postupné ozdravení a novou výsadbu zničených lesů na Krušných horách, regeneraci sídelní struktury, dopravní a technické infrastruktury a další opatření zaměřená na příčiny úpadku a ztráty atraktivity kraje. Z projednání tohoto materiálu v obou vládách vzešel i úkol stanovit územní ekologické limity těžby jako nepřekročitelné hranice, za kterými je ve veřejném zájmu chráněno dosud těžbou nezlikvidované torzo městského a venkovského osídlení, ale i zachované segmenty původní přírody a krajiny, které mohou tvořit „kostru“ nové rekultivované krajiny po těžbě, součást obnoveného územního systému ekologické stability krajiny, její obnovené biodiverzity, funkčnosti, obyvatelnosti i krásy. Dnes se v šarvátkách mezi MUS a obcemi na tento stejně důležitý veřejný zájem často zapomíná, ale nemělo by se.

Současně se v různých koncepčních dokumentech rozvoje kraje začalo objevovat už od začátku 90. let minulého století čím dále důrazněji téma a potřeba začít měnit ekonomickou strukturu kraje. Využít období, než těžba v povrchových dolech dospěje ke stanoveným územním ekologickým limitům jednak k vývoji technologií těžby, nedevastujících tolik povrch a dovolujících tedy v určitých geologicky vhodných podmínkách vytěžit bez devastujících účinků určité zásoby uhlí i za limity. Hlavně ale podporovat a obnovit všechny konkurenceschopné tradiční výroby a potenciály tohoto území, nevázané přímo a ve velkém na těžbu, energetiku, s vyšším zhodnocením surovinových a energetických vstupů, s vyšším podílem duševní práce na ceně produkce, a samozřejmě i obory zcela nové, které přinášejí moderní sofistikované produkty nebo v kraji zoufale chybějící služby, přitáhnou vzdělané vrstvy produktivního obyvatelstva a podnikatelské subjekty. Ozdravení životního prostředí pro to je nutnou, i když nikoliv jedinou a postačující podmínkou. Mluvilo se o nezbytné přeorientaci z onoho těžkopádného a životní prostředí ničícího modelu hospodářství, vnuceného do kraje po roce 1948, alespoň zčásti zpět k textilnímu, sklářskému, keramickému, potravinářskému, přesnému strojírenskému a elektrotechnickému průmyslu, od těžké chemie ke kvalifikované chemii, farmaceutickému a kosmetickému průmyslu navazujícího na pěstování léčivek na půdě díky kontaminaci nevhodné pro pěstování plodin vstupujících do potravinového řetězce, o obnově zemědělských farem na zemědělsky rekultivovaných územích, o obnově vodního režimu v krajině a lesního hospodářství jako rovnocennou součást masivních rekultivací, které zaměstnají po nezbytnou dobu pracovníky i mechanismy uvolňované z utlumované těžby. Předpokládalo se, že bývalou slávu obnoví zdejší lázeňství, s obnovou památek, měst i vesnic, rekreačních zařízení a ploch se zvýší znovu atraktivita území pro cestovní ruch. V nových podmínkách pluralitní demokracie a tržního hospodářství to vše už ovšem nemůže zařídit stát. Ten může financovat nebo spolufinancovat jen opatření ve veřejném zájmu, která nejsou atraktivní jako předmět podnikání pro soukromý sektor a u kterých je státní intervence přípustná podle legislativy pro výkon státní správy i vůle samosprávných orgánů. Pro ostatní aktivity jde o příležitost pro podnikatelskou sféru, kterou stát má podporovat jen vytvářením příznivého podnikatelského prostředí, příp. přípustnou přímou nebo nepřímou finanční podporou např.v daňovém systému, v pojetí odpisů atd. Ze státních institucí se tak těžiště nezbytných aktivit vedoucích k naznačenému ozdravění proto přesunulo už dávno na samosprávy obcí a kraje, na podnikatelskou sféru, na občany, občanská sdružení, kterým má stát sice co nejvíce pomáhat, ale jejichž aktivitu již nemůže suplovat. Jsem přesvědčen, že teprve tady se ukázalo, jak devastující byla minulá čtyřicetiletá éra „reálného socialismu“ nejen na ekonomickou strukturu a životní prostředí kraje, ale i na psychologii obyvatel a pracovníků, na morálku.

Těch čtyřicet let odnaučilo mnohé lidi samostatně a tvořivě myslet, podnikat v původním etickém slova smyslu „poskytovat na trhu žádané užitečné produkty nebo služby za pokrytí nákladů a přiměřený zisk“. Odnaučila samostatnosti, zodpovědnosti sama za sebe i vůči spoluobčanům a životnímu prostředí, schopnosti přijmout a nést zdravá podnikatelská rizika, ale také nehazardovat s majetkem, kapitálem, stabilitou firem, neokrádat se navzájem. V období od roku 1990 se naplnila do značné míry ta část ozdravných opatření, která byla v gesci státu a státních institucí. Obrovský a nedoceněný skok učinila v kraji i jinde energetika, která dokázala za oněch fantasticky krátkých 8 let proinvestovat miliardy na útlumu a odsíření elektráren. Pomohla k tomu i dostavba a zprovoznění JE Temelín, jakkoliv se to mnohým ekologickým aktivistům jeví jako další „vada na kráse“ energetiky. S ostatním ekonomickým profilem je to horší. Působí tu obrovská setrvačnost a životnost starých návyků a předsudků, starých technologií, starých stavebních fondů. Nová ekonomická struktura, žádoucí modernizace a tercializace probíhá pomaleji, než by bylo třeba. Rychlejšímu rozvoji neprospívá zanedbanost dopravní a technické infrastruktury, ale i pohodlná a zdánlivě jednoduchá orientace na jistoty toho minulého, doznívajícího a neperspektivního ve stávajícím rozsahu a pojetí, jako je třeba právě další povrchová devastující těžba uhlí. Strach z nového, strach z nezaměstnanosti a neschopnost pochopit neudržitelnost a neperspektivnost dosavadního pojetí hospodaření v území se pak spojuje s touhou po zisku bezskrupulózních „takypodnikatelů“, kteří jsou schopní území kraje a jeho zdroje využít a pak jako již nepotřebné odhodit. Vydělat co se dá a odstěhovat se i se svým podnikáním jinam, pokud v něm vůbec kdy žili. To ovšem nemohou ani nechtějí udělat všichni. Na rozdíl od první generace dosídlenců po odsunu Sudetských Němců dnešní obyvatelé už zde zapustili kořeny a mají ke kraji opět lokálně patriotický vztah jako ke svému domovu. Ti by si neměli nechat takové aktivity líbit a také už aktivně vystupují proti pokračování devastace právě třeba bojem o zachování limitů u VČSA, Černic, Horního Jiřetína, Litvínova a jižních svahů Krušných hor, u lomu Bílina pak sídel na západ a severozápad od stanoveného limitu. Je to aktivní obrana, ale pořád jen obrana. K potřebným změnám je ovšem potřeba obrazně řečeno přejít z obrany do útoku a začít aktivně přispívat k oné tvorbě nového ekonomického profilu a nových pracovních příležitostí v jiných oborech, než v těch dosud převažujících. Je k tomu potřeba odvaha k podnikání nebo alespoň odložení zažrané závisti vůči lidem, kteří na sebe berou podnikatelskou zodpovědnost a riziko a za to jsou lépe honorováni, než pracovníci pracující pod cizím vedením ve mzdě. Je třeba cílevědomě a intenzivně bojovat s mentalitou natahování ruky namísto přiložení ruky k dílu. Práce na tomto je v Ústeckém kraji jako na kostele, jak se říká. Nezaměstnanost nehrozí na desítky let dopředu, začne-li se opravdu s tím, co jsem se snažil naznačit a přestane-li se lpět na uchování a dotování stávající dlouhodobě neudržitelné struktury, založené na čerpání uhlí jako neobnovitelného zdroje, který tak jako tak jednou dojde.

A úloha orgánů veřejné správy v nových podmínkách? Kromě již zmíněného vytváření příznivého prostředí pro užitečné a dlouhodobě udržitelné podnikatelské aktivity a řádného výkonu svěřených správních činností, kromě zajišťování chodu podřízených organizací nevýdělečné sféry je to podle mého názoru především vytvoření, naplňování a periodická aktualizace nějaké dlouhodobé vize, jakým chce kraj být, čím se chce živit, co představuje dlouhodobé zájmy jeho občanské komunity. Taková vize by měla být jakýmsi majákem pro všechny volené funkcionářa a úředníky veřejné správy, měla by svým návrhovým horizontem přesahovat jedno funkční období volených orgánů, krátkodobé a dílčí, skupinové zájmy v zájmu dlouhodobém a skutečně „veřejném“, tedy společném pro všechny příslušníky tamní občanské komunity. Jí by měly být poměřovány všechny impulsy pro změny v území; zda jsou s ní v souladu, přispívají k jejímu naplňování nebo naopak v souladu nejsou či dokonce její uskutečnění brání, vzdalují. Takové by pak měly být ve veřejném zájmu odmítnuty.

Krajský úřad Ústeckého kraje má nebo připravuje několik dokumentů, které by na takovou dlouhodobou vizi mohly aspirovat. Má Strategii udržitelného rozvoje Ústeckého kraje vč. SEA, má schválený Územní plán VÚC SHP ve znění 2. změn a doplňků, má koncept nového územního plánu VÚC Ústeckého kraje a připravuje v souladu s požadavky nového stavebního zákona nové Zásady územního rozvoje kraje. Přesto si nemyslím, že tyto dokumenty mohou splnit shora naznačenou úlohu a hned řeknu proč. Strategie udržitelného rozvoje Ústeckého kraje se v prioritách a opatřeních sice orientuje na většinu zásad, které jsem vyjmenoval v předchozím textu. Obsahuje opatření ke zlepšení vývoje v regionu, ale zůstává na velmi obecné, do konkrétních průmětů do území nepromítnuté úrovni. Územního plánování se dotýká jen velmi sporadicky a okrajově, když např. v environmentálním pilíři doporučuje v „land-use“ více využívat „brownfields“ a potlačovat výstavbu „na zelené louce“ nebo diverzifikací určení ploch přispívat k biodiverzitě a ekologické stabilitě krajiny. To ale není ucelená vize, ke které lze směřovat celou občanskou i podnikatelskou aktivitu v kraji. Ani zadání Zásad územního rozvoje kraje, právě projednávané, není v tomto ohledu dost konkrétní a vyjadřující nějaký jednoznačný postoj k problémům kraje, např. právě v otázce respektování územních ekologických limitů těžby uhlí. Naprosté rozpaky pak převládnou u čtenáře stanoviska MŽP k zadání, kde jsou zjevně za sebe napsány podmínky různých odborů MŽP, aniž si někdo lámal hlavu nad tím, zda jsou kompatibilní, nebo rozporné. Tak se tam objevuje jak podmínka respektovat územní ekologické limity těžby dle usn. vlády ČR č. 444/1991, tak podmínka dodržet ustanovení horního zákona č. 40/1988 Sb., o racionálním vydobytí rozfáraných ložisek. To se ovšem navzájem vylučuje. Co chce MŽP doopravdy, jak se zdá, je pokud možno vyjít s každým. Princip neprincip. Tyto dokumenty jsou příliš poznamenané snahou vyhovět všem, klást důraz na dodržení formy, procedurálních náležitostí. Co by chtěla sama volená samospráva kraje se tam nedozvíte. Chce podržet města a obce ohrožená těžbou, nebo ne? Uznává, že i zbylá nezdevastovaná krajina a jiní živočichové, než člověk stojí za ochranu, nebo se přiklání k antropocentrickému pohledu, že „když se těžaři domluví s majiteli nemovitostí a obcemi, na ostatním nezáleží?“ Chce chránit aspoň to torzo přírodního a kulturního bohatství kraje, které zbylo, nebo si myslí, že teď už je jednodušší to po bolševicku „doplundrovat“ a pak teprve začít na této poušti něco budovat od začátku, bez vztahu k historii, s přerváním i zbytku kontinuity se životy našich předků?

Lidé by odpovědi na takové otázky politikům kraje jistě rádi znali odpovědi, přinejmenším před příštími volbami. Místo toho se mnoha i špatným věcem nechává volný průchod. Pragmaticky se odpovídá podle toho, s kým zrovna politici mluví. Nemístně se problém zjednodušuje až k triviálním otázkám a odpovědím, ačkoliv jde o složité komplexy vzájemně provázaných problémů, vyžadujících i komplexní řešení. Nikdo, až na pár nepochopených odborníků a idealistů, si však takové otázky neklade a odpovědi nehledá, tím méně za horizontem svého funkčního období. Někdy máme my občané pocit, že morálka ve veřejné správě je už tak pokleslá, že volení zástupci lidu nepracují ve veřejném zájmu tak, aby vůbec měli šanci být znovu zvoleni na další funkční období. Hájí své partikulární zájmy, otevřeně a neurvale tak, aby si je stačili uspokojit v onom jediném funkčním období, kdy se dostali k moci o něčem rozhodovat a pak se i s „lupem“ uklidili lidem z očí. Společnou vizi však mohou formulovat jen lidé, kteří staví veřejné a dlouhodobé zájmy nad zájmy krátkodobé, soukromé či partikulární. Lidé ochotní je nejen formulovat, ale také se jimi pak řídit. Takoví by měli být voleni do veřejných funkcí a skládat účty v příštích volbách, kdy se budou ucházet o znovuzvolení, protože budou chtít svou vizi také uskutečnit a nést za ni odpovědnost. Posuďte sami, zda takové skutečně navrhujeme na kandidátky a volíme.

Závěrem mi dovolte odkaz na publikaci, kterou jsem spolu s několika kolegy a přáteli ze STUŽ a ze Spolku přátel Jezeří napsal o územních ekologických limitech těžby v SHP v roce 2005 a kde je i kapitola „Čím chceme být, čím se chceme živit“. Tam je rozvedeno všechno to, co jsem zde pro časový limit rozsahu vystoupení zde jen naznačil. Mohu ji pořadatelům poslat v elektronické podobě, pokud ji ještě nemají jinou cestou. Děkuji Vám za pozornost.

V Praze dne 2. srpna 2007

Ing. arch. Martin Říha v. r.

Nevím, proč mi ta situace evokuje samé názvy nebo citáty z různých literárních a filmových děl, jako „Kdybych to býval věděl, tak bych sem nechodil“ z Knoflíkové války nebo „Ježek v kleci“ z „Rychlých šípů“, nebo také „Bratrstvo kočičí pracky“ z dílka „Stínadla se bouří“, když sleduji cvrkot kolem architektonického návrhu a umístění nové budovy Národní knihovny od Arch. Jana Kaplického v Praze na Letné. Tolik intrik, zášti, polopravd až lží, tolik účelově používaných argumentů a zamlčování nehodících se skutečností, tolik špíny jsem už dlouho kolem nějakého problému neslyšel a neviděl a jsem rád, že se laická i veřejná veřejnost konečně začínají probouzet a zvedají své hlasy.

Jako pracovník Útvaru rozvoje města Prahy docela těžce nesu, když jsou struktury řídící rozvoj hlavního města nařčeny exprezidentem Havlem, že „město nemá žádnou koncepci pro svůj rozvoj a pro prostor Letné“. Vím totiž, že ji má. Jenom ji zastupitelé a představitelé města, kteří ji schválili, sami nerespektují a počínají si svévolně bez ohledu na ni. Primátor města navíc předvádí podivuhodné „veletoče“, když podle toho, s kým a kdy zrovna mluví, mění velmi pružně své názory. Až to vypadá, že žádné vlastní nemá. Nejdřív je vítězným návrhem nadšen, alespoň podle jeho předmluvy v katalogu k výstavě soutěžních návrhů, pak zase se nechá slyšet, že „Kaplického návrh je arogantní, necitlivý k Pražské památkové rezervaci a k okolí...“, pak pro změnu prohlásí, že se práce poroty zúčastnil i nezúčastnil, protože je si vědom, že není na otázky architektury a urbanismu odborník... co si o tom máme myslet? Ví, že se na architekturu studuje stejně dlouho, jako na medicínu a světový ohlas se v architektuře dobývá stejně těžko, jako v medicíně, nebo neví? A jak to je doopravdy s argumenty, které použil v polemikách a diskusích poté, co „otočil na obrtlíku“?

Primátor Bém tvrdí, že knihovna přesahuje na jiné pozemky, než které pro ni byly původně vymezené na základě územního plánu města. Tají ovšem, že pozemky zahrnuté do podmínek soutěže byly takto městem odsouhlaseny a bývalý náměstek primátora a dnes poslanec Parlamentu ČR za ODS Ing. Bürgermeister přislíbil tuto změnu akceptovat a zadal Odboru územního plánování MHMP a jeho prostřednictvím i Útvaru rozvoje města zajistit příslušnou změnu územního plánu Z 2000/00. Tvrdit, že nesoulad umístění sice nezavinil Arch. Kaplický, ale vypisovatel soutěže, tedy ředitel NK Ježek, je lež. Vypisovatel soutěže měl garanci města na toto umístění.

Primátor Bém dále tvrdí, že návrh poškodí panoráma Prahy, pražskou památkovou rezervaci zapsanou do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, že je arogantní a necitlivý k urbánnímu kontextu. Sám byl ovšem členem poroty a jako svého zástupce do ní poslal památkáře Kněžínka, který by měl být právě na takové vlastnosti návrhu zvýšeně citlivý. Ostatně pochybuji, že by se pan Kněžínek odvážil hlasovat v rozporu s názorem primátora. Mezinárodní porota, v níž zasedali význační architekti světa a mimo zástupce Prahy také zástupce UNESCO, vybrala Kaplického návrh jednoznačně a jednohlasně. Opravdu si pan primátor myslí, že byla nekompetentní a všechny argumenty zaznívající proti nezvažovala, že zastupitelé ODS v pražském zastupitelstvu to dovedou posoudit lépe a odborněji? Viděl pan primátor počítačovou animaci pohledů na novou knihovnu z Karlova mostu, kde musí být pro diváka ve fotografii šipka upozorňující, kde oblé temeno s okem přesahuje koruny okolních stromů, aby je vůbec našel? To si opravdu myslí, že Arch. Kaplický tento aspekt umístění nezvažoval? Právě to jej podle mého názoru mj. dovedlo k řešení, které nakonec nabídl. Spíše se zdá, že v ODS jsou nakažlivé „všeumělství“ a názory prezidenta Václava Klause. Nedivím se emotivnímu Janu Kaplickému, že mu to připomnělo „moudrou KSČ“ z předlistopadových dob, která vždy lépe věděla, čeho je „lidu“ zapotřebí, než ten lid sám. Zástupci lidu v telefonní anketě ČT 18. 10. volili 69:31 ve prospěch Kaplického návrhu. Říká to něco sledovatelům voličských preferencí?

V televizním duelu mezi primátorem a architektem zaznělo jako nový argument proti knihovně, že na ni vlastně ve státním rozpočtu nejsou peníze. A to chybou, jak jinak, předchozí vlády ČSSD. Ta prý na ni slíbila prostředky, které zbyly ve Fondu národního majetku, v rozporu se zákonem o jeho likvidaci. Tyto prostředky prý mohou být použity jen pro ochranu stávajícího kulturního dědictví, tedy např. na rekonstrukce stávajících památek, ale nikoliv na novostavbu! Copak ale záchrana stávajícího knižního fondu z rozpadajícího se Klementina a z depozitářů v mnoha dalších rozpadajících se památkách i nepamátkách přemístěním do nové budovy s kvalitním klimatizovaným vnitřním prostředím není s tímto určením v souladu? Nejde přece „o ten barák“, ale snad hlavně „o ty knihy“, co měl zákonodárce na mysli?! Nebo mají tyto hlavy nějaký jiný nápad, jak je zachránit, když Klementinum a depozitáře bez předchozího vyklizení a za chodu stávající knihovny rekonstruovat nelze?

Je trapné znovu vytahovat argument, že návrh Arch. Kaplického nedodržel zadávací podmínky soutěže a měl tedy být vyřazen, že neměl být hodnocen a tím méně vyhrát. Ano, nedodržel zadávací podmínky tím, že velkou část prostorů pro knižní fondy umístil v rozporu se zadáním pod zem. Jednak tím zmenšil objem nadzemní části, aniž ošidil program, což vzhledem k již zmíněnému urbánnímu kontextu bylo žádoucí, hlavně ale dokázal přesvědčit vypisovatele soutěže i renomovanou mezinárodní porotu, že důvod, proč ta podmínka v zadání byla, dokázal ošetřit jinak. Takže účel jejího zahrnutí do zadávacích podmínek splnil a fondy v podzemí uložené neohrozil.  Jedná se tedy nejspíš o „kyselé hrozny“ u těch, kdo v soutěži neuspěli. V Praze je z posledních let spousty příkladů, že trpné dodržení zadávacích podmínek nejen negarantuje kvalitu architektury, ale dokonce jejímu vzniku může zabránit. Pár výstižných příkladů uvedl v Lidových novinách z 19. 10. i exprezident Havel. Nedodržení této podmínky ostatně porota tolerovala u více soutěžících návrhů a žádný kvůli tomu nevyřadila, takže měřila všem stejně. A především: renomovaná mezinárodní porota na sebe vzala odpovědnost za tuto změnu se vším všudy. A je to především její odpovědností vůči investorovi i společnosti, kterou si u velkorysých, kreativních lidí bez postranních motivací také obhájila.

A co myšlenka „Tak tedy Kaplického chobotnice ano, ale ne na Letné, nýbrž jinde v Praze!“. To může z úst vypustit jen člověk, který ještě neopustil myšlenkovou úroveň typizované panelové výstavby, „hodící se“ podle předlistopadových mocipánů kamkoliv, takže ji bylo možno beze ztrát libovolně přesazovat! Jenže skutečný architekt u unikátní zakázky, jakou Národní knihovna bezesporu je, netvoří univerzální typový projekt! „Pasuje“ své architektonické dílo na konkrétní místo, do konkrétního prostoru, se zvažováním všech provozních i prostorově kompozičních vazeb k blízkému i vzdálenému okolí. Na jiném místě by také patrně došel k jinému pojetí, jinému výslednému tvaru, danému ohledem na jiný urbánní kontext. To chápe už student architektury ve 2. ročníku fakulty. A navrhovaná jiná místa - Letňany, Pankrác, Jižní Město, Zličín či Strahov? Místa, kam by to měli uživatelé z centra města daleko nebo Strahov s bídnou dopravní dostupností, ačkoliv je zdánlivě blízko centra města? Námitky k nedostatečné dopravní dostupnosti zaznívaly v nedávné minulosti i proti umístění na Letné, ačkoliv jsou v docházkové vzdálenosti 2 stanice metra linky A (Malostranská, Hradčanská), jezdí kolem a má v blízkosti stanice několik linek tramvaje (Hradčanská, Chotkovy sady, Čechův most, Letná), povede kolem Městský silniční okruh, nehledě na to, že sem lze dojít do 15 minut od Klementina, od Právnické nebo od Filosofické fakulty přes Vltavu i pěšky. A teď by horší dostupnost náhradních míst najednou nevadila?

Nevíme sice ještě jasně, „o co jde“, ale nic pěkného za celým tažením proti Kaplického návrhu a umístění nové budovy Národní knihovny asi nebude. Čeho se asi bojí ministr kultury pan Jehlička, že „umlčel“ ředitele Ježka? Že by něco věděl, co nemá přijít ve veřejnou známost?

Hrozící ztráta jedinečné příležitosti pozitivně se ve světě prezentovat a postavit těsně mimo PPR, ale v kontaktu a v dialogu s ní, další atraktivitu pro mezinárodní cestovní ruch, ale také hrozící mezinárodní ostuda, na kterou máme „zaděláno“, by nás měly varovat. A naše čelné představitele hlavního města i státu by to mělo vést k zamyšlení, proč ztrácejí popularitu mezi slušnými lidmi a voliči. Abychom se za ně nemuseli stydět nejen jako pracovníci jejich odborných útvarů, ale i jako občané tohoto města a státu. 

V Praze dne 22. října 2007

Zajímavý text k besedě, která proběhla v úterý 8. ledna, nám poslala Emilka Strejčková.

Třebaže je věkový průměr našich členů dosti vysoký i tak jsem značně nadprůměrná délkou členství i stářím. Proto mi dovolte malý pokus o pohled na dnešní téma z časového nadhledu.

Hned po sametové revoluci, v zápětí po nastoupení pana Bedřicha Moldana do funkce ministra ŽP, jsme s ním projednávali, co a jak s ekologickou výchovou. Účastníky jednání byli Dr. Čeřovský, Dr. Kvasničková a Mgr. Strejčková. Tehdy pan ministr zastával názor, že ekologickou výchovou se musí zabývat především ministerstvo školství.

Na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se postupně zabývali ekologickou výchovou, ale nejen tímto úkolem (měli vždy i další náplně práce): Dr. Štulc, Mgr.Kořán a nyní — cca půl roku - RNDr. Jana Čermáková. Jsem s ní v častém kontaktu a bojím se, že pokud nezíská větší prostor k této důležité práci, brzy se buď zhroutí, nebo odejde. Jejím předchůdcům jsem vyčítala malou aktivitu a dnes se jim tímto omlouvám — nemohli dokázat víc v konzervativních podmínkách MŠMT. Pro dlouhodobě zavedenou tělovýchovu a sport existuje celý početný odbor a ještě se tělovýchovou zabývají i další zaměstnanci mimo tento odbor.

Bohužel, nemám možnost porovnat kolik prostředků získává v ČR ročně tělovýchova a sport ve srovnání s prostředky vynakládanými na environmentální výchovu. V rámci výzkumu odcizování člověka přírodě jsem měla možnost porovnat na území Prahy 10 a 15 kolík se investuje do pokrývání školních pozemků umělou hmotou pro sporty a kolík investic získaly projekty ekologického charakteru. U tělovýchovy se jedná ročně o mnohamilionové částky, u ekologie nejvýše o statisíce a ještě ojediněle.

Před plénem ekologicko-výchovných pracovníků a školních koordinátorů environmentální výchovy přislíbil náměstek MŠMT RNDr. J. Kitzberger, že do konce r. 2007 bude vydán nový aktuální metodický pokyn k provádění ekologické výchovy. Na základě dlouholeté praxe v této oblasti se domníván, že k výraznější změně bude nezbytná vyhláška a nikoli jen pokyn, na který není nezbytné pozitivně reagovat.

Kdysi, ještě na federálním ministerstvu životního prostředí byl pod vedením Josefa Vavrouška velký zájem o zavedení předmětu a vědeckého oboru „ekologie člověka“. Vlivem člověka se životní prostředí zhoršuje. Především v pochopení všech souvislostí mezi vývojem chování a jednání člověka, v pochopení evoluce genů a memů (genetických a kulturních vlivů) na přístup člověka k životnímu prostředí, je ukryta naděje na skutečné, virtuálně nevykonstruované zlepšování směru k udržitelnosti.

Na současném MZP se v tomto směru dějí velice nadějné počiny. Od časů Josefa Vavrouška nebyly takové šance jako nyní. Jen škoda toho času, který uplynul od Vavrouškových plánů. Když se připravovala za účasti veřejnosti Státní politika ŽP, tak u kulatých stolů vznikla iniciativně i kapitola týkající se člověka. Bohužel, nebyla akceptována. Neexistuje pro ni právní opora. Jak dlouho ještě bude trvat, než se důkladně pustíme do řešení? Kolik prokazatelných škod u všech tří pilířů udržitelného rozvoje musí ještě vzniknout, než pochopíme, že nestačí jen k lidem dopravovat informace o životním prostředí, že je musíme od raného dětství učit radovat se z práce, která se děje v souladu s přírodním řádem Země.

Dnes ráno jsem poslouchala v rozhlase rektora VŠ ekonomické Richarda Hindlse, který vytvořil matematický model ztrát při epidemii chřipky. Vyšlo mu, že se jedná o škody ve výši 100 miliard korun. Zajímalo by mě, jakou částku by uvedl matematický model škod, které vznikají stále více převažujícím a intenzivnějším teoretickém a virtuálním vzděláváním mladé generace. Jejím stále intenzivnějším a legislativně podporovaným alibistickým izolováním od nebezpečí běžného reálného života.

Emilie Strejčková